Článek
S Hankou se známe patnáct let. Pracovaly jsme spolu v kanceláři, potom každá odešla jinam, ale zůstaly jsme v kontaktu. Jednou za měsíc káva, občas telefon cestou z práce.
O malém penzionu mluvila už dlouho. Když po rodičích získala dům na Vysočině, začala ho s manželem upravovat. Dole bydleli oni, nahoře vznikly tři pokoje pro hosty. Většinu úspor dali do koupelen, postelí a vybavení. Posílala mi fotografie, na kterých měl každý pokoj jinou barvu a v oknech nové závěsy.
Několikrát jsme spolu probíraly texty na jejich web. Hanka mi četla věty do telefonu a já říkala, co zní přirozeně a co bych jako host potřebovala vědět. Z první rezervace od cizích hostů jsme se radovaly obě.
S Tomášem jsme hledali místo na volný červnový víkend. Děti měly vlastní program a my chtěli hlavně chodit po okolí a večer se dobře vyspat. Napadlo mě, že konečně přijedeme k Hance.
Nabídla nám nižší cenu, než měla na webu. Odmítala jsem, ale řekla, že pro známé to tak má. Zaplatili jsme předem dvě noci a já jí napsala, že se těším.
Pokoj vypadal jako na fotografiích
Přijeli jsme v pátek po práci. Hanka nás čekala před domem a hned mě objala. Provedla nás zahradou, ukázala nové posezení a potom nás vzala nahoru.
Pokoj byl opravdu hezký. Čisté povlečení, pohodlná postel, konvice a hrnky, které nebyly každý z jiné sady. Na stolku ležela mapa a Hanka měla vyznačené tři procházky, které by se nám mohly líbit.
Tomáš si pochvaloval, že jsme dobře vybrali. Já měla radost za Hanku.
Na zahradě se chystal větší stůl. Hanka nám vysvětlila, že v sobotu slaví její manžel narozeniny. Přijede jen rodina a pár přátel. Budou venku, kolem desáté skončí a nás se to prý nijak nedotkne.
Trochu mě překvapilo, že o tom nemluvila předem. Na webu slibovali klidné večery a právě to nás lákalo. Nechtěla jsem ale hned po příjezdu působit jako někdo, kdo kontroluje každou větu v nabídce. Řekla jsem, že je to v pořádku.
V pátek večer netekla teplá voda
Po večeři jsme šli na krátkou procházku. Když jsme se vrátili, chtěla jsem se osprchovat. Nechala jsem vodu chvíli téct, pak ještě chvíli. Pořád byla studená.
Napsala jsem Hance. Přišla nahoru, zkusila kohoutek a omluvila se. S teplou vodou prý dosud problém nebyl. Zašla za manželem a později nám řekla, že se jim nedaří znovu spustit ohřev. Ráno se na to přijede podívat jejich instalatér.
Tomáš se umyl studenou vodou. Já si opláchla obličej a sprchu nechala na ráno. Bylo teplo, nešlo o žádnou tragédii. Jen jsem se po cestě chtěla umýt.
Ráno už teplá voda tekla. Hanka nám přinesla talíř domácího koláče a znovu se omluvila. Řekla, že nám kvůli tomu ještě sníží cenu.
Odpověděla jsem, že nemusí. Už tak jsme měli slevu a závadu vyřešili rychle. V tu chvíli jsem to opravdu chtěla nechat být.
Tomáš nic neříkal. Až venku se mě zeptal, jestli bych tu slevu odmítla i v penzionu, kde majitelku neznám.
„Už to přece funguje,“ odpověděla jsem.
V deset oslava nekončila
Sobota přes den byla přesně taková, jakou jsme chtěli. Prošli jsme trasu od Hanky, dali si oběd v hospodě a odpoledne poseděli u rybníka.
Na zahradě už byla oslava. Hanka nás pozvala na skleničku a my si na chvíli přisedli. Popřáli jsme jejímu manželovi, dali si něco z grilu a kolem deváté šli nahoru.
V deset hrála hudba pořád stejně hlasitě. Pod naším oknem stáli dva muži a vyprávěli si tak, že jsem slyšela každé slovo. Bylo dusno, takže zavřít okno znamenalo vybrat si mezi hlukem a horkem.
Po půl jedenácté jsem Hance napsala, jestli by mohli hudbu ztlumit. Odpověděla, že za chvilku končí. Hudba se opravdu ztišila, jenže rozhovory a smích pokračovaly dál.
Tomáš ležel vedle mě a díval se do stropu.
„Mám za ní dojít?“
Řekla jsem, že ještě počkáme. Nechtěla jsem sejít mezi její rodinu v pyžamu a požadovat konec narozenin.
Před jednou začali poslední lidé odjíždět. Usnula jsem až potom. Ráno jsme nešli na plánovanou procházku. Nasnídali jsme se ve městě a jeli domů dřív.
Při odjezdu jsem nic neskrývala
Hanka se zeptala, jestli jsme si odpočinuli. Řekla jsem, že okolí bylo krásné, ale poslední noc moc ne. Připomněla jsem jí zprávu i to, že oslava měla končit kolem desáté.
Omluvila se. Prý se to protáhlo a uvnitř domu jí nepřipadalo, že by bylo něco tak moc slyšet. Příště už podobnou oslavu při obsazených pokojích dělat nebude.
Nevypadala uraženě. Jen unaveně. Měla pod očima kruhy a pořád ještě uklízela sklenice. Bylo mi jí trochu líto a zároveň jsem si všimla, že už zase přemýšlím hlavně o tom, jak se cítí ona.
Poděkovali jsme za pobyt a rozloučili se. V autě Tomáš řekl, že pokoj byl pěkný, ale na dvě noci těch nepříjemností bylo dost.
Souhlasila jsem.
