Článek
„Ne,“ odpověděl Zdeněk.
Martin se zastavil u zábradlí. Právě nesl na tribunu ztracenou mikinu a staršího muže v hnědé bundě už znal od vidění.
„Myslel jsem, že sem chodíte kvůli vnoučatům. Ve středu tu mají děti výcvik.“
„Vnuka mám. Ale ten sem nechodí.“
Zdeněk sáhl po čepici položené na vedlejší židli. Připadal si přistižený, přestože neudělal nic špatného.
Martin se dál nevyptával. Jen se rozloučil a sešel zpátky k bazénu.
Zdeněk tentokrát odešel dřív.
Bylo mu sedmašedesát. Čtyřicet let pracoval jako elektrikář, vychoval dvě děti a dokázal doma opravit skoro všechno. Když se něco pokazilo, syn mu stále volal jako prvnímu.
Jednu věc ale neuměl.
Plavat.
Jako kluk bydlel ve vesnici, kde se děti koupaly v rybníce. On zůstával na břehu. Jednou se mu ostatní smáli a od té doby tvrdil, že ho koupání nebaví.
Ta věta mu vydržela přes půl století.
U přehrady hlídal deky. Na koupališti držel místo ve stínu. Když se děti ptaly, proč nejde do vody, ukázal na tašky a řekl, že přece někdo musí dávat pozor.
Časem se přestaly ptát.
Jeho vnuk Tomáš se však ptát nepřestal.
Bylo mu deset a letos měl poprvé jet s rodiči k moři. Jednou v neděli vytáhl telefon a ukazoval dědovi fotografie pláže u malého penzionu v Chorvatsku.
„Táta říkal, že tam můžeš jet s námi.“
Zdeněk přikývl. Syn se o dovolené zmínil už před týdnem.
„Mohli bychom spolu do vody,“ pokračoval Tomáš. „A mám brýle, přes které je vidět až na dno.“
„Já bych vám pohlídal věci.“
Tomáš se na něj podíval.
„Ale dědo. Ty pořád jen hlídáš věci.“
Neřekl to vyčítavě. Spíš nechápal, proč si dospělý člověk pokaždé vybere tu nejnudnější část výletu.
Zdeněk mu vrátil telefon.
Večer si poprvé vyhledal plavecký kurz.
Na stránkách městského bazénu našel výuku pro dospělé začátečníky. Vedle telefonu byla fotografie lidí s barevnými deskami.
Číslo si opsal na zadní stranu obálky. Nezavolal. Místo toho se další středu šel podívat na tribunu.
Viděl děti, které se smějí, stříkající vodu a plavce, kteří dokážou bez námahy překonat celý bazén. Představoval si sám sebe dole mezi nimi.
Starého chlapa, kterému někdo vysvětluje, jak se držet okraje.
Pokaždé si řekl, že příště už zavolá.
Pak ho oslovil Martin a on měl chuť přestat chodit i na tu tribunu.
Přesto se následující středu vrátil.
Martin zrovna procházel vstupní halou. Zdeněk ho zastavil dřív, než si to stačil rozmyslet.
„Ten kurz pro dospělé. Chodí tam taky někdo starší?“
„Chodí.“
„Jak starší?“
„To by vám řekla kolegyně. Vede ho Lenka.“
Zdeněk se podíval ke dveřím bazénu.
„Já totiž neumím plavat.“
Vyslovil to potichu. Očekával alespoň překvapený pohled.
Martin ale jen přikývl.
„Tak ten kurz bude pro vás.“
Byla to obyčejná odpověď. Zdeněk se po ní přesto přestal dívat do země.
Martin mu ukázal leták na nástěnce. Stejné číslo, které měl doma na obálce.
Tentokrát ho vytočil ještě ve vstupní hale.
Na první hodině byli čtyři. Žena přibližně jeho věku, mladší muž a paní, která hned při představování přiznala, že má z vody strach.
Zdeňkovi se ulevilo, když to řekla za něj.
První lekci strávil téměř celou u kraje. Domů přišel unavený a s pocitem, že vlastně nic nedokázal.
Jenže následující týden už věděl, do které šatny jít. Znal ostatní jménem. A když se Lenka zeptala, kdo chce něco zkusit znovu, nezůstal poslední.
Při třetí lekci se mu dostala voda do nosu. Narovnal se tak prudce, až si vyrazil brýle z čela. Mladší muž vedle něj už přitom zvládal věci, které Zdeněk ještě ani nezkusil.
Doma nechal mokrý ručník v tašce. Druhý den začal v telefonu psát, že příští týden nemůže přijít.
Chvíli hledal vhodnou výmluvu. Pak zprávu smazal.
Představil si Tomáše na pláži a sebe u hromady tašek. Zase by řekl, že někdo musí hlídat věci. A vnuk by tomu tentokrát možná už uvěřil a přestal ho zvát.
Ve středu přišel. Lence přiznal, co se stalo, a požádal ji, jestli by s ním mohla projít poslední cvičení ještě jednou.
Pokrok byl pomalý. Některé týdny si ho skoro nevšiml. Ale už si na každou středu připravoval čistý ručník.
Synovi to řekl až po několika týdnech.
„Ty chodíš plavat?“
„Zatím se spíš učím.“
„Proč jsi mi neřekl, že to neumíš?“
Zdeněk pokrčil rameny.
Nedokázal vysvětlit, jak se z jedné dětské ostudy stalo něco, co tajil i před vlastními dětmi.
Když se kurz blížil ke konci, požádal syna, aby někdy přivedl Tomáše.
Vnuk přišel s ručníkem přes rameno. Dědu v plavkách si chvíli prohlížel.
„Ty půjdeš taky?“
„Proto jsem tady.“
Zdeněk mu řekl všechno. Že neuměl plavat. Že se učí. A že se pořád ještě bojí pustit kraje.
Tomáš se nesmál.
„Já se zase bojím potopit hlavu,“ přiznal.
Zdeněk se na něj podíval.
„Vždyť máš ty brýle.“
„Mám. Ale ještě jsem to s nimi nezkusil.“
Chvíli stáli vedle sebe a dívali se na vodu.
Pak Tomáš sešel po schůdcích do mělké části. Zdeněk za ním.
Vnuk ho chvíli sledoval, jak u okraje procvičuje to, co se v kurzu naučil. Potom si nasadil brýle. Opatrně sklonil obličej k hladině a hned se zase narovnal.
„Je tam vidět modrá čára,“ oznámil.
Zdeněk se usmál.
„Já vím.“
„Ty už ses díval?“
„Minulou středu.“
Po chvíli Tomáš zavolal na tátu. Chtěl, aby je vyfotil společně ve vodě.
Zdeněk se ještě pořád držel kraje. Na fotografii to bylo dobře vidět.
Tentokrát mu to nevadilo.
U šaten se ho Tomáš zeptal, jestli by mohli jít příští sobotu znovu.
„Mohli,“ odpověděl Zdeněk.
Vnuk mu podal mokré brýle, aby mu je na chvíli podržel. Zdeněk si vzpomněl, kolikrát takhle na břehu přebíral ručníky, boty a tašky ostatních.
Tentokrát ale Tomáš počkal, až si zabalí i svoje věci. Domů šli spolu a probírali, co příště zkusí.
Zdeněk se tolik let bál, že před vnukem něco neumět znamená zklamat ho. Přitom mu stačilo přiznat pravdu, aby ho Tomáš přestal nechávat na břehu.
