Článek
Kamilu znám od vysoké školy. Zatímco já jsem typ člověka, co má doma šuplík na gumičky a bednu se zalaminovanými návody k elektronice, Kamila proplouvá životem v lehkém, esteticky dokonalém chaosu. Pracuje v realitách, vždycky voní po drahém parfému, nosí bílé lněné košile, které se na ní nikdy nezmačkají, a s oblibou o mně říká, že jsem její „záchranná kotva“.
Dlouho mi to lichotilo. Líbilo se mi být ta praktická. Ta, která má v autě vždycky startovací kabely, ví, jak se odvápňuje kávovar, a vlastní profesionální čistič tepování. Když potřebovala půjčit střešní box na auto, prostě přijela a já jí ho i namontovala. Brala jsem to tak, že každý do vztahu přinášíme něco. Ona mě zvala na dobré večeře, já jí dělala technickou podporu.
Před třemi týdny se u mě zastavila na kávu. Byla opálená, zrovna si koupila nový paddleboard a nadšeně vyprávěla o svých plánech na srpen.
„Helčo, prosím tě, ty máš pořád ten svůj profi stan, viď?“ zeptala se, zatímco si míchala třtinový cukr v espressu. „My chceme s holkama vyrazit na prodloužený víkend do Rakouska. Kousek pod Dachstein. Ale víš, jak to je, nechce se nám platit ty šílené pálky za penziony. Půjčíš mi ho? A k tomu ten tvůj péřový spacák, já jsem hrozná zmrzlina.“
Můj stan je MSR Hubba Hubba, váží kilo a půl a stál mě kdysi v akci dvanáct tisíc. Spacák je od Sira Josepha, plněný husím peřím. Jsou to moje nejcennější outdoorové kousky. Kývla jsem, ale když jsem jí to odpoledne ty věci předávala, pečlivě jsem jí vysvětlovala, jak se skládají laminátové pruty, aby nepraskly, a zdůrazňovala, že spacák se nesmí rolovat, ale pěchovat. Kamila jen mávala rukou s čerstvou francouzskou manikúrou.
„Jasně, jasně, neboj. Budu se k tomu chovat jako ke svátosti. V neděli večer ti to hodím zpátky.“
V neděli se neozvala. V pondělí mi napsala, že je hrozně unavená z cesty a že se staví ve středu.
Ve středu večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a na chodbě nestála Kamila v lněné košili, ale její devatenáctiletý syn Tobiáš. Měl na sobě vytahanou mikinu, vlasy trčící do všech stran a v ruce držel obří černý plastový pytel, jaký se používá na listí.
„Dobrý večer, teto,“ zamumlal a postavil pytel na rohožku. Uvnitř to těžce chrastilo. „Máma říkala, ať to sem hodím cestou z brigády. Že prej se omlouvá, ale nestihla to složit do těch obalů.“
Pohled mi sjel k černému plastu. Kolem uzlu se linul specifický odér. Nebyl to čerstvý alpský vzduch. Byl to pach vlhké hlíny, něčeho kyselého a zvětralého piva.
„Tobiáši, co to je?“ zeptala jsem se pomalu.
„No ten stan se spacákem. Asi to bude chtít trochu vyprat,“ poškrábal se na zátylku a usmál se omluvným, klukovským úsměvem. „Máma říkala, že vy na to máte nějaký ten speciální prostředek. My jsme to s klukama na Mácháči o víkendu trochu zrasovali. V sobotu v noci přišla hrozná průtrž a Filip do toho vletěl i s botama, jak jsme byli trochu… no, unavení.“
Stála jsem ve dveřích, ruku položenou na klice. „Na Mácháči. Já myslela, že s tím stanem byla máma s kamarádkama na Dachsteinu.“
Tobiáš se upřímně rozesmál. „Máma? Ve stanu? Ta nesnáší zimu. Byla s paní Mlejnkovou v Piešťanech v lázních. Ale nechtěla mi půjčit ten svůj stan z Decathlonu. Prej ho má úplně novej a my bychom jí ho na festivalu propálili. Tak mi dala ten váš. Říkala mi: ,Vem si ten od Heleny, ten je expediční, ten přežije úplně všechno.‘“
Devatenáctiletý kluk neumí lhát. Nemá důvod. Pro něj to byla naprosto neprůstřelná, logická konstrukce, kterou mu předala autorita. Váš je dobrý, náš by se zničil.
Poděkovala jsem mu, vzala pytel za uzly a odtáhla ho do koupelny.
Když jsem ten černý igelit rozvázala, musela jsem zapnout odvětrávání. Stan byl zmačkaný do jedné mokré, zablácené koule. Kolíky nebyly v pytlíku, ale naházené volně uvnitř, takže hliníkové hroty drhly o jemnou síťovinu vnitřní ložnice. Ze spacáku za osm tisíc, který byl nacpaný na samém dně, vypadl zmačkaný kelímek od cideru a zelený plastový náramek s nápisem VIP Vstup. Na levém rukávu spacáku byla velká, tmavá skvrna od něčeho, co připomínalo guláš.
