Článek
Video mělo jedenáct vteřin.
Muž v oranžové vestě na něm zvedal u zastávky pytel s odpadky. Když se otočil k vozíku, zachytil pytlem o jeho roh. Plast povolil a na chodník se vysypaly kelímky, papíry a zbytky jídla.
Muž zůstal chvíli stát. Potom se sklonil a začal všechno znovu sbírat.
V pozadí bylo slyšet smích.
Nejhlasitěji se smál Ondra, který držel telefon.
Bylo mu patnáct a už několik týdnů měl pocit, že je ve třídě skoro neviditelný. Když něco napsal do společné skupiny, málokdo odpověděl. Zato videa, která posílal Patrik, komentovali všichni.
Tentokrát měl něco vlastního.
Připsal k záznamu: Když nedáš přijímačky.
A odeslal ho.
První reakce přišla ještě cestou od zastávky. Pak další. Patrik video doplnil smějícím se obrázkem a poslal ho také do skupiny kluků z fotbalu.
Ondra strčil telefon do kapsy.
Když ho za chvíli vytáhl, zase se usmíval.
Doma u večeře mu matka připomněla, že musí do konce týdne odevzdat peníze na školní výlet.
„Já vím.“
„Tak to prosím nezapomeň.“
Odpovídal jí, ale pod stolem sledoval nové zprávy.
Večer si video pustil znovu.
Tentokrát bez zvuku.
Muž se na konci narovnal a podíval se přímo k němu. Ondra si toho odpoledne nevšiml. Při natáčení hlídal hlavně to, aby v záběru zůstaly rozsypané odpadky.
Teď sledoval jeho obličej.
Muž nic neříkal. Jen se podíval na telefon, potom na Ondru a znovu se sehnul.
Ondra záznam zastavil.
Ve skupině mezitím přibyla upravená fotografie. Někdo muži přimaloval korunu a napsal pod ni král odpadků.
Ondra začal psát, že už by toho mohli nechat.
Větu smazal.
Pak smazal svou původní zprávu s videem.
Na chvíli se mu ulevilo. Jenže o několik řádků výš zůstal záznam, který tam znovu vložil Patrik.
Ondra položil telefon displejem dolů.
Druhý den šel ke stejné zastávce dřív.
Muže našel o ulici dál. Vyměňoval pytel v koši před samoobsluhou. Na vestě měl malé označení městských služeb a na rukou šedé pracovní rukavice.
Ondra ho chvíli pozoroval z druhé strany silnice.
Mohl ještě odejít. Muž ho neviděl.
V kapse měl dvě stokoruny, které mu zůstaly z narozenin. Večer ho napadlo, že by mu je mohl dát. Jako omluvu. Nebo za to, že mu přidělal práci.
Teď mu ten nápad připadal zvláštní, ale nic lepšího připraveného neměl.
Přešel silnici.
„Dobrý den.“
Muž se otočil.
„Dobrý.“
Ondra vytáhl peníze.
„Já bych vám chtěl dát tohle.“
Muž se podíval na bankovky a potom na něj.
„Za co?“
„Za včerejšek.“
„Co bylo včera?“
Ondra cítil, jak mu hoří uši.
„U zastávky. Jak se vám roztrhl ten pytel.“
Muž chvíli mlčel.
„Ty jsi byl s těmi kluky.“
Ondra přikývl.
„Já vás natáčel. A poslal jsem to ostatním.“
Peníze pořád držel před sebou. Muž po nich nesáhl.
„Ukaž mi to.“
Ondra vytáhl telefon. Musel otevřít skupinu a najít Patrikovu zprávu.
Pustil video.
Tentokrát se smích nesl tichou ranní ulicí. Ondra rychle ztlumil zvuk.
Muž si přečetl i větu nad záznamem.
„To jsi napsal ty?“
„Jo.“
„Aha.“
Vrátil mu telefon.
Ondra by byl radši, kdyby na něj křičel.
„Já jsem se vám chtěl omluvit.“
„Tak ses omluvil.“
Muž zvedl nový pytel a navlékl ho do koše.
Ondra stál vedle něj.
„Ty peníze si schovej,“ řekl muž. „To video stáhni.“
„Svoje jsem smazal. Ale někdo ho tam poslal znova.“
Muž se na něj podíval.
„Tak jim napiš. Stejně jako jsi jim napsal tamto.“
Ondra přikývl, ale nehýbal se.
„Já jsem Milan,“ dodal muž. „A teď potřebuju dodělat tuhle ulici.“
„Ondra.“
Milan krátce kývl a posunul vozík k dalšímu koši.
Před školou Ondra třikrát otevřel společnou skupinu.
Nejdřív napsal, že se ukázalo, že ten pán je v pohodě. Smazal to. Znělo to, jako by na tom záleželo.
Potom napsal, že už nechce mít problémy. I to smazal.
Nakonec odeslal:
To video jsem natočil já a byl to debilní fór na jeho účet. Byl jsem se mu omluvit. Neposílejte to dál a smažte ho, prosím.
Odpověď přišla rychle.
Ty ses mu šel fakt omluvit?
Ondra napsal, že ano.
Patrik poslal obrázek svatozáře.
O první přestávce si k němu přisedl.
„Co blbneš? Vždyť to byla sranda.“
„Pro něj asi ne.“
„On to vůbec viděl?“
„Ukázal jsem mu to.“
Patrik zavrtěl hlavou.
„Tak to bych teda neudělal.“
Ondra se podíval na jeho telefon.
„Smažeš to?“
„Už jsi to přece smazal.“
„Tu tvoji zprávu nemůžu.“
Patrik si povzdechl, ale skupinu otevřel.
Další kluk tvrdil, že video už nemá. Jiný se neozval vůbec. Ondra napsal také spolužákovi, který vytvořil obrázek s korunou.
Neměl jak zjistit, kde všude záznam zůstal.
Odpoledne dostal zprávu od kluka z vedlejší třídy: Prý ses dal na úklid.
Chvíli nad odpovědí seděl. Nakonec telefon odložil.
Milana potkal za několik dní.
Stál u přechodu a čekal, až bude moct přejet s vozíkem.
Ondra pozdravil.
„Napsal jsem jim,“ řekl. „Někteří to smazali. U všech to nevím.“
Milan přikývl.
„Dobře.“
Nic dalšího nedodal. Když se rozsvítila zelená, přešel ulici.
Ondra se za ním díval. Přál si, aby mu řekl, že už je všechno v pořádku.
Milan ale pokračoval ke koši před lékárnou.
O dva týdny později šel Ondra s Patrikem z obchodu.
Před nimi se starší ženě protrhla nákupní taška. Na chodník vypadly rohlíky a několik jablek. Jedno se odkutálelo pod lavičku.
Žena položila zbytek nákupu na zem a pomalu si klekla.
Patrik do Ondry šťouchl.
„Toč.“
Ondra už měl ruku v kapse. Telefon nahmatal, ale nevytáhl ho.
Došel k lavičce a sáhl pod ni pro jablko.
„Tohle je vaše.“
Žena zvedla hlavu.
„Děkuju. Já se tam nemůžu dostat.“
Ondra jí pomohl posbírat nákup a vytáhl z batohu plátěnou tašku. Nosil v ní věci na tělocvik. Tričko a kraťasy přesunul volně do batohu.
Patrik zatím stál opodál.
Pak z chodníku zvedl poslední jablko a podal ho Ondrovi.
Když ženě ukládali nákup do tašky, oba mlčeli.
Telefon Ondrovi jednou zavibroval v kapse.
Nechal ho tam.
