Článek
Z kufru auta trčela dvě těžká, plochá kartonová balení s novou komodou do ložnice. Byla sobota odpoledne, parkoviště před Hornbachem na Zličíně praskalo ve švech a já stála u nákupního vozíku, zatímco Michal zajišťoval krabice gumovým popruhem. Měl na sobě staré šedé tričko a na čele se mu perlil pot.
„Tak, a je to tam, ani jsme nepotřebovali dodávku,“ vydechl spokojeně. Utřel si ruce do džínsů, obešel kufr a stoupl si těsně za mě. Než jsem stihla uhnout, položil mi obě ruce na boky a přitiskl se ke mně.
„Dobrý, ne? Zvládli jsme to,“ zamumlal mi do vlasů.
Okamžitě jsem ztuhla. Cítila jsem přes tenkou látku své bundy teplo jeho těla. Voněl potem a tou mentolovou voňavkou do auta, co si ráno stříkal na krk. Vedle nás zrovna paní v prošívaném kabátu vztekle cpala do kufru obří fikus a její manžel na ni něco křičel.
„Jasně, super,“ řekla jsem rychle. Předklonila jsem se, jako že musím zkontrolovat, jestli krabice nedřou o sklo kufru. Jeho ruce mi sklouzly z boků. „Zavři to, ať můžeme jet. Je tu zima.“
Michal zabouchl páté dveře. Neřekl nic, jen si povzdechl a šel vrátit vozík. Já si mezitím sedla na místo spolujezdce, zapnula si pás a zírala před sebe na špinavou značku auta před námi.
Jsme spolu tři roky. Bydlíme spolu rok a půl. Michal je hodný. Nekřičí, nepije, chodí včas domů, pamatuje si narozeniny mojí mámy a o víkendech montuje nábytek, abychom to tu měli hezké. Je to ten typ chlapa, o kterém moje kamarádky říkají, že jsem to konečně vyhrála.
A já se už rok a půl děsím chvíle, kdy si sedne vedle mě na gauč.
Vynesení komody do třetího patra bez výtahu nám zabralo deset minut. Byla jsem zadýchaná, prsty mě pálily od toho, jak se zařezávaly do hrany kartonu. Když jsme to konečně položili v ložnici na zem, narovnala jsem se a protáhla si záda.
Michal zavřel dveře od bytu, došel za mnou do ložnice a těžce oddechoval. „Teda, to byla fuška.“ Udělal krok ke mně. Otevřel náruč, ten klasický pohyb, který znamenal, že teď přijde odměna za společnou práci. Že se na mě nalepí celou svou váhou, zpocený a zadýchaný, a bude mi ztěžka dýchat do ucha.
Popadla jsem prázdnou IKEA tašku z podlahy a strčila si ji před sebe jako štít. „Jdu si umýt ruce, jsem úplně černá od toho prachu z parkoviště,“ vyhrkla jsem a prosmýkla se kolem něj na chodbu.
„Neuděláme si rovnou kafe?“ zavolal za mnou. Znělo to trochu zklamaně, ale ne naštvaně. On se nikdy nenaštval. To by bylo moc jednoduché. Kdyby na mě zařval, kdyby mi něco vyčetl, mohla bych se bránit. Takhle jsem byla jen já ta chladná, ta divná, ta, co pořád uhýbá.
„Udělám ho!“ křikla jsem z koupelny. Pustila jsem vodu naplno a opřela se oběma rukama o umyvadlo. V zrcadle jsem viděla svůj obličej. Bledý, stažený. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a počítala do pěti, než jsem kohoutek zase zastavila.
Za půl hodiny seděl na zemi v ložnici, kolem něj hromádky šroubků, dřevěných kolíčků a zohýbaný návod. Já stála v kuchyni a loupala brambory na večeři. Snažila jsem se dělat co nejméně hluku, aby si myslel, že jsem zabraná do práce.
Zezadu se ozvaly kroky. Nedošlo mi, že už přestal bouchat kladivem.
Zastavil se těsně za mnou. Cítila jsem to ještě dřív, než se mě dotkl. Ten podivný tlak v prostoru. Objal mě kolem pasu, propletl prsty na mém břiše a bradu si položil na moje pravé rameno.
„To je vůně,“ zašeptal. Z jeho hlasu vibrovalo do mých zad hluboké, spokojené mručení.
Nůž se mi zastavil v půlce brambory. Ruce mi ztěžkly. Kůže na krku, tam, kde se mě dotýkal jeho plnovous, se mi stáhla do husí kůže. Nebyla to příjemná husí kůže. Byl to čistý, fyzický odpor. Touha setřást ho, couvnout, odejít do jiné místnosti a zamknout.
Zavřela jsem oči. Nůž jsem držela pevně v pravé ruce, levou jsem se opřela o hranu dřezu.
Tohle byl můj trik. Můj únikový východ.
Zatímco on se na mě tiskl, já si v hlavě postavila vlak. Starý, koženkový, mírně zatuchlý rychlík. Viděla jsem se, jak sedím v prázdném kupé u okna. Venku je tma a sněží. Světlo ve vlaku je slabé, nažloutlé. Kola monotónně tlučou o koleje. Nikdo tam není. Jsem tam úplně sama. Nikdo na mě nemluví, nikdo po mně nic nechce, nikdo nečeká, že se na něj usměju nebo že mu oplatím dotek. Jen tma, zima venku a prázdno uvnitř.
„Je nám spolu hezky, viď?“ zamumlal a stiskl mě pevněji.
