Článek
Každé ráno jsem po odchodu ze školky udělala ještě jednu malou věc.
Vyšla jsem před budovu, obešla záhon u vchodu a zastavila se pod druhým oknem zleva.
Matyáš už tam většinou čekal.
Přitiskl obličej na sklo a zamával.
Já zamávala zpátky.
Někdy poslal pusu.
Někdy ukázal oběma palci nahoru.
Jednou si k oknu přivedl kamaráda a oba na mě začali dělat tak příšerné obličeje, že jsem se smála ještě u auta.
Pak odběhl.
A já mohla odjet.
Byl to náš rituál.
Trval možná deset vteřin.
A já dlouho předstírala, že ho potřebuje hlavně Matyáš.
Když začal chodit do školky, loučení totiž vypadalo úplně jinak.
„Mami, nechoď.“
Držel se mě kolem krku.
„Já přijdu po obědě.“
„Ne.“
„Budeš si tady hrát.“
„Nechci.“
První dny ho ode mě paní učitelka doslova přebírala.
Slyšela jsem jeho pláč ještě za dveřmi.
Jednou jsem došla až k autu a vrátila se.
Paní učitelka mě zastavila už v šatně.
„Je v pořádku. Opravdu.“
„Pořád pláče?“
„Už ne.“
Od mého odchodu neuplynuly ani tři minuty.
Připadala jsem si trochu hloupě.
Pak nám někdo poradil s máváním z okna.
První ráno stál Matyáš za sklem se slzami na tvářích.
Zvedl ruku.
Já také.
Další den už neplakal.
Za týden se u okna usmíval.
Za měsíc vbíhal do třídy tak rychle, že jsem mu někdy musela připomenout pusu.
Jen mávání zůstalo.
Proto jsem si všimla hned první den, kdy nepřišel.
Bylo pondělí.
Stála jsem pod druhým oknem zleva.
Čekala.
Za sklem prošla holčička s copánky.
Pak někdo nesl krabici kostek.
Matyáš nikde.
Po chvíli jsem odešla.
Nic zvláštního.
Asi si začal hrát.
V úterý jsem mu to připomněla.
„Půjdeš mi zamávat?“
„Jo.“
Přezul se a odběhl.
Vyšla jsem před školku.
Čekala.
Nepřišel.
Ve středu jsem se neptala.
Stejně jsem se pod oknem zastavila.
Nic.
„Tak už asi máme odmáváno,“ zamumlala jsem.
Měla jsem radost.
Samozřejmě.
Přesně tohle přece chcete.
Aby dítě ve školce přestalo plakat.
Aby se těšilo.
Aby vás pustilo.
Aby jednou nepotřebovalo desetivteřinový rituál jen proto, aby zvládlo, že odcházíte.
Tak proč mě to mrzelo?
Ve čtvrtek jsem pod oknem čekala déle než obvykle.
Skoro dvě minuty.
Kdyby mě někdo pozoroval, musela jsem vypadat zvláštně.
Dospělá žena stojící sama na chodníku a zírající do okna mateřské školy.
Nakonec jsem zahlédla Matyáše.
Proběhl v pozadí místnosti.
Ani se směrem k oknu nepodíval.
A mě tehdy poprvé napadla věta, kterou jsem si okamžitě vyčítala.
Už mě nepotřebuje.
Znělo to strašně melodramaticky.
Byly mu čtyři roky.
Ještě jsem mu večer čistila zuby, protože když to dělal sám, vyčistil především umyvadlo.
V noci mě občas volal kvůli špatnému snu.
Bez pomoci nenašel ani čepici položenou přímo před sebou.
Samozřejmě mě potřeboval.
Jen už mě nepotřeboval u okna.
A možná právě to mi vadilo.
Další ráno stála v šatně žena, kterou jsem tam ještě neviděla.
Před ní seděl malý kluk v modré mikině a odmítal si sundat boty.
„Nechci.“
„Kubíčku, podívej, děti už si hrají.“
„Já chci domů.“
„Přijdu po obědě.“
Jakmile to řekla, začal plakat.
Ne takové to vzteklé dětské křičení.
Opravdu plakal.
Tiše, zoufale, s bradou zabořenou do mámina kabátu.
Ta scéna mi byla nepříjemně povědomá.
Matyáš stál vedle mě už přezutý.
Díval se na něj.
„Tak ahoj,“ řekla jsem.
Objal mě.
„Ahoj.“
„Odpoledne přijdu.“
„Já vím.“
Pak odběhl.
