Článek
Elektrokolo jsem si sama nikdy nekoupila.
Ne že bych na něj neměla. Jen mi přišlo zbytečné dát skoro padesát tisíc korun za něco, o čem jsem nevěděla, jak často budu používat.
Na obyčejném kole jsem jezdila celý život, ale poslední roky už mi kopce kolem našeho města dávaly zabrat. Kamarádka Alena měla elektrokolo a několikrát mě přemlouvala, ať si ho také pořídím.
„Budeme zase jezdit někam dál než kolem rybníka,“ říkala.
Když jsem slavila šedesátiny, syn Martin a dcera Klára mě poslali před dům.
U auta stálo nové tmavě zelené elektrokolo s velkou mašlí přes řídítka.
Rozbrečela jsem se.
Děti se na něj složily společně. Martin vybral model, Klára barvu a můj zeť zařídil držák na lahev a brašnu.
První týdny jsem byla nadšená.
S Alenou jsme vyjely skoro každou sobotu. Sama jsem na kole jezdila nakupovat a několikrát jsem se vydala i za sestrou do vedlejšího města.
Najednou jsem zjistila, že kopec, kvůli kterému jsem poslední roky vždycky sesedala, může být docela příjemná část výletu.
Martin měl z dárku snad stejnou radost jako já.
Pokaždé se ptal, kolik jsem už najela kilometrů.
Proto mě vůbec nepřekvapilo, když mi jednoho červnového čtvrtka zavolal a zeptal se, jestli by si elektrokolo mohl půjčit.
Mělo být pryč tři dny
Martin s manželkou a dětmi jeli na chalupu.
Jeho vlastní kolo bylo v servisu a kamarádi plánovali v sobotu delší výlet. Potřeboval tedy něco jen na víkend.
„V neděli večer ti ho přivezu,“ slíbil.
Neměla jsem s tím problém.
O víkendu jsem stejně hlídala vnučku a na kolo bych se nedostala.
V pátek si pro něj přijel, naložil ho do auta a ještě se smál, že konečně zjistí, proč jsem z elektrokola tak nadšená.
V neděli večer mi napsal.
Vrátí mi ho až v pondělí, protože přijeli z chalupy pozdě.
Odpověděla jsem, že samozřejmě.
V pondělí se neozval.
V úterý jsem mu zavolala.
„Mami, já jsem ho nechal na chalupě,“ řekl. „Zapomněl jsem ho naložit.“
Trochu mě to překvapilo, ale nic se nedělo.
Na chalupu měli jet znovu další víkend, takže mi ho přiveze v neděli.
Jenže v neděli nepřivezl nic.
Tentokrát jsem se zeptala sama.
Martin vysvětlil, že na něm začala jezdit jeho žena Petra.
Z chalupy to měla asi šest kilometrů do obchodu a prý ji elektrokolo úplně nadchlo.
„Tak ho tam ještě týden necháme, jo? Ty ho stejně přes pracovní týden moc nepoužíváš.“
Byla to pravda.
Přes týden jsem většinou chodila pěšky.
Řekla jsem tedy ano.
Každý týden existoval nějaký důvod
Další sobotu jsme s Alenou plánovaly výlet.
Napsala jsem Martinovi, ať mi kolo během týdne přiveze.
Odpověděl, že na chalupu teď nejede. Petra tam zůstala s dětmi a on za nimi pojede až v pátek.
Výlet jsme odložily.
O týden později měla Petra kolo přivézt.
Nepřivezla.
Prý se jí nevešlo do auta mezi kufry a věci dětí.
Za další týden jsem už byla podrážděná.
„Martine, já bych to kolo potřebovala zpátky.“
„Jasně, mami.“
Pak dodal:
„Ale ty ho teď vážně potřebuješ?“
Ta otázka mě zarazila.
Řekla jsem, že ano.
„Kam jedeš?“
Najednou jsem měla pocit, že musím vysvětlovat, proč chci vlastní věc.
Řekla jsem, že nikam konkrétně. Jen chci mít svoje kolo doma.
Martin se zasmál.
„Tak když ho nepotřebuješ, nech ho ještě chvíli Petře. Ona na něm teď jezdí skoro každý den. U tebe by stálo v garáži.“
Nebyl nepříjemný.
Právě naopak. Mluvil úplně logicky.
U Petry se kolo využívá.
U mě někdy několik dní stojí.
Z praktického hlediska dávalo jeho uvažování smysl.
Jen v něm chyběla jedna drobnost.
