Článek
Na botníku v předsíni leží dvoje obří tenisky velikosti šestačtyřicet. Jsou rozkopnuté tak, že když chci projít do kuchyně, musím je překročit. Špička jedné z nich špiní bílou omítku. Dřív jsem je srovnával nebo aspoň odstrčil nohou k rohu. Dneska už ne. Prostě zvednu nohu. Je to takový můj každodenní ranní rituál ústupků. Byt má dvaasedmdesát metrů čtverečních a my v něm s manželkou chodíme doslova po špičkách.
Je mi dvaašedesát let, dělám údržbáře v nedalekém domově pro seniory. Moje žena Zdena pracuje jako účetní. Celý život jsme normálně fungovali, zaplatili jsme tenhle byt, vychovali dceru, která už má vlastní rodinu v Liberci, a syna Patrika. Patrik měl být ten chytřejší. Šel na vysokou, obor nějaké informační technologie, ale ve třeťáku ho vyrazili. Pak měl pár měsíců práci v nějaké agentuře, pak dělal chvíli obchoďáka. Poslední tři roky nedělá nic.
Tedy, on tvrdí, že pracuje. Říká tomu „trading“ nebo „budování digitálních aktiv“. V praxi to znamená, že chodí spát ve čtyři ráno, do oběda spí, a zbytek dne sedí u počítače se sluchátky na uších. Nebo chodí po pokoji a do něčeho nahlas mluví.
Zdena stojí u kuchyňské linky a krájí maso na nudličky. Dělá to pomalu, aby nůž neklepal o prkénko. „Nechal jsi mu tam tu pětistovku na telefon?“ zeptá se potichu a ani se na mě neotočí. „Nechal,“ zalžu. Nenechal. Řekl jsem si včera večer, že tenhle měsíc už mu jeho účet platit nebudu. Zdena si povzdechne. „Já vím, že tě to štve, Jirko. Ale víš, jaký umí být. Nechci, aby na nás zase křičel.“
To je ten náš hlavní problém. My ho z toho bytu nevyhodíme. Ne proto, že bychom ho tak slepě milovali, nebo že bychom mu věřili ty řeči o tom, že příští měsíc mu vyjde nějaký velký obchod s kryptoměnami a koupí nám dům. My ho nevyhodíme, protože se ho prostě bojíme. Fyzicky se ho bojíme.
Patrik měří skoro dva metry a váží metrák. Dřív hrál florbal, teď tu hmotu nosí jen z pokoje do lednice a zpátky. Když se naštve, nemlátí nás. Ale umí zabrat prostor takovým způsobem, že z něj jde hrůza.
Ukázalo se to naplno v úterý večer. Chtěl jsem se dívat na fotbal, ale obrazovka se pořád zasekávala. Z internetu běžely jen nějaké barevné čtverečky. Vstal jsem a šel do předsíně, že restartuju router, který visí na zdi přesně vedle Patrikova pokoje. Jen jsem na tu černou krabičku sáhl, dveře se rozletěly.
Patrik stál ve futrech. Měl na sobě jen trenýrky, oči zarudlé od monitoru a na krku mu naběhla žíla. „Co na to saháš?“ vyštěkl. Hlas měl posazený o oktávu níž než normálně, znělo to, jako když vrčí pes. „Seká se mi televize, chtěl jsem to jenom vypnout a zapnout,“ řekl jsem a ruku jsem stáhl zpátky k tělu. Udělal krok do předsíně. Najednou bylo všude strašně málo místa. Cítil jsem z něj pot a nějaký levný energy drink. „Mám tam puštěný algoritmy na stahování dat! Víš vůbec, co to je? Jasně že nevíš, ty znáš jenom svoje trubky ve sklepě! Nesahej na to, nebo mi shodíš transakce za desetitisíce!“ Křičel na mě ze vzdálenosti dvaceti centimetrů. Byl jsem opřený zády o botník. Cítil jsem, jak se mi rozklepala kolena. Mohl jsem mu říct, ať se uklidní, že je v mém bytě a ten internet platím já. Mohl jsem ho poslat do háje. Ale já jsem se jen zmenšil. „Dobře. Promiň. Já to nechám být,“ zamumlal jsem, sklopil oči a vrátil se do obýváku. Fotbal jsem dokoukal trhaně a Zdena celou dobu dělala, že čte časopis, i když ho ani jednou neotočila.
Druhý den odpoledne mi přišla SMS ze Zásilkovny, která je u nás v trafice na rohu. Bylo to na Patrikovo jméno, ale on tam dal moje číslo, aby ho neotravovali s upozorněními. Chtěl jsem to ignorovat, ale Zdena mě poprosila, ať mu to radši vyzvednu, že je nějaký nervózní a určitě to nutně potřebuje k té své „práci“.
