Článek
Zoru jsem znala patnáct let. Pracovaly jsme spolu v účtárně, než přešla do jiné firmy, a po mém rozvodu jsme se vídaly častěji než dřív. Mohla jsem jí zavolat i s něčím, za co jsem se styděla před vlastní sestrou. Někdy mě nechala vybrečet, jindy dokázala najít na mém trápení něco směšného. Obvykle se mi potom ulevilo. Smály jsme se spolu a věděla jsem, že náš rozhovor nebude nikde opakovat.
Kurz v knihovně našla ona. Osm úterních večerů, malá skupina, předposlední setkání vyhrazené dobrovolnému čtení pro veřejnost. Bylo mi čtyřiapadesát a psala jsem dosud hlavně pracovní e-maily. Zora si vedla sešity už od školy. Přihlásila jsem se spíš kvůli pravidelnému setkávání, ale po třetí lekci jsem doma začala dokončovat povídku o ženě, která ztratí cestou do práce botu.
Seděla jsem vedle naší bývalé kolegyně
Na lekcích jsme četli jen krátká cvičení. Delší text na veřejný večer si každý připravoval sám. Zora mi řekla, že píše o nepovedeném setkání dvou lidí, a já jí nic neposílala, protože jsem pořád měnila konec. Do knihovny tehdy přišlo asi dvacet hostů. Zora pozvala i Dášu, naši bývalou kolegyni. Sedla jsem si vedle ní, kabát složený na klíně.
Zora četla jako třetí. Její hrdinka Blanka pracovala v pojišťovně a bydlela nad bývalou mlékárnou. Připravila večeři pro muže, který si po rozchodu přišel pro poslední krabici. Zpozorněla jsem. Potom zaznělo, že žena prostřela na ubrus z první společné dovolené a vypnula lednici, protože jí její hučení kazilo náladu. Přestala jsem pochybovat, odkud ten příběh pochází.
O půl roku dřív jsem čekala Milana s večeří, přestože slíbil pouze vyzvednutí nářadí. Oblékla jsem si šaty a vytáhla dva talíře. Když se ve dveřích zeptal, zda si má odvézt také prodlužovačku, došlo mi, že zůstane jen chvíli. Zoře jsem o tom vyprávěla ještě ten večer. Smála jsem se u toho, ale pak jsem ji požádala, ať to nikomu neříká. Připadala jsem si dost hloupě i bez dalších posluchačů.
V povídce prodlužovačka zůstala. Zora přidala několik povedených vět a nechala Blanku usilovně vysvětlovat, že večeře je jen náhoda. Lidé se smáli. Dáša vedle mě také. Rukama jsem svírala kabát a přemýšlela, jestli pozná, proč už se na ni nedívám. Když Zora obrátila poslední stránku, vstala jsem a odešla na chodbu. Svou povídku jsem ten večer nepřečetla.
Změněné jméno jí připadalo dostatečné
Zora za mnou přišla ještě před koncem programu. „Tobě se to nelíbilo?“ zeptala se. Řekla jsem, že jsem jí ten večer nesvěřila jako materiál na čtení před lidmi. Začala vyjmenovávat změny: jiné povolání, jiný věk, jiná jména. Blanka se navíc na konci rozhodla vyhodit mužovu krabici před dům. Já jsem Milanovi pomohla odnést ji k autu. Podle Zory tím vznikl jiný příběh.
„Jenže já jsem v něm seděla vedle Dáši,“ odpověděla jsem. Zora řekla, že nikdo nemůže vědět, co se mi stalo, pokud to sama neprozradím. Na chvíli jsem zaváhala. Třeba jsem opravdu byla jediná, kdo slyšel pod jejími vtipy ten původní telefonát. Nechtěla jsem jí upřít radost z prvního úspěšného čtení. Nedokázala jsem jí ale poblahopřát a vrátit se s ní do sálu.
Druhý den mi zavolala Dáša. Nejdřív se ptala, proč jsem tak rychle zmizela. Potom opatrně dodala: „Ten chlap byl Milan, viď? Jak mu pořád zůstávaly věci u tebe.“ Věděla o našem rozvodu a znala můj byt nad někdejší mlékárnou. Samotná prodlužovačka by jí nic neřekla. S ostatními podrobnostmi už si ale dokázala doplnit i moje jméno.
Požádala jsem ji, aby se na ten večer neptala Milana. Pak jsem napsala Zoře, co se stalo. Odpověděla, že Dáša vždycky všechno rozebírá a ostatní hosté nás neznali. Tentokrát jsem jí zavolala já. „Nechci zjišťovat, kolika lidem došlo, že jsem to byla já. Chtěla jsem, aby to zůstalo mezi námi.“ Zora už mi neopakovala seznam změněných údajů.
Sborník mohl vyjít i bez její povídky
Na poslední lekci se domlouval malý tištěný sborník. Lektorka chtěla texty od těch, kdo měli zájem, a Zora svůj poslala hned po čtení. Požádala jsem ji, aby ho stáhla. Nabídla, že odstraní dům i lednici a přepíše rozhovor o nářadí. Chápu, že v tom viděla vlastní práci. Já jsem ale nechtěla probírat, které části té večeře ještě může použít. Chtěla jsem mít možnost znovu jí někdy něco svěřit.
Zora nakonec napsala lektorce, že povídku do sborníku nedá. Ukázala mi odeslaný e-mail a řekla: „Mrzí mě, že jsem se tě nezeptala.“ Poděkovala jsem jí. Nedokázala jsem dodat, že je tím všechno vyřešené. Doma jsem pořád myslela na ten sál a smích lidí, kteří mi sami nic neudělali. O mé skutečné večeři nevěděli. Zora věděla i to, jak mi bylo potom.
Když se otevřelo pokračování kurzu, našla jsem si jinou skupinu v sousedním městě. Zora se to dozvěděla ode mě. Nabídla, že přestane chodit ona, ale to jsem po ní nechtěla. V knihovně se jí líbilo a s ostatními se už znala. Potřebovala jsem tentokrát psát bez přemýšlení, jestli v další větě uslyším něco ze svého života. Nový kurz byl dražší a cestou domů jsem musela čekat na vlak.
Na výlet jsme šly bez sešitů
Několik týdnů jsme si psaly jen krátce. Potom se Zora ozvala, jestli bych s ní nešla na výstavu do zámeckého zahradnictví. Jezdívaly jsme tam každé jaro. Souhlasila jsem. U vstupu jsme si nejdřív povídaly o cestě a počasí, obě opatrnější než obvykle. Až nad příliš drahými sazenicemi jsme se začaly normálně dohadovat, zda by u mě na balkoně vůbec přežily.
Při zpáteční cestě se mě zeptala, jaký je nový lektor. Řekla jsem jí, že nás nutí škrtat začátky a že jsem konečně dokončila povídku s botou. Čekala jsem, jestli mě požádá o přečtení. Neudělala to. Místo toho ukázala na mou tašku, ze které vyčnívala levandule, a připomněla mi, že doma nemám volný květináč. Tentokrát jsem se zasmála bez zaváhání.
Se Zorou se dál vídáme, ale své rozepsané věci jí neposílám. Chybí mi možnost zavolat jí hned, když se mi něco přihodí, a nemuset předem vybírat podrobnosti. Nechci přijít i o všechno ostatní, co jsme spolu měly. Další výlet jsme si proto domluvily ještě ve vlaku. O čtení v knihovně už jsme ten den nemluvily.