Otevřela jsem oči. Dívala jsem se na hnědé slupky v dřezu. „Hm. Jo.“
„Už mám složený ten spodek. Ale chybí tam jeden ten dlouhý šroub. Budu muset zítra koupit nový.“
„To je škoda,“ řekla jsem prázdným hlasem. Vymotala jsem se z jeho paží pod záminkou, že musím vyhodit slupky do koše. „Dáš si to kafe teď, nebo až to doděláš?“
„Asi až pak.“ Usmál se na mě. Takovým tím psím, vděčným úsměvem. Nechápal to. Nebo to chápat nechtěl. Otočil se a šel zpátky do ložnice. Zůstala jsem stát u dřezu a zírala na ten nedokrájený brambor.
Proč neodejdu? Vím, že by to byla ta správná otázka. Moje sestra by mi ji určitě položila, kdybych jí to někdy řekla. Ale já to neřekla nikomu.
Neodejdu, protože je mi dvaatřicet. Protože nájem za tenhle byt, který jsme před půl rokem zařídili, bych sama neutáhla. Protože představa, že si balím věci do banánových krabic, hledám si sdílený pokoj někde na okraji Prahy a vysvětluju našim, proč jsem pustila k vodě „takového slušného kluka“, mě děsí mnohem víc než jeho ruce na mém pase. Vyměnila jsem svůj osobní prostor za klid a teplo obýváku. Je to čistá transakce. On mi dává pocit, že někam patřím, já mu za to večer uvařím a občas vydržím, že se mě dotýká.
Večer byla komoda hotová. Stála v koutě, voněla novotou a dřevotřískou. Michal si napustil vanu, pak si vzal čisté tepláky a svalil se na gauč v obýváku. Zapnul televizi a přepínal kanály.
Já stála v koupelně u pračky. Doprala. Otevřela jsem buben a začala vytahovat mokré věci.
„Pojď si sednout,“ zavolal z obýváku.
Vzala jsem plastový koš s prádlem, přehodila přes něj rozkládací sušák a vešla do pokoje.
„Nemůžu, musím tohle pověsit, ať to do zítra uschne.“ Rozložila jsem sušák. Naschvál jsem ho postavila tak, aby stál přesně mezi gaučem a křeslem, ve kterém jsem normálně sedávala. Vytvořila jsem mezi námi hradbu z kovových drátů.
Zvedl hlavu od televize. „Teď? Vždyť to může počkat.“ Poplácal rukou na volné místo vedle sebe na sedačce. „Pojď sem. Pustíme si nějaký film.“
Vzala jsem první ručník a pečlivě ho přehodila přes krajní drát. Srovnala jsem okraje, aby lícovaly. „Za chvíli. Nechci, aby to zatuchlo.“
Michal se opřel loktem o opěrku a díval se na mě. Ruka, kterou předtím plácal do sedačky, mu zůstala viset ve vzduchu, pak ji pomalu stáhl a položil si ji na stehno. Neřekl nic. V televizi běžely reklamy na prací prášek.
Sklonila jsem se pro jeho černé ponožky. Rozložila jsem je, srovnala paty k sobě a zavěsila je hned vedle ručníku. Přidala jsem jeho tričko, další ponožky, svoje džíny. Stavěla jsem stěnu z vlhké bavlny, pomalu, systematicky.
Když jsem věšela poslední kus, podívala jsem se na něj přes ty mokré věci. Nedíval se na televizi. Zíral na moje ruce, které urovnávaly látku. V tom pohledu něco bylo. Ne vztek, ne hádka. Spíš tichá, rezignovaná jistota. Věděl to. Musel vědět, že to dělám naschvál. Že každá ta ponožka je jen výmluva, jak si k němu nesednout.
„Chceš donést pivo?“ zeptala jsem se, abych to ticho něčím zaplácla.
Zavrtěl hlavou. „Ne. Dobrý.“ Odvrátil se zpátky k obrazovce.
Zůstala jsem sedět na zemi u prázdného koše a dívala se na něj přes sušák. Ramena měl trochu svěšená. Zvedla jsem se a odešla do kuchyně utřít linku, i když už byla dávno čistá.
Kolem jedenácté jsem zhasla v obýváku poslední lampu. Michal usnul na gauči. Dělal to často. Hrudník se mu pomalu zvedal a klesal v pravidelném rytmu, z pootevřených úst se ozývalo tiché pochrupování. Televize běžela bez zvuku.
Vzala jsem ze židle deku a potichu k němu došla. Nechtěla jsem ho budit, věděla jsem, že kdyby se probral, chtěl by jít se mnou do ložnice. Chtěl by se přitulit pod peřinou.
Opatrně jsem přes něj přehodila deku. Chtěla jsem se otočit a jít pryč, ale v tu chvíli sebou ze spánku trhl. Jeho ruka vyletěla zpod deky a naslepo mě chytila za zápěstí.
Prsty měl horké a těžké. Sevřel mě pevně, jako by se bál, že spadnu. Nevzbudil se, oči měl pořád zavřené, jen to sevření bylo absolutní a nekompromisní.
Ztuhla jsem. Měla jsem to zápěstí vytrhnout. Měla jsem udělat krok dozadu. Ale neudělala jsem nic. Zůstala jsem tam stát, shrbená nad gaučem, ve tmě, s jeho těžkou, horkou rukou na své kůži. Dívala jsem se na modré číslice na mikrovlnce v kuchyni a potichu dýchala. Čekala jsem, až jeho stisk sám od sebe povolí, abych mohla konečně odejít do vedlejší místnosti a zavřít za sebou dveře.