Tentokrát jsem pod okno nešla.
Nevím proč.
Možná jsem konečně přijala, že náš rituál skončil.
Možná jsem se jen nechtěla zase cítit trochu opuštěně dítětem, které si mělo správně vesele užívat školku.
Druhý den tam byl nový chlapeček znovu.
A znovu plakal.
Matyáš se na něj při přezouvání díval.
„To je Kuba,“ řekl.
„Už se znáte?“
Přikývl.
„On je novej.“
„To jsem poznala.“
„On nechce školku.“
„Ty jsi ji taky nejdřív nechtěl.“
Matyáš se zatvářil, jako bych řekla úplný nesmysl.
„Já jo.“
Musela jsem se usmát.
Dětská paměť je milosrdná.
„Tak ahoj.“
„Ahoj.“
Odběhl.
Vyšla jsem ven.
A automaticky se vydala kolem záhonu.
Starý zvyk.
U druhého okna zleva jsem zpomalila.
Nechtěla jsem čekat.
Jen se podívám, řekla jsem si.
Matyáš tam nebyl.
Už jsem chtěla pokračovat k autu, když jsem ho zahlédla.
Byl na druhé straně třídy.
Klečel na koberci.
Vedle něj seděl Kuba.
Měl ještě bundu.
Tváře měl červené od pláče.
Matyáš před ním něco stavěl z dřevěných kolejí.
Kuba se nedíval na vláček.
Díval se ke dveřím.
Matyáš něco řekl.
Neslyšela jsem samozřejmě co.
Pak ukázal směrem k oknu.
Kuba se k němu konečně otočil.
Matyáš vzal mašinku a položil ji na koleje.
Chvíli jsem tam stála.
Tentokrát jsem nečekala, že přijde ke sklu.
Jen jsem se dívala.
Odpoledne vyběhl ze třídy s papírovým obrázkem.
„Mami!“
„Ahoj.“
„To je pro tebe.“
Byla na něm červená věc, která mohla být auto, dům nebo obrovská paprika.
„Krásný.“
„To je hasičák.“
Samozřejmě.
Oblékala jsem mu bundu.
„A co Kuba?“
„Dobrej.“
„Už neplakal?“
„Chvilku.“
„A tys s ním byl?“
Matyáš přikývl.
„Ukázal jsem mu depo.“
„Depo?“
„Na vláčky.“
Zapnul si zip až ke krku.
Pak dodal:
„On neví, že maminka přijde.“
Zůstala jsem na něj koukat.
„Jak to myslíš?“
„Bojí se, že nepřijde.“
„A co jsi mu řekl?“
Matyáš už hledal svou čepici.
„Že přijde.“
„Jak to víš?“
Našel čepici na lavičce.
Podíval se na mě, jako kdybych se ptala, jestli je ráno světlo.
„Protože maminky choděj.“
Pak si ji nasadil obráceně a tím pro něj rozhovor skončil.
Cestou domů jsem přemýšlela o tom okně.
Měsíce pro Matyáše znamenalo něco jednoduchého.
Máma je ještě tady.
Vidím ji.
Pak odjede.
A potom zase přijde.
Každé ráno si to potřeboval na těch pár vteřin ověřit.
A jednoho dne už nemusel.
Já jsem jeho nepřítomnost u okna četla jako ztrátu.
On mezitím vzal svou malou jistotu a odnesl ji o pár metrů dál dítěti, které ji zrovna nemělo.
Další ráno jsme přišli o něco později.
Kuba už seděl na lavičce.
Neplakal.
Jeho maminka mu zapínala bačkory.
Když uviděl Matyáše, zvedl se.
„Maty!“
Matyáš se ani pořádně nerozloučil.
„Pusu,“ zavolala jsem za ním.
Vrátil se.
Rychlá pusa.
„Odpoledne přijdeš?“
Byla to otázka, kterou mi celé měsíce pokládal on.
Tentokrát jsem ji položila já.
Matyáš se zasmál.
„Jo.“
Pak běžel za Kubou.
Vyšla jsem ven.
Obešla záhon.
Před druhým oknem zleva jsem se na okamžik zastavila.
Za sklem nikdo nebyl.
Tentokrát mě to nebolelo.
Otočila jsem se k autu.
Udělala jsem pár kroků a ještě jednou se podívala.
Uprostřed třídy klečeli dva kluci nad dřevěnými kolejemi.
Matyáš něco vysvětloval.
Kuba poslouchal.
Nezamávala jsem.
Nebyl důvod.
On už věděl, že se vrátím.