Přesto jsem Hance večer poslala fotografii od rybníka a napsala, že to místo bylo nádherné. Odpověděla srdíčkem. Myslela jsem, že tím náš víkend skončil.
Odkaz na recenzi přišel v pondělí
Hanka mi poslala odkaz na hodnocení penzionu. Připsala, že každá recenze jim na začátku pomůže a budu-li mít chvilku, mám tam něco napsat.
Jen jsem nevěděla co napsat.
Hanka nám věnovala čas a dala nám dobrou cenu. Jenže během dvou nocí jsme jednou neměli teplou vodu a podruhé nemohli spát.
Začala jsem psát, že jsme si užili klidný víkend. Tu větu jsem hned smazala.
Nakonec jsem neodeslala nic. Říkala jsem si, že se k tomu vrátím, až nebudu mít v hlavě hlavně sobotní noc.
Ve středu se Hanka připomněla. Tentokrát napsala, že od kamarádky přece čeká pět hvězdiček. Na konci byl smějící se obličej, takže se to dalo přečíst jako vtip.
Já se ale nesmála.
Řekla jsem jí, proč váhám
Zavolala jsem jí. Nechtěla jsem si posílat zprávy, u kterých budeme obě hádat, jak je ta druhá myslela.
Řekla jsem, že pět hvězdiček dát nedokážu. Připomněla jsem, co se během pobytu stalo. Hanka odpověděla, že voda už funguje a oslava byla výjimka. Běžný host by nic podobného nezažil.
„My jsme to ale zažili,“ řekla jsem.
Chvíli bylo ticho. Pak navrhla, ať napíšu jen o pokoji a výletech. Nemusím přece do recenze dávat úplně všechno. Vždyť nám vyšla vstříc s cenou a já sama říkala, že se nám tam líbilo.
„Pokoj byl hezký. Ale nevyspali jsme se.“
„Tak dej čtyři,“ řekla. „Ale ten bojler tam prosím netahej. Už je opravený.“
Najednou jsme spolu domlouvaly, co bude napsané pod mým jménem. Já se přitom pořád snažila najít větu, po které nebude mít pocit, že stojím proti ní.
Řekla jsem, že si to ještě promyslím.
Tři hvězdičky jí připadaly jako trest
Recenzi jsem napsala druhý večer. Popsala jsem čistý pokoj, pohodlnou postel i výlety. Potom jsem uvedla, že první večer nešla teplá voda a závadu odstranili ráno. Přidala jsem, že druhou noc probíhala na zahradě soukromá oslava, která skončila až kolem jedné, a v pokoji byl slyšet hluk.
Dala jsem tři hvězdičky z pěti.
Před odesláním jsem si text několikrát přečetla. Nenašla jsem v něm nic nepravdivého. To mi v tu chvíli připadalo jako dostatečný důvod ho zveřejnit.
Hanka zavolala asi za hodinu.
Zeptala se, proč jsem ji musela takhle potopit. Mají teprve několik hodnocení a moje recenze bude hned vidět. Kdyby věděla, co udělám, vůbec by nás nezvala.
„Vždyť jsi chtěla, abych něco napsala.“
„Chtěla jsem pomoct. Ty víš, co nás to stálo.“
Začala jsem znovu vysvětlovat jednotlivé věty. Hanka mě přerušila. Nevadilo jí, že jsem špatně popsala pobyt. Vadilo jí, že jsem ho popsala veřejně.
Mohla jsem také nenapsat nic
Další den mi zavolala naše společná kamarádka. Hanka jí o recenzi řekla. Nechtěla mě přemlouvat ke změně, jen se zeptala, proč jsem hodnocení prostě nevynechala.
Na to jsem neměla připravenou odpověď.
Nemusela jsem dávat pět hvězdiček. Ale nemusela jsem ani zveřejňovat tři. Mohla jsem Hance říct, že pobyt hodnotit nechci, a zůstat u rozhovoru, který jsme vedly při odjezdu.
Chtěla jsem, aby další host věděl, co se nám stalo. Ale po větě o pěti hvězdičkách jsem také měla chuť ukázat, že moje hodnocení není předem domluvené.
Tomáš řekl, že recenze odpovídá našemu víkendu. To jsem věděla. Méně příjemné bylo připustit si, že jsem ji nepsala úplně bez vzteku.
Nezměnila jsem ji. Hance jsem ale napsala, že mě mrzí, kam se náš rozhovor dostal. Neměla jsem v plánu dokazovat jí veřejně, že penzion nezvládá. Jen jsem nedokázala napsat doporučení, které bych pak musela někomu známému soukromě vysvětlovat jinak.
Odpověděla, že potřebuje trochu času.
O penzionu jsme se přestaly bavit
Naše pravidelná káva ten měsíc nebyla. Ani další. Občas jsme si něco napsaly, ale zprávy byly krátké a já v nich hledala víc, než tam možná bylo.
Když měla narozeniny, popřála jsem jí. Poděkovala. U fotografie nového pokoje jsem jí chtěla napsat, že je hezký. Telefon jsem zase odložila.
Po pár měsících mi poslala zprávu sama. Měli nový bojler a při rezervacích už hlídali, aby se rodinné oslavy nekryly s pobyty hostů.
Napsala jsem, že to ráda slyším. Přidala jsem otázku, jak se mají. Chvíli jsme si psaly o práci a o dětech, skoro jako dřív.
Potom se zeptala, jestli bychom zase někdy přijeli.
Držela jsem telefon a hledala odpověď. Vybavila se mi zahrada, výlet k rybníku i ten pěkný pokoj. Pak také sobotní noc a její hlas, když mi říkala, že jsem ji potopila.
Dřív bych napsala, že určitě.
Tentokrát jsem poslala: „Teď nevím, Hani.“