Mohla jsem jí hned zavolat. Mohla jsem na ni řvát do telefonu. Ale můj vztek funguje jinak. Potřebuju mít nejdřív mapu situace, než někam vyrazím.
Ve čtvrtek odpoledne jsem pytel naložila do kufru auta a jela rovnou ke Kamile. Neozvala jsem se dopředu.
Bydlí v řadovém domku s malou, ale naprosto dokonalou japonskou zahradou. Seděla na terase v proutěném křesle, na sobě krémové hedvábné šaty, a zrovna si prohlížela něco v tabletu. Na skleněném stolku před ní stála vysoká sklenice s vodou a citronem.
Otevřela jsem branku, došla k terase a s tichým žuchnutím položila černý pytel na pečlivě zametenou dlažbu z vymývaného oblázku.
Kamila zvedla oči. Její úsměv zamrzl zhruba na desetinu vteřiny, než ho profesionálně nahodila zpátky.
„Jé, Helo! Ty jsi hodná, žes přijela. Já vím, že jsem ti to měla dovézt sama, ale Tobiáš říkal, že má cestu, tak jsem ho poprosila… Dáš si vodu?“
„Jak bylo na Dachsteinu?“ zeptala jsem se. Ruce jsem si složila na prsou.
Kamila zavřela tablet. Ani na vteřinu neztratila ten svůj falešný, uhlazený balanc. „Prosím tě, my to s holkama nakonec musely zrušit. Marcele do toho vlezly nějaké rodinné problémy. A Tobiáš zrovna někam jel a neměl v čem spát, tak jsem si říkala, že u tebe by to stejně jenom ten víkend leželo ladem… Nebude ti to vadit, ne?“
„Tvůj stan u tebe ve skříni ležel taky ladem. Úplně nový. Proč jsi mu nedala ten svůj?“
Poprvé ztratila oční kontakt. Podívala se na pytel u mých nohou, pak na svůj dokonalý trávník a nakonec vzdychla, jako bych byla malé dítě, kterému se musí vysvětlovat základy fyziky.
„Heleno, no prosím tě, vždyť znáš ty mladý. Ty prostě jedou na festival a všechno zničí. Můj stan stál dva tisíce, hned by mu praskli ty levný laminátový tyčky. Ten tvůj je profi materiál, ten to přežije. A navíc…“ nasadila ten nejučenlivější, nejsladší tón, jaký uměla, „…ty to umíš tak hezky prát. Máš na to ten speciální prostředek na peří z Hudy sportu a tu velkou pračku. Já bych nevěděla, co s tím, kdyby mi to přinesl zablácený. Akorát bych to vyhodila. Ty si s tím poradíš hned.“
Stála jsem tam a zírala na ni. Ta drzost byla tak čistá, tak krystalicky upřímná, že mě to vlastně ohromilo. Kamila se ani necítila provinile. Ona byla přesvědčená, že jelikož jsem praktická a šikovná, je mým přirozeným údělem čistit zablácené věci jejího syna, aby si ona nemusela dělat starosti o svou dvoutisícovou investici v Decathlonu.
Dřepla jsem si k pytli. Rozvázala jsem uzel a rozevřela černý plast. Smrad zvětralého piva a bláta se okamžitě rozvinul po celé japonské zahradě. Sáhla jsem dovnitř a vytáhla jednu z hliníkových tyček stanu. Byla zohýbaná. Ohnula se v kloubu do úhlu, ve kterém už nikdy nepůjde správně složit.
Položila jsem zohýbaný kus hliníku na její skleněný stůl, hned vedle sklenice s citronem. Trocha zaschlého bláta se odrolila na čisté sklo. Kamila ucukla, jako bych tam položila mrtvou myš.
„Vyčistění péřového spacáku ve specializované čistírně stojí patnáct stovek,“ řekla jsem naprosto klidným, úředním hlasem. „Náhradní díl k MSR tyčce se musí objednat z Německa, to je zhruba tisícovka. A impregnace vnitřního pláště bude stát pětistovku. Pošlu ti číslo účtu na WhatsApp.“
„Nedělej z toho kovbojku, Heleno,“ ohradila se, tváře jí lehce zčervenaly, ale ne studem, spíš podrážděním z toho, že ruším její estetické odpoledne. „Kdybys řekla, tak já ti to klidně properu tady u nás ve vaně.“
Podívala jsem se na její čerstvou francouzskou manikúru, pak na bílé lněné šaty a pak zpátky na zablácený pytel. Bylo mi jasné, že kdybych jí ho tam nechala, ten stan ve vaně neuvidí ani kapku vody. Zplesnivěl by někde v kůlně, protože by jí bylo odporné na něj sáhnout.
„Nepropereš,“ řekla jsem suše. „A já si svoje věci zničit nenechám. Jen chci, abys tu fakturu zaplatila do pátku.“
Zavázala jsem uzel, popadla pytel a odnesla ho zpátky k autu. Strávila jsem následující víkend tím, že jsem v technické místnosti kartáčkem čistila zaschlé pivo ze síťoviny a rozčesávala mokré peří, protože některé věci máte prostě příliš rádi na to, abyste z nich dělali rukojmí v mezilidských sporech.
