Článek
Eva přidala do košíku poslední položku sama. Roman si to pamatoval přesně: seděla vedle něj na pohovce, opírala se mu bradou o rameno a smála se fotografii, na které všechno vypadalo příliš slavnostně. Pak mu vzala telefon a ukázala jinou barvu. Po osmi letech spolu dokázali vybírat lednici bez jediné otázky. Nad touhle objednávkou se zdrželi skoro hodinu.
Krabici vyzvedl v pátek cestou z práce. Nechal ji v předsíni, dokud Eva nepřišla, přestože ho lákalo otevřít ji hned. Chtěl, aby to udělali společně. V ložnici odstranil ze židle hromadu vypraného prádla a narovnal přehoz na posteli. Když se Eva ve dveřích zarazila, potěšilo ho, že si přípravy všimla.
„Tady už je všechno nachystané,“ řekla a sundala si kabát.
Považoval to za pochvalu. Přinesl nůžky, otevřel víno a nalil jim. Eva rozstřihla lepicí pásku. První dvě věci vytáhli s pobavenými poznámkami o obalech. Pak podržela v dlani měkkou pásku na oči, položila ji zpátky a sáhla po skleničce. Roman pásku vyndal znovu a uhladil mezi prsty.
„Tu ne,“ řekla.
Nejdřív se usmál. Myslel, že se jen ostýchá. Připomněl jí, jak vybírala barvu. Eva přikývla, ale po pásce nesáhla. Na obrazovce jí připadala zajímavá. Teď ji nechtěla mít na sobě. Sedla si na kraj postele a začala z rukávu svetru vytahovat zachycený vlas.
Roman zůstal stát s páskou v ruce. Nebyl to drahý nákup, přesto najednou přemýšlel o penězích. Řekl, že si tedy mohli objednat jen ostatní věci. Eva přestala lovit vlas a podívala se na něj. V pokoji se ozývalo hučení pračky od sousedů. Před chvílí se smáli nafouklým obalům. Teď si Roman nebyl jistý, jestli může položit otázku, aniž zazní jako výčitka.
Zeptal se přesto. Co se změnilo od úterý? Eva pokrčila rameny. Nevěděla, jak mu to vysvětlit přesněji. Při vybírání ji to bavilo, ale dnes se jí do toho nechtělo. Nabídla, že si dají víno v obýváku. Roman odpověděl, že nemusejí nic hrotit, a přitom se ani nepohnul ke dveřím.
Eva si stáhla svetr níž přes boky. Ten pohyb znal z návštěv, kde už chtěla odejít, ale čekala na něj. Odložil pásku na krabici. Přál si, aby ho sama vzala za ruku a zasmála se, že z toho udělali zbytečnou vědu. Místo toho začala sbírat papírové výplně a pečlivě je skládala do sebe.
„Tak to můžeme zkusit,“ řekla nakonec. „Ať to není celý večer takhle.“
Roman se k ní otočil rychleji, než chtěl. Na okamžik ucítil úlevu. Potom si všiml, že Eva pořád drží zmuchlaný papír. Nepřiblížila se k němu, jen čekala. Představil si, jak by za chvíli hledal v jejím obličeji potvrzení, že už je všechno příjemné. A jak ochotně by mu je možná nabídla.
Sedl si vedle ní. Řekl, že takhle nechce, a Eva vložila papír do krabice. Vydechla, ale neusmála se. Romanovi docházelo, kolik příprav jí předvedl hned při příchodu. Uklizená ložnice, otevřené víno, jeho čekání. Řekla mu, že pásku nechce, a on se dál choval, jako by jen hledali způsob, jak ji přece použít.
Zeptal se, jestli má hlad. Přikývla. Sám od oběda nejedl; počítal s tím, že něco objednají později. Navrhl bistro za rohem. Eva se ještě zeptala, zda tam opravdu chce, a jeho rychlé ujišťování se zarazilo v půli věty. Řekl jen, že ano. Potřeboval se projít a přestat stát nad rozbaleným nákupem.
Krabici zasunuli do skříně. U dveří Roman čekal, zatímco Eva hledala klíče. Cestou chvíli mluvil o rozkopaném chodníku, příliš podrobně a hlasitě. Pak zmlkl. V bistru si sedli naproti sobě a objednali večeři. Když Eva položila telefon na stůl, napadlo ho, jestli někomu nenapsala o něm. Ta myšlenka ho zahanbila. Další pokus nedomlouvali. Za chvíli mu začala vyprávět, co se jí ráno přihodilo v tramvaji. Poslouchal ji a tentokrát její odbočení k obyčejnému dni nepovažoval za vyhýbání.
