Článek
Když mi Klára poslala odkaz na penzion, ulevilo se mi. Předtím jsme probíraly hotel, kde by mě dvě noci stály skoro všechny peníze odložené na zimu.
„Nebudeme přece vyhazovat. Potřebujeme šetřit obě,“ řekla.
Věděla jsem, že její šetření vypadá jinak. Tentokrát mi ale vyhovovalo, že nemusím vysvětlovat, proč pořád nosím podzimní boty.
Strýc bydlel přes půl republiky. Přijely jsme ve čtvrtek večer, pohřeb měl být v sobotu dopoledne. Pátek jsme chtěly strávit s tetou a pomoct jí nachystat pohoštění.
Domů jsme vybraly sobotní vlak po třetí. Jízdenky jsme zatím nekoupily, abychom mohly případně zůstat déle.
Pokoj měl dvě postele, stolek a umyvadlo. Sprcha byla přes chodbu. Klára položila kabelku na židli a zkusila matraci dlaní.
„Dvě noci zvládneme,“ řekla jsem.
Vytáhla jsem sušenky. Doma jsem si představovala, že budeme dlouho vzhůru a povíme si i něco jiného než novinky o dětech.
Klára si jednu vzala. Smály jsme se tomu, jak nám strýc zakazoval krmit jeho psa od stolu a pak mu sám strkal šunku pod ubrusem.
V noci se sestra převalovala. Z chodby bylo slyšet otevírání dveří a někdo si před šestou pustil sprchu. Když jsem vstala, seděla už oblečená na posteli.
„Tady podruhé neusnu. Našla jsem pokoj v tom hotelu.“
Mluvila tiše, bez výčitky. Ona byla unavená a našla řešení. Já byla unavená taky.
Ukázala mi fotografii pokoje. Velká postel, koupelna, snídaně. Cena jediné noci byla vyšší než můj podíl za celý penzion.
„Pojď se mnou. Nebo ti zítra zaplatím taxi, ať nemusíš autobusem.“
Řekla jsem, že zůstanu. Čekala jsem, že si zase sedne a začne hledat levnější možnost. Místo toho složila noční košili do tašky.
Mohla jsem požádat, aby mi hotel zaplatila. Asi by to udělala. Jenže jsme odjížděly jako dvě sestry, které se dohodly na ceně, ne jako hostitelka a její host.
Pokoj už byl zaplacený. Klára řekla, že svůj podíl za nevyužitou noc zpátky nechce. Peníze navíc mě její odchod nestál.
U tety jsme odpoledne krájely koláče. Klára pracovala rychleji než já a dvakrát mě pohladila po zádech, když viděla, že stojím nad jedním plechem.
„Ty jsi nějaká zmrzlá,“ zašeptala.
Měla pravdu. Kdyby zůstala v penzionu a celou noc se trápila, část mě by byla spokojená. Za tu myšlenku jsem se styděla.
Po večeři ji odvezl taxík. Já šla na zastávku. V autobuse jsem si našla ranní spoj k obřadní síni a uložila jízdní řád.
Na její posteli zůstala přikrývka shrnutá u nohou. Sedla jsem si na svou stranu, přestože druhou už nikdo nepotřeboval.
Klára zavolala, jestli jsem dorazila. Slyšela jsem tekoucí vodu a představila si její koupelnu.
„Taxi ti objednám na půl desátou,“ navrhla.
„Neobjednávej. Mám autobus.“
Zeptala se, proč jsem na ni taková. Řekla jsem, že jsme potřebovaly šetřit společně jen do chvíle, než jí začalo být nepohodlně.
Chvíli mlčela. Pak odpověděla, že nemusí zůstat někde, kde nespí, jen abych se necítila špatně. Neměla jsem na to slušnou odpověď.
Ráno jsem dojela dřív. Před síní jsem potkala bratrance Pavla u auta. Nabídl mi odvoz domů, protože pojede přes naše město. Chtěl vyrazit hned po pohoštění.
Přijala jsem. Kláře jsem to řekla po obřadu, když jsme stály nad tácy s chlebíčky.
„Myslela jsem, že pojedeme spolu,“ řekla.
Nechtěla jsem jí vysvětlovat, že teď ví, jaké to je. Pavel vyrážel dřív než náš vlak a mně se domů opravdu chtělo. Tak jsem jí řekla jen to.
Cestou jsem v autě usnula. Probudila jsem se až za cedulí našeho města, s otlačeným rukávem na tváři. Ulevilo se mi, že už nemusím vedle sestry hlídat každou vlastní poznámku.
Večer napsala, že také dojela. Odpověděla jsem hned. Při vybalování jsem našla sušenky a pod nimi peněženku. Na zimní boty mi peníze zůstaly. Kdybych si zaplatila hotel, chyběly by.
Dala jsem si jednu sušenku a zbytek zavřela. Mrzel mě ten druhý večer, který jsme spolu nestrávily. A pořád jsem sestře záviděla, že se ráno mohla prostě rozhodnout jinak.
