Článek
Se Zdenou se známe přes dvacet let. Pracovaly jsme spolu v účtárně a po jejím odchodu do důchodu jsme se dál vídaly. Je jí třiašedesát, mně devětapadesát. Bydlí sama, její syn David žije na druhém konci města.
Pomáhaly jsme si běžně. Když jsem si před lety zlomila kotník, vozila mi nákupy. Já jí zalévala květiny a několikrát ji vyzvedla na nádraží. Nikdy jsme si to nezapisovaly. Přesto jsme si vždycky předem zavolaly.
O vyšetření mi řekla v úterý. Zeptala jsem se, jestli má strach. Odpověděla, že trochu, ale nejvíc se těší, až to bude mít za sebou. Pak jsme mluvily o mém víkendu.
Se sestrou jsme si zaplatily dvě noci v malém hotelu u přehrady. Předchozí rok jsme cestu dvakrát zrušily kvůli péči o maminku. Tentokrát se na víkend uvolnil bratr a já už ve čtvrtek večer postavila cestovní tašku ke dveřím.
Zdena o tom věděla. Ještě mi připomněla, abych si vzala plavky.
Sestra čekala, že přijedu
Telefon zazvonil v půl jedenácté. Žena se představila jako zdravotní sestra a ověřila moje jméno. Zdena prý může po zákroku odjet, pokud si pro ni přijdu.
Řekla jsem, že o žádném odvozu nevím.
Sestra se zarazila. V dokumentaci měla moje číslo a poznámku, že je doprovod domluvený. Nabídla, že mi kamarádku předá.
Zdena zněla unaveně, ale hned se zeptala, za jak dlouho tam budu.
„Já ve dvě odjíždím,“ připomněla jsem jí.
„Vždyť je teprve dopoledne.“
Zeptala jsem se, proč mi neřekla, že chce vyzvednout.
„Myslela jsem, že je to jasné. Vždycky jsme si přece pomohly.“
Měla jsem chuť se začít obhajovat. Místo toho jsem se zeptala, kam ji mám odvézt.
„K tobě. Jen do zítřka.“
Podívala jsem se na tašku u dveří. Nešlo tedy o krátkou cestu autem. Zdena si naplánovala i noc v mém bytě a počítala s tím, že svůj program změním, až bude všechno hotové.
Řekla jsem, že pro ni přijedu, ale u mě zůstat nemůže. Potřebujeme domluvit někoho, kdo s ní bude dál.
„Tak já tu nějak počkám,“ odpověděla.
Poprosila jsem ji, ať mi vrátí sestru.
V tašce měla svoje pantofle
Po krátkém rozhovoru jsme se dohodly, že zatím zůstane na pracovišti a já vyřeším další doprovod. Zavolala jsem Davidovi. Věděl o vyšetření, ale matka mu řekla, že má všechno zařízené.
Zeptal se, kde je a kdy může odejít. Pak si v práci domluvil volno a řekl, že bude ve dvanáct před jejím domem. Do večera u ní zůstane on, na noc přijede jeho žena.
Zdeně jsem zavolala zpátky. Nebyla ráda, že jsem oslovila syna. Tvrdila, že má důležitou poradu a snacha brzy vstává.
„David mi řekl, že přijede,“ odpověděla jsem. „Já svůj víkend rušit nebudu.“
V nemocnici seděla s bundou na kolenou. Vedle ní stála větší taška, než jsem čekala. Když hledala doklady, vykoukly z ní pantofle, které mívala schované u mě pro návštěvy. Před měsícem si je odnesla vyprat.
Připravila se na pobyt. Jen mě do těch příprav nezahrnula.
Cestou mluvila hlavně o vyšetření. Poslouchala jsem ji a zeptala se na další kontrolu. Nechtěla jsem náš spor řešit, dokud jí nebylo dobře. Když jsme zastavily před domem, David už čekal.
Vzal tašku a poděkoval mi. Zdena vystoupila pomalu. U dveří auta se otočila.
„Tak si to tam užij.“
Nevěděla jsem, jestli to myslí jako přání. Odpověděla jsem, že jí večer napíšu, a odjela.
Poděkování přišlo s výčitkou
Vlak jsme se sestrou stihly. První hodinu jsem však kontrolovala telefon a přemýšlela, jestli jsem neměla zůstat. Sestra si toho všimla. Zeptala se, zda má Zdena u sebe někoho, komu věří.
Řekla jsem, že ano.
„Tak si dej aspoň ten čaj, než ti vystydne.“
Večer David napsal, že je maminka v pořádku. Zdena poslala zprávu až ráno. Poděkovala za odvoz a přidala, že už ví, s čím u mě může počítat.
Přečetla jsem si to několikrát. Pak jsem telefon položila. Odpověděla jsem až po snídani, že jsem ráda, že jí je lépe, a že si o tom promluvíme po návratu.
Ve středu přišla na kávu. Přinesla mi čokoládu. Chvíli jsme mluvily o výsledcích a potom připomněla můj zlomený kotník.
„Já jsem tenkrát taky neřešila každou hodinu.“
Pamatovala jsem si, co pro mě udělala. Řekla jsem jí to. Zároveň jsem připomněla, že jsem jí před každým nákupem volala a dvakrát mi řekla, že ten den nemůže. Zařídila jsem se jinak.
Zdena otočila šálek na podšálku. Pak přiznala, že se syna zeptat nechtěla. Poslední dobou mu často připomínala, aby si odpočinul, a teď by po něm měla chtít další volno.
„A ode mě jsi ho chtít mohla?“
„U tebe jsem se nebála, že budu na obtíž.“
Řekla jsem, že se ptát stejně musí. Můžu ji mít ráda a současně mít něco jiného na práci. Nechtěla jsem jí tvrdit, že bych svůj víkend nikdy nezrušila. Jen jsem potřebovala, aby rozhodnutí nechala také na mně.
Tentokrát se nejdřív zeptala
Zdena se omluvila za objednané přespání i za ranní zprávu. Dodala, že ji David doma překvapil. Uvařil jí polévku a večer si vedle ní sedl s notebookem. Když se mu omlouvala za ztracený den, řekl, že by jen ocenil vědět o něm předem.
Náš rozhovor nespravil všechno hned. Nějakou dobu jsme si volaly méně a já měla občas nutkání nabídnout pomoc, o kterou mě nikdo nežádal.
Za měsíc Zdena potřebovala odvézt na kontrolu. Napsala mi datum, čas a otázku, jestli se mi to hodí. Ten den jsem měla práci, takže jsem odmítla.
Odpověděla, že se zeptá Davida. Bez dodatku.
O týden později přišla na večeři. Přinesla svoje pantofle a u botníku se zeptala, jestli je u mě může zase nechat.
Udělala jsem jim místo.
