Článek
Ilona vymazala Zdenino jméno z objednávky na firemní večeři a chvíli nechala prst nad prázdným políčkem. V seznamu kontaktů pořád měla její fotografii z léta, se svazkem květin pod bradou. Seznámil je syn Marek. Teď po matce chtěl, aby od Zdeny už nic nebrala. Přišel za ní do květinářství druhý den po rozchodu, opřel se o pult a díval se, jak jí přicházejí zprávy o připravených chryzantémách. „Mně neodpovídá a s tebou řeší kytky. To ti připadá normální?“ Ilona telefon otočila displejem dolů. O jejich hádce věděla jen to, co jí řekl on, ale v tu chvíli jí připadalo kruté začít obhajovat objednávku.
Zdeně napsala, že tentokrát vezme květiny jinde. Odpověď přišla za několik minut: dobře, zruší tedy odložené svazky. Bez otázky na Marka. Právě ta stručnost Iloně pomohla přesvědčit samu sebe, že o nic nejde. U jiného dodavatele objednala podle fotografie meruňkové chryzantémy, zaplatila vyšší cenu a uklidnila se, že zákazník nic nepozná. Zdena jí dosud posílala snímky konkrétních květů vedle metru. Teď Ilona potvrdila nabídku z katalogu; na délku stonků se nezeptala. Po večerech navíc poslouchala Marka, který potřeboval znovu probírat poslední rozhovor se Zdenou, a na svou práci se soustředila až po jeho odchodu.
Ve čtvrtek ráno rozřízla obal a hned věděla, že do vysokých váz ty květiny nedá. Barva odpovídala, stonky však končily příliš nízko. Dodavatel jí po telefonu potvrdil, že poslal objednané zboží. Požadovanou délku neuvedla. Přikoupením jiných květin by spotřebovala téměř celý výdělek. Zákaznice jí dovolila změnit nádoby, pokud zachová barvu a počet aranžmá. Ilona sehnala dvanáct nízkých misek v půjčovně za městem. Sama měla auto v servisu. Zavolala Markovi, jestli by pro ně dojel, a on souhlasil, jen musí nejdřív dokončit broušení stolu.
Za půl hodiny poslal fotografii s dotazem, jestli je deska dost světlá. V pozadí stál zelený ponk a na zdi visely červené svěrky. Ilona tu dílnu znala. Zdenin otec jí tam před rokem spravoval stojan do výlohy a Marek u něj od té doby opravoval nábytek na prodej. Zvětšila snímek. Vedle stolu ležel jeho batoh, pod ponkem měl srovnané vlastní nářadí. Zavolala mu zpátky a zeptala se, jestli Zdenin otec ví o rozchodu. „Samozřejmě. S ním přece problém nemám,“ odpověděl Marek. „Můžu tam dodělat rozdělané věci. Nemám je kam dát.“ Ilona se opřela dlaní o mokrý stůl. Její práci měl vyřešit jiný dodavatel. Pro svou si Marek potřeboval ponechat všechno při starém.
Když přivezl misky, Ilona ho požádala, aby je odnosil dovnitř, a ukázala mu krátké stonky i původní vázy. Řekla, kolik ji stojí půjčovna a kolik času stráví novou úpravou. Marek namítl, že mu přece nemůže dávat za vinu špatnou objednávku. V tom měl pravdu. Potvrdila ji sama. „Ale tys po mně chtěl, abych přestala nakupovat u Zdeny. Já po tobě taky nechci, abys odvezl stůl z dílny.“ Odložil poslední misku prudčeji, než bylo třeba. Podle něj srovnávala nesrovnatelné: ona mohla jít jinam, on potřeboval prostor a nářadí. Ilona se přistihla, že už hledá další vysvětlení, které by konečně uznal. Místo něj mu podala prázdnou přepravku.
Výzdobu dokončila po zavírací době. Nízké nádoby potřebovaly jiné rozložení a některé stonky musela několikrát přerovnat. Když jí zákaznice ráno pochválila barvu, Ilona poděkovala a nevyprávěla, co všechno předcházelo. Doma pak odečetla náklady od odměny. Pořád něco vydělala, ale méně, než za dlouhý večer práce čekala. Marek se v neděli ozval s nabídkou oběda. Přijala ji a předem mu řekla, že příští objednávku pošle zase Zdeně. Chvíli mlčel, potom oznámil, že radši zavolá jindy.
V pondělí si Ilona vyžádala fotografii dostupných květin i s rozměry. Zdena ji poslala a připsala termín odběru. Ilona objednala tři svazky. Na Marka se nezeptala ani jedna. Jeho nedělní odmlku měla Ilona pořád v hlavě, přesto při ukládání objednávky tentokrát žádné jméno nemazala.
