Článek
Nejvíc mě zasáhla zpráva od Jany. Seděla jsem doma nad seznamem hostů a četla, že si tedy s Petrem udělají jiný program. Žádné příště, žádné zavolej. Jen přání, ať kuchyň brzy opravíme. Přitom ještě v poledne psala, jak se těší. Zavolala jsem manželovi, že z osmi pozvaných zbývají tři. Opravil mě: Pavel s Irenou právě odřekli také. Přijde už jen Michal.
Restauraci jsme s Martinem vedli šest let. Při změně jídelního lístku jsme zvali osm známých na večeři před otevřením. Dávali jsme jim menší porce, ptali se na omáčky, poslouchali připomínky. Jana pokaždé fotografovala talíře. Petr nám občas přivedl zákazníky. Měla jsem radost, že se podnik stal místem, kde se scházíme.
Na obyčejné návštěvy nezbýval čas, ale tyhle večery jsem si hlídala. V kuchyni mohlo být sebevíc práce, k jejich stolu jsem vždycky přišla osobně.
Ten pátek nám přestalo fungovat odsávání. Ochutnávku jsme zrušili, servis měl dorazit až v pondělí. Martin chtěl všem napsat, že vybereme nový termín. Já už ale měla volný večer a nechtěla ho strávit počítáním ztráty. Navrhla jsem náš byt. Do skupiny jsem napsala, ať každý přinese něco na společný stůl, my obstaráme pečivo a víno.
Než začaly chodit omluvy, prostřela jsem pro deset lidí. Dvě židle jsme museli přitáhnout od pracovních stolů. Představovala jsem si, jak se budeme mačkat, a vůbec mi to nevadilo.
Michala jsem zvala až den předtím. Uvolnilo se místo po kolegyni, která onemocněla. Znal se s Martinem od školy, po rozvodu žil sám a na naše ochutnávky přišel už několikrát jako náhradník. Nikdy jsem mu tak neřekla. Vždycky jsem napsala, že na něj myslíme.
Tentokrát zazvonil přesně v sedm s velkou zapékací mísou a ještě teplým chlebem. Začala jsem mu vysvětlovat, proč nás bude tak málo, dřív než si sundal bundu.
„Já vím. Jana mi volala, jestli se to ruší celé,“ řekl. Konečně jsem začala odnášet nepotřebné talíře. Chtěla jsem vědět, co přesně mu Jana řekla. Michal mávl rukou, ale já naléhala. Mluvila prý o přesunuté akci pro restauraci. Domácí večeři neměla v plánu.
„Oni to brali jako ochutnávku. Pomůžou vám s menu, někdo něco nasdílí. Já myslel, že to tak máte domluvené.“
Najednou jsem viděla Janu, jak se mě nad talířem ptá, jestli je jídlo už hotové na focení. Považovala jsem to za její zálibu. A sebe, jak jí před odchodem připomínám, aby nás označila. Tohle jsem jim opravdu říkala. Přesto mě bolelo, jak snadno odpadl večer, ve kterém se nemělo nic hodnotit ani propagovat.
Nevěděla jsem, zda ostatní uvažovali stejně jako Jana. Nezeptala jsem se jich. V tu chvíli jsem ale v každé jejich zprávě četla totéž. Martin mezitím krájel chléb a nechával mě mluvit.
Michalova musaka byla uprostřed vlažná. Dali jsme ji znovu do trouby, pečivo zatím mizelo a já pořád vstávala. Pro ubrousky, pro čistou lžíci, pro menší talíře. Když jsme si konečně naložili teplé jídlo, Martin mě požádal, abych si sedla, jinak se mnou nestihne povečeřet. Michal se zasmál. Já ne.
Napadlo mě, že jsme ho celé roky zvali hlavně ve chvíli, kdy někdo jiný nemohl, a on teď přinesl jídlo pro všechny. Zeptala jsem se, jestli ho to nikdy nemrzelo. „Někdy jo,“ odpověděl. „Ale dneska jsem měl čas a chtěl jsem přijít.“
Nevěděla jsem, co s tou odpovědí. Nabídla jsem mu další porci, on ji odmítl a já konečně přestala obsluhovat. Vyprávěl o prvním měsíci po rozvodu, kdy vařil pořád pro čtyři a pak jedl stejné jídlo až do čtvrtka. Martin přidal historku o našem prvním společném obědě.
Když jsem ho opravovala, že přesolená byla rýže, ne polévka, začali se oba smát. Pak jsem se rozesmála taky. Telefon mi ležel v kuchyni a ani jednou jsem pro něj nešla.
Poslední láhev jsme otevřeli po jedenácté. Michal odešel až po půlnoci a mísu nechal u nás, protože v ní zbylo na další den. Ráno jsem ji při uklízení vzala do rukou a znovu mě zamrzela ta prázdná místa. Nedokázala jsem si říct, že na ostatních nezáleží.
Ale ten večer si pamatuju bez jediné fotografie jídla. Michala v naší kuchyni, Martina s utěrkou přes rameno a sebe, jak sedím, přestože už mají oba dávno dopito.
