Článek
S Martinou, Janou a Alenou se známe z bývalé práce. Z původního oddělení jsme všechny odešly, ale zůstaly nám narozeniny v kalendáři, společná skupina a jeden víkend ročně, kdy jsme se snažily dostat pryč bez partnerů a dětí. Někdy jsme jely do lázní, jindy nám stačil penzion a restaurace v pěší vzdálenosti.
Martina většinou zařizovala ubytování. Porovnala pokoje, zjistila snídaně a připomněla platbu. My ostatní jsme zpravidla po třetím odkazu začínaly psát, že je nám to jedno.
Tentokrát našla penzion na jižní Moravě. Dva pokoje na dvě noci, snídaně a v sobotu možnost domluvit degustaci. Celkovou cenu jsme znaly předem. Záloha vycházela na dva tisíce čtyři sta korun za každou, zbytek se měl platit na místě.
Poslala jsem jí svůj podíl během oběda. Martina potom přeposlala rezervaci a napsala, že teď už zbývá jen domluvit, kdo vezme auto.
Na ten víkend jsem se těšila. Už jsem měla schválený pátek volna a doma jsem oznámila, že tentokrát odjíždím já.
Zrušení přišlo tři týdny před odjezdem
Martina nám ve čtvrtek přeposlala e-mail. V penzionu došlo k havárii vody a během oprav nemohli hosty ubytovat. Nabízeli pozdější termín nebo vrácení celé zálohy. Náhradní datum se nehodilo Aleně, takže jsme se ve skupině shodly, že si necháme peníze vrátit a najdeme něco jiného.
Martina napsala, že to vyřídí.
Následující týden jsem poslala dvě jiné možnosti. Martina odpověděla, že bychom měly počkat na zálohu, ať zbytečně neplatíme dvakrát.
To mi připadalo rozumné. Ani já jsem neměla chuť posílat další peníze, když první ještě někde čekaly.
Jana se po pár dnech zeptala, jestli už se penzion ozval. Martina napsala, že zatím nic. Přidala otráveného smajlíka a poznámku, že inkasovat umí každý rychleji než vracet.
Dala jsem jí za pravdu. Sama jsem připsala, že bych takové ubytování nikomu nedoporučila. Nikoho z penzionu jsem přitom do té doby ani neslyšela mluvit.
Zavolala jsem kvůli novému termínu
Asi deset dní po zrušení rezervace mi Alena napsala, že se jí změnila pracovní směna a přece jen by mohla jet o dva týdny později. Martina měla ten den hodně práce, tak jsem nabídla, že do původního penzionu zavolám sama. Kontakt jsem měla v přeposlaném potvrzení.
Paní na telefonu věděla, o kterou rezervaci jde. Vysvětlila, že opravy postupují, ale náhradní termín může potvrdit až za několik dní. Zeptala jsem se, jestli by v takovém případě bylo možné použít naši původní zálohu.
Řekla, že ne. Původní rezervace je uzavřená a peníze už odeslali zpátky člověku, který pobyt platil. Nová rezervace by se řešila zvlášť.
Poděkovala jsem a hovor ukončila.
Potom jsem si otevřela naši skupinu. Martinina zpráva, že zatím nic nepřišlo, tam byla z předchozího večera.
Martina si převodu mohla nevšimnout. Nebo paní mluvila o jiné rezervaci a já jí špatně popsala tu naši.
Napsala jsem Martině soukromě. Že jsem tam volala, peníze jsou podle nich vrácené a jestli by se nepodívala do banky.
Nejdřív napsala, že to zkontroluje
Odpověděla skoro okamžitě. Prý je teď v práci, večer se na to podívá a dá vědět.
Večer nenapsala.
Druhý den jsem se připomněla. Martina zavolala až cestou domů. Slyšela jsem dopravu. Nejdřív mluvila o tom, jaký má týden. Pak se zeptala, jestli mi ty peníze nějak naléhavě chybějí.
Řekla jsem, že je chci použít na nový pobyt. Ale hlavně potřebuji vědět, kde jsou.
Chvíli mlčela. Potom řekla, že záloha přišla. Už minulý týden.
Zeptala jsem se, proč tedy ve skupině napsala, že nic nedostala.
Odpověděla, že to chtěla do pátku vyřešit. Pak se zeptala, proč jsem tam vůbec volala, když všechno zařizovala ona. Připomněla jsem jí, že jsme hledaly nový termín.
„Já vím,“ řekla. „Promiň.“
Doplatek za energie měl počkat do výplaty
Martina mi vysvětlila, že jim přišlo vysoké vyúčtování energií. Manžel měl předtím několik týdnů nižší příjem kvůli nemoci a ona nechtěla použít peníze odložené na tábor pro dceru. Když se jí na účtu objevila vrácená záloha, doplatek zaplatila z ní.
Počítala s tím, že po výplatě všechno doplní. Jenže mezitím odešlo několik dalších plateb a částka jí nevycházela tak, jak čekala.
Věděla jsem, že byl její manžel nemocný. Ptaly jsme se na něj i při plánování víkendu. O doplatku za energie se nezmínila.
Zároveň jsem se jí zeptala, proč nám to neřekla předem.
„Protože jsem věděla, že to vrátím,“ odpověděla.
Připomněla jsem jí, že vrácená záloha patřila všem čtyřem. Její dva tisíce čtyři sta si mohla nechat. Zbylé peníze jsme jí neposlaly na účet za elektřinu.
