Článek
Eva mi položila kalendář vedle klávesnice a ukázala na řádek, který jsem ráno vyplnila.
„Ty sis tam napsala druhý týden v červenci?“
Přikývla jsem. Měla jsem rozdělaný e-mail, ale z jejího hlasu jsem poznala, že se k němu hned tak nevrátím.
„Tam přece jezdíme my. Jako každý rok.“
„Já bych letos taky potřebovala tenhle týden.“
„Ale ty nemáš děti.“
Řekla to bez zloby. Spíš jako upozornění, že jsem při vybírání termínu přehlédla něco důležitého.
Bylo mi padesát a v malé firmě prodávající stavební materiál jsem pracovala dvanáctým rokem. S Evou jsme přijímaly objednávky, řešily dopravu a opravovaly dodací listy. Třetí kolega Karel měl na starost hlavně větší zákazníky, ale navzájem jsme se zastupovali. V létě bylo práce dost a vedoucí chtěl, aby z nás vždycky zůstali alespoň dva.
Eva měla dvě děti na prvním stupni. Karel syna na střední škole a ženu, které ve výrobě určovali část dovolené. Já byla rozvedená a žila sama.
Když se před lety poprvé řešilo léto, Eva se zeptala, jestli mi nevadí jet až v září. Nevadilo. S tehdejším přítelem jsme jeli do jižních Čech, bylo levnější ubytování a míň lidí. Další rok se zeptala znovu. Pak už mi jen přes stůl oznámila, jaké týdny si píše.
Většinou mi to vyhovovalo. Nechci tvrdit, že jsem celé roky seděla v kanceláři a trpěla. Jen se z věci, na kterou jsme se kdysi domluvily, postupně stal hotový rozvrh.
S Evou jsme přitom vycházely dobře. Když jsem si zlomila zápěstí, tři týdny za mě dělala část práce, kterou jsem jednou rukou zvládala pomalu. Nosila mi kávu a nikdy mi to nepřipomněla. Já ji zase zastupovala, když měla nemocné děti. Nebylo to jednostranné.
Letos mi v únoru zavolala sestra.
„Našla jsem tu chalupu, jak jsme o ní mluvily. U Třeboně. Mají volný už jen ten druhý červencový týden.“
Sestra učí na základní škole. Přes rok jsme se vídaly hlavně o víkendech a vždycky do toho něco přišlo. Před dvěma lety jsme byly spolu tři dny v lázních a od té doby si slibovaly delší cestu. Chtěly jsme si vzít kola, chodit na ryby do restaurace a konečně dočíst knížky, které si navzájem půjčujeme.
„Zkusím to v práci,“ řekla jsem. „Nic zatím neplať.“
Do kalendáře jsem zapsala jeden týden. Eva tam měla první dva červencové, Karel poslední dva. Žádný termín ještě vedoucí nepotvrdil. Jen se oba rozepsali dřív než já.
Když mi Eva připomněla děti, začala jsem jí vysvětlovat školu, sestru a chalupu. Poslouchala mě a přitom si otáčela propiskou mezi prsty.
„A v srpnu nic není?“
„Na téhle chalupě ne.“
„Tak třeba jiná. My jsme to takhle měli vždycky, Dano.“
Najednou jsem měla potřebu dokázat, že i moje dovolená má dost vážný důvod. Málem jsem začala mluvit o tom, jak jsme se se sestrou po mámině smrti chvíli odcizily. Byla to pravda, ale do kanceláře jsem ji tahat nechtěla. A kvůli týdnu u rybníka jsem se k ní vracet nepotřebovala.
„Letos bych chtěla jet v tomhle termínu,“ řekla jsem jen.
Eva položila kalendář doprostřed stolu.
„No tak to nevím, jak uděláme. Já je přece nemůžu nechat doma samotné.“
Její manžel si už v práci předběžně domlouval první červencový týden, kdy měli jet k moři. Na druhý už volno nedostal. Eva ho chtěla strávit s dětmi doma. Tábory měli až později a babička ještě pracovala. Kdyby Eva svůj druhý týden nedostala, museli by hlídání nějak vyřešit.
Ten večer jsem sestře řekla, že to nejspíš nevyjde.
„Už ti to zamítli?“
„Ještě ne. Ale překrývám se s Evou.“
„A co ti řekl vedoucí?“
„Zatím nic.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Tak mu to aspoň řekni. Já ti tu chalupu do pátku podržím.“
Následující den si nás vedoucí zavolal obě. Eva za ním byla hned ráno. Položil si před sebe kalendář a zeptal se, jestli bych svůj týden nemohla posunout.
„Ty máš přece větší možnosti,“ řekl.