To kolo nebylo rodinné.
Bylo moje.
Dárek se změnil v něco společného
Při nedělním obědě jsem se o tom zmínila Kláře.
Nechtěla jsem si stěžovat. Spíš jsem chtěla vědět, jestli nejsem zbytečně háklivá.
Klára se na mě podívala.
„Počkej, ty ho pořád nemáš?“
Řekla jsem jí, že ho Petra používá na chalupě.
Klára vytáhla telefon.
„Já mu zavolám.“
Zastavila jsem ji.
Nechtěla jsem, aby se sourozenci kvůli mně hádali.
Navíc jsem začala mít trochu špatné svědomí. Elektrokolo mi přece koupily právě děti. Martin na něj přispěl nemalou částkou.
Možná opravdu dělám problém z něčeho, co žádný problém není.
Klára mě ale vyvedla z omylu.
„Mami, když ti někdo koupí kabelku, taky si ji pak nevezme na dva měsíce jen proto, že ji používá častěji než ty.“
Zasmála jsem se.
S elektrokolem za téměř padesát tisíc mi kabelka připadala trochu zvláštní přirovnání.
Princip ale seděl.
Večer jsem zavolala Martinovi sama.
Řekla jsem mu, že si pro kolo ve středu přijedu.
Tentokrát se nezeptal proč.
Jen řekl, že Petra bude na chalupě.
Přijela jsem si pro svoje kolo
Ve středu mě Klára odvezla na chalupu.
Když jsme přijely, Petra byla překvapená.
„Vy jedete pro kolo?“
Řekla jsem, že ano.
Nebylo jí to příjemné.
Vysvětlila mi, že si na něj zvykla a chtěla si stejné koupit až na konci sezony, kdy budou slevy.
Pak řekla něco, co mi vlastně pomohlo pochopit celý problém.
„Já myslela, že když vám ho koupily děti společně, je tak trochu pro rodinu.“
Nebyla v tom žádná drzost.
Skutečně si to myslela.
A podle všeho Martin také.
Řekla jsem jí, že pokud bude chtít, může si moje kolo někdy znovu půjčit.
Ale musí se mě zeptat a domluvíme se předem, kdy ho vrátí.
Petra se omluvila.
Kolo jsme naložily do auta a odvezly domů.
Martin mi večer zavolal.
Nejdřív byl trochu dotčený, že jsme pro něj jely přes půl okresu, místo abych počkala do dalšího víkendu.
Pak jsme spolu začali mluvit o tom, co mě vlastně na celé věci štvalo.
Nebyla jsem naštvaná, že si kolo půjčili.
Vadilo mi, že se postupně přestali ptát.
První víkend byl prosba.
Další týden už oznámení.
A někdy během července se z mého kola stala věc, jejíž návrat jsem musela obhajovat.
Martin chvíli mlčel.
Pak řekl:
„Já jsem asi pořád měl pocit, že jsme ho koupili my.“
„Koupili.“
„No právě.“
„Mně.“
Tentokrát se začal smát on.
„Dobře. Teď už slyším, jak blbě to zní.“
Půjčuji ho pořád
S Alenou jsme následující sobotu vyrazily na výlet.
Najely jsme skoro padesát kilometrů.
Když jsem Martinovi poslala fotografii z občerstvení, odepsal:
„Tak hlavně ho do večera vrať.“
Musela jsem se smát.
Za několik týdnů si Petra moje elektrokolo půjčila znovu.
Tentokrát mi zavolala sama.
Potřebovala ho od pátku do neděle.
V neděli v šest večer mi stálo v garáži, nabité a umyté.
O rok později už měla vlastní.
Moje kolo si občas půjčí Martin, někdy Klára a jednou na něm jel dokonce můj zeť.
Nevadí mi to.
Věci přece nemusí stát zamčené jen proto, aby bylo jasné, komu patří.
Jen jsme si doma zavedli jednoduché pravidlo.
Kdo si něco půjčí, domluví se také, kdy to vrátí.
A hlavně nemusí majiteli vysvětlovat, jestli svou vlastní věc využívá dost často.
Dnes má moje elektrokolo najeto několik tisíc kilometrů.
Někdy na něm nejedu celý týden.
Občas dokonce dva.
A světe div se, vůbec mi nevadí, že v garáži jen stojí.
Je totiž příjemné vědět, že když se jednoho rána rozhodnu někam vyrazit, nemusím nejdřív zjišťovat, na které chalupě se právě nachází můj narozeninový dárek.