Řekla, že to takhle zní mnohem hůř, než jak to myslela.
Mohla jsem dostat svoje peníze jako první
Martina mi slíbila, že můj podíl pošle hned, jak jí přijde výplata. Janě a Aleně ho pošle později, protože podle ní na peníze tolik nepospíchají. Zeptala jsem se, jestli s nimi mluvila.
Nemluvila.
Řekla jsem jí, že nechci být vyřízená přednostně jen proto, že jsem si jako první zjistila, co se stalo. Potřebujeme se domluvit všechny. Martina mě požádala, ať do skupiny zatím nic nepíšu. Má prý už tak dost starostí a nechce, aby se kvůli několika tisícům rozpadlo přátelství.
Začala jsem si představovat, jak všechno vysvětluji Janě a Aleně já. Přitom jsem s Martinou pořád mluvila potichu, jako bych ji přistihla v něčem, za co se mám stydět také.
Řekla jsem jí, že dnes nic psát nebudu. Ale další den už musí ostatním říct pravdu sama.
Když jsme zavěsily, otevřela jsem bankovní aplikaci. Zkontrolovala jsem, kolik bych mohla poslat na nový pobyt, kdybych se ke své záloze dostala až příští měsíc.
Teprve u toho počítání mi došlo, že se už sama přizpůsobuji půjčce, o kterou mě nikdo nepožádal.
Každá jsme reagovala jinak
Martina následující odpoledne napsala do skupiny. Stručně vysvětlila, že peníze použila, a omluvila se. Navrhla polovinu našich podílů tento pátek a druhou po další výplatě. Nepsala už nic o zpoždění penzionu.
Jana odpověděla, že chápe, jaké to je, když se doma sejde víc výdajů. Její podíl může počkat.
Alena napsala, že jí peníze chybějí. Na víkend si je odkládala od ledna a v pátek potřebuje alespoň slíbenou polovinu.
Já jsem napsala, že souhlasím s navrženým vrácením, ale na další ubytování teď posílat nebudu.
Chvíli se nic nedělo. Potom Martina odepsala, že tedy asi nikam nepojedeme.
Pro původní víkend jsme si každá vyhradily volno. Nakonec jsme se dohodly, že se alespoň v sobotu sejdeme na oběd.
Rezervaci v restauraci udělala Jana.
Na obědě jsme se penězům vyhýbaly
Martina přišla poslední. Objala nás a zeptala se na děti, jako to dělá vždycky. První půlhodinu jsme mluvily o práci a o tom, kam nakonec pojede Alena v létě. Byla jsem ráda, že ji vidím, a současně jsem nevěděla, jak se vrátit k penězům.
Jana to udělala místo mě. Řekla, že nechce, abychom se tvářily, že se nic nestalo. Může na peníze počkat, ale potřebuje se na slíbené datum spolehnout.
Martina přikývla. Omluvila se ještě jednou. Tentokrát dodala, že měla strach, že si o ní budeme myslet něco špatného.
Alena řekla, že kdyby požádala o půjčku, mohly jsme se rozhodnout. Takhle nám pouze oznámila, kdy peníze dostaneme.
Martina si upravovala ubrousek vedle talíře. Řekla, že to chápe.
Při placení se Martina omluvila, že tentokrát nepřispěje na společnou láhev vína. Jana řekla, že ji vezme ona. Souhlasila jsem, ale vzpomněla si při tom, jak jsem před pár dny psala o penzionu, že bych ho nikomu nedoporučila.
Večer jsem svou poznámku ze skupiny smazala.
Peníze se postupně vrátily
První část jsme měly na účtech už před naším obědem. Zbytek přišel podle domluvy po další výplatě. Jana nabídla, že její peníze mohou počkat ještě o dva týdny, pokud Martina vrátí celé podíly nejdřív mně a Aleně. Martina to přijala a před každým převodem napsala do skupiny.
Když jsem dostala posledních dvanáct set korun, poslala jsem krátké poděkování. Martina odepsala, že je ráda, že je to konečně za námi.
Dlouho jsem na tu zprávu koukala. V bance už bylo všechno srovnané. Jen jsem si nedokázala představit, že jí při příštím plánování pošlu peníze stejně bez přemýšlení jako dřív.
Příště poslala odkaz místo čísla účtu
Na podzim jsme začaly plánovat další víkend. Tentokrát přišla s návrhem Alena. Našla malé ubytování se dvěma pokoji a napsala, že si každá dvojice může svou část rezervovat přímo.
Martina nabídla, že zase zavolá a zjistí snídaně. Nikdo jí neřekl, že nemá nic zařizovat. Zavolala, poslala nám informace a potom přidala odkaz, přes který si můžeme pobyt zaplatit samy.
Odkaz jsem otevřela a zaplatila svůj podíl. Martina tentokrát nevěděla o nic dřív než já, zda platba došla.
Na víkend jsme nakonec jely všechny čtyři. Martina si cestou dělala legraci, že tentokrát není naše pokladní. Zasmály jsme se, ale nikdo nenavrhl, aby se jí znovu stala.
Večer jsme seděly dlouho nad jednou lahví vína. Povídalo se nám dobře. Když jsme druhý den platily oběd, Martina si vzala do ruky účet a zeptala se, jestli ho má zaplatit celý a my jí své podíly převedeme.
Sáhla jsem po peněžence dřív, než domluvila.
Všimla si toho. Položila účet zpátky doprostřed stolu a počkala, až si každá najdeme svoje jídlo.