„Většinou ano. Letos chci jet se sestrou v červenci.“
„Já tomu rozumím. Jen to potřebujeme nějak vyřešit.“
Podívala jsem se na Evu. Seděla vedle mě s rukama v klíně. Čekala jsem, že třeba navrhne něco ona, ale mlčela.
„A když ho posunu já, je to vyřešené?“ zeptala jsem se.
Vedoucí se zarazil.
„Pro letošek ano.“
„A příští rok to bude zase stejné?“
Neřekla jsem to moc klidně. Poslední slovo mi ujelo do hlasu, který sama nemám ráda. Eva se na mě otočila.
„Já nevěděla, že mi to takhle počítáš.“
„Nepočítám. Minulé roky mi září vyhovovalo. Jen bych letos chtěla jiný týden.“
Odcházely jsme bez dohody. Vedoucí řekl, že se ještě podívá na provoz a promluví s Karlem. Já měla pocit, že jsem kvůli pěti dnům volna pokazila něco, co mezi námi dlouho fungovalo.
Eva se mnou dál mluvila o práci. Jen jsme při obědě každá koukala do svého telefonu. Ve středu mi vrátila krabičku, ve které jsem jí předtím přinesla buchtu. Umytou, jako vždycky. Poděkovala a šla ke svému stolu. Ta obyčejná věc mě mrzela víc než naše hádka.
Ve čtvrtek jsem jí v kuchyňce řekla, že nechci, aby kvůli tomu přestala se mnou mluvit.
„Já s tebou mluvím.“
„Já vím. Myslím normálně.“
Opřela se o linku.
„Mně to jen přišlo, že sis vybrala zrovna náš termín. Že mi chceš něco ukázat.“
„Ne. Vybrala jsem si volnou chalupu.“
Chvíli jsme obě mlčely. Pak mi řekla, kolik letos zaplatí za příměstské tábory a že už jí připadá hloupé potřetí prosit tchyni o hlídání. Poslouchala jsem. Znala jsem z jejího života dost, abych věděla, že si nestěžuje pro nic za nic.
„To chápu,“ řekla jsem. „Ale nevím, co ti mám nabídnout. Ten týden letos posunout nechci.“
„Tak snad něco vymyslí.“
Nebyla to omluva ani souhlas. Ale večer mi poprvé za několik dnů poslala fotku psa, kterého si chtěli pořídit. Odpověděla jsem, že jim určitě sežere boty.
Vedoucí nakonec přišel s řešením, které jsme předtím nezkusili. Druhý červencový týden zůstane v kanceláři s Karlem on. Uměl objednávky zpracovat, jen to běžně nedělal. Některé návštěvy zákazníků přesunul a požádal nás, abychom před odjezdem vyřídily co nejvíc rozpracovaných věcí.
Obě jsme tedy dostaly požadované volno. Nebylo to bez práce navíc. Poslední čtvrtek jsme s Evou zůstaly skoro o hodinu déle a dávaly dohromady přehled zakázek. Já měla před odjezdem ještě připravit tři nabídky. Karel se netvářil nadšeně.
„Hlavně mi tam nenechte zase ty změny dopravy bez poznámek,“ řekl. Ukázaly jsme mu, kam jsme je zapsaly.
Vedoucí rovnou dodal, že příští léto takhle pokrývat nechce. V únoru si máme sednout všichni společně, než někdo začne rezervovat pobyty. Eva si to napsala do kalendáře. Já taky.
Na chalupu jsme se sestrou přijely v sobotu odpoledne. Pršelo. Seděly jsme pod malou stříškou, pily kávu a dívaly se na kola opřená o zeď.
„Tak hlavně že sis to vybojovala,“ řekla sestra a ukázala na déšť.
Rozesmály jsme se. V neděli už bylo hezky. Jeden den jsme ujely víc, než jsme plánovaly, a druhý skoro nikam nešly, protože nás bolely nohy. Nebyla to žádná výjimečná dovolená. Právě takovou jsme chtěly.
Po návratu se Eva ptala, jaké to bylo. Ukázala jsem jí fotku sestry na kole, ona mně děti u moře. Pak jsme se pustily do e-mailů, které nám vedoucí nechal k dořešení.
Na podzim potřebovala vyměnit jeden pátek kvůli vystoupení dcery. Zeptala se mě, jestli bych ji zastoupila.
Podívala jsem se do kalendáře. Nic jsem tam neměla.
„Jo, ten pátek můžu.“
„Díky. Kdybys pak něco potřebovala ty, řekni.“
Za pár týdnů jsem potřebovala odejít dřív na vlak za sestrou. Řekla jsem jí to. Eva si poznamenala čas na lístek u monitoru a odpoledne po mně převzala telefon.
