Článek
„Jsi v pohodě?“
Zpráva od Lenky přišla v půl jedenácté.
Pod ní byla další z deseti.
„Vidělas ty boty?“
A úplně první v devět ráno byla fotografie páru kozaček.
Já mezitím seděla na poradě.
Odepsala jsem až před obědem.
„Promiň, byla jsem dvě hodiny bez telefonu.“
Lenka odpověděla skoro okamžitě.
„Už jsem myslela, že se něco stalo.“
Tenkrát mi to přišlo milé.
Známe se od střední školy a posledních pár let jsme si zvykly být skoro pořád v kontaktu.
Fotka ranní kávy.
Nadávání na práci.
Co uvařit k večeři.
Když si moje dcera sama ostříhala ofinu, Lenka to věděla dřív než moje máma.
Když měla ona pohovor na novou práci, čekala jsem na zprávu, jak dopadl.
Pak jsem ale začala mít pocit, že naše psaní má nepsané pravidlo.
Odpovídat se má rychle.
Jednou jsem si její zprávu přečetla během oběda, ale neměla jsem čas reagovat.
Za půl hodiny přišlo:
„Tak nic.“
Jindy jsem telefon nechala v autě.
„Ty dneska nějak nekomunikuješ.“
Když jsem napsala, že jsem byla s dětmi, odpověděla:
„Stačilo napsat, že nemáš čas.“
Jenže kdybych pokaždé, když nemám čas odpovědět, měla napsat zprávu, že nemám čas odpovědět, přišlo mi to trochu zvláštní.
Všímala si i toho, kdy jsem online
Jednou večer mi poslala tři hlasové zprávy.
Řešila problém v práci.
První dvě jsem si poslechla a pak Petr navrhl, že si pustíme film.
Telefon jsem odložila.
Asi po hodině jsem na něm hledala jméno herce.
Na WhatsAppu svítila zpráva od Lenky.
„Tak online jsi.“
Za chvíli přišla další.
„Ale poslechnout mě nemůžeš.“
Odepsala jsem:
„Díváme se na film. Doposlouchám to zítra.“
„Tak ses mohla ozvat.“
Tentokrát už mě to podráždilo.
„Vždyť se nic neděje.“
„Mně to přijde slušné.“
Druhý den byla odtažitá.
Nakonec jsem se zeptala, jestli se zlobí.
„Ne. Jen mi přijde divné, že člověk nemá čas odpovědět, ale je online.“
„Já ale můžu vzít telefon do ruky a nemít chuť půl hodiny řešit práci.“
„Jasně.“
Z toho „jasně“ bylo poznat, že jí to jasné není.
Od té doby jsem si jejích poznámek začala všímat víc.
„Viděla jsem, že jsi byla před chvílí na WhatsAppu.“
„Tak asi nemáš náladu.“
„Žiješ?“
Nebyla zlá.
Myslím, že jí skutečně připadalo normální, že když jsme kamarádky, budeme si odpovídat průběžně celý den.
Mně to normální přestávalo připadat.
Po třech hodinách zavolala Petrovi
Jednu sobotu jsme vyrazili s rodinou do Českého ráje.
Telefon jsem strčila do batohu a skoro na něj nemyslela.
Lenka mi ráno poslala fotku šatů.
Pak zprávu:
„Beru je?“
O hodinu později:
„Kde jsi?“
A potom:
„Prosím napiš aspoň, že jsi v pohodě.“
My mezitím šli s dětmi k vyhlídce a pak na oběd.
Kolem třetí odpoledne vytáhl Petr telefon.
„Volala mi Lenka.“
Myslela jsem, že jsem špatně slyšela.
„Proč by ti volala?“
„Ptala se, jestli jsi v pořádku.“
„Cože?“
„Prý se jí neozýváš.“
Otevřela jsem svůj telefon.
Šest zpráv.
S Lenkou jsem si přitom normálně psala ještě předchozí večer.
Zavolala jsem jí.
„Konečně,“ řekla.
„Lenko, proč voláš Petrovi?“
„Protože ses celý den neozvala.“
„Je tři odpoledne.“
„Normálně odpovídáš.“
„Jsme na výletě.“
„To jsem nevěděla.“
„Nemusíš přece vždycky vědět, kde jsem.“
Chvíli mlčela.
„Měla jsem strach.“
„Po pár hodinách?“
„Tak promiň, že jsem měla starost.“
V tu chvíli mi jí bylo trochu líto.
Nechtěla mě kontrolovat.
Alespoň si myslím, že ne.
Jen si zvykla, že když mi napíše, jsem skoro vždycky na druhé straně.
A já jsem ji v tom několik let utvrzovala.
Večer jsem jí napsala, že nechci, aby se naše přátelství změnilo.
Jen někdy odpovím později.
Někdy zprávu přečtu a vrátím se k ní večer.
A když se půl dne neozvu, není potřeba hledat mě přes Petra.
Druhý den odpověděla:
„Asi jsem to přehnala.“
Pak ještě:
„Jen jsme si dřív psaly pořád.“
To byla pravda.
Možná jsem se změnila i já.
Dřív jsem telefon kontrolovala každou chvíli. Dnes ho občas nechám několik hodin v kabelce.
S Lenkou si pořád píšeme často.
Jen už neprobíráme, za jak dlouho která odpověděla.
Minulý týden mi v pátek odpoledne poslala zprávu.
Všimla jsem si jí až večer.
„Až budeš mít chvilku, zavolej.“
Zavolala jsem.
A poprvé po dlouhé době jsme se bavily skoro hodinu, aniž bychom řešily telefon.