Došel jsem do trafiky. Za pultem stála paní Dvořáková, známe se od vidění léta. „Máte tu balíček pro Růžičku,“ řekl jsem a podal jí kód. Přinesla velkou papírovou krabici. Chrastila. „To je na dobírku, pane Růžička. Dva tisíce čtyři sta devadesát korun.“ Polkl jsem. Nečekal jsem dobírku. V peněžence jsem měl tři tisíce, které jsem si ráno vybral na benzín a na nákup do víkendu. Mohl jsem říct, že to nevezmu. Že si pro to kluk musí přijít sám. Dvořáková se na mě dívala s takovým tím profesionálním, ale trochu litujícím úsměvem. Určitě ví, že Patrik sedí doma. Lidi na sídlišti vidí, kdo chodí ráno k autu a kdo ne. „Je to docela těžké, mám vám na to dát tašku?“ zeptala se. „Ne, to je dobrý. Patrik by si pro to skočil, ale má nějakou virózu, tak jsem mu slíbil, že to vezmu cestou z práce. Má tam nějaké součástky do těch svých počítačů,“ řekl jsem a slyšel jsem, jak můj vlastní hlas zní falešně a slabě. Vytáhl jsem tři tisícovky a zaplatil to. Na krabici bylo napsáno jméno obchodu se sportovní výživou a doplňky pro fitness. Žádné součástky. Jenom proteiny a nakopávače pro člověka, který už tři roky nesportuje.
Když jsem přišel domů, položil jsem krabici na jeho rozkopnuté boty. Nešel jsem mu ani zaklepat.
Večer jsme seděli u zpráv. Běžela nějaká reportáž o zdražování energií. Snažil jsem se poslouchat, ale periferním viděním jsem sledoval kliku u dveří do obýváku. Když se pohnula dolů, Zdeně v klíně ztuhly ruce.
Patrik vešel dovnitř. Nesedl si. Zůstal stát přesně mezi námi a televizí. V ruce držel plastovou dózu z toho balíčku. Neřekl děkuju, že jsi mi to vyzvedl. Neřekl ani ahoj. „Potřebuju pět tisíc,“ oznámil do prostoru. Podíval jsem se na něj. „Já jsem ti dneska zaplatil balík za dva a půl.“ „To nebylo pro mě, to je pro klienta. Peníze mi pošle příští týden,“ odbyl to mávnutím ruky. „Teď potřebuju pět tisíc, musím zaplatit prodloužení serveru v Německu. Jinak mi to o půlnoci vypnou a přijdu o všechno, co jsem tenhle měsíc vydělal.“ „Patriku, my už žádné peníze tenhle měsíc navíc nemáme. Zaplatili jsme zálohy, já musel koupit nové gumy na auto…“ začal jsem vysvětlovat. Zase jsem se obhajoval před vlastním dítětem. Začal přecházet po pokoji. Skleničky ve vitríně jemně cinkaly při každém jeho dopadu patou. S každou otočkou se jeho hlas zvyšoval. „Vy to prostě nechápete! Vy jste zvyklí jenom chodit píchat do fabriky jako ovce! Já buduju něco, co nás všechny do konce roku zajistí, a vy mě potopíte kvůli blbejm pěti tisícům?!“ Zastavil se těsně u křesla, kde seděla Zdena. Zvedl ruku a naplno uhodil otevřenou dlaní do dřevěné zárubně dveří. Rána to byla taková, až se Zdena s trhnutím přikrčila a schovala hlavu mezi ramena, jako by čekala další ránu do obličeje.
Bylo ticho. Patrik zhluboka oddechoval a díval se na mě. Věděl, co udělal. Věděl, že tou ranou vyhrál.
Mlčky jsem vstal. Přešel jsem do ložnice, otevřel spodní šuplík u nočního stolku, kde máme pod povlečením schovanou obálku na nečekané výdaje. Vytáhl jsem z ní pět tisícovek. Vrátil jsem se do obýváku a beze slova mu je podal.
Vzal si je. Nevypadal vítězně, tvářil se spíš uraženě, jako by mu ty peníze patřily už dávno. „Vrátím ti to v úterý, jak mi projdou platby,“ pronesl ke zdi, otočil se a odešel.
Dveře jeho pokoje klaply. Klíč v zámku se otočil. Sedl jsem si zpátky na gauč. Zdena si pomalu narovnala záda a dál se dívala na moderátora zpráv, i když reportáž už dávno skončila. Ani jeden z nás nic neřekl. Vzal jsem do ruky ovladač a zesílil televizi o čtyři čárky. Ne proto, že bych špatně slyšel, ale abychom neslyšeli to rychlé ťukání do klávesnice z vedlejšího pokoje.
