Článek
Naše nová koupelna voněla sanitárním silikonem, drahou impregnací na kámen a tím specifickým čistým prachem, který zůstane ve vzduchu ještě měsíc po odchodu řemeslníků. Stálo nás to dvě stě osmdesát tisíc. Já i moje žena Klára jsme si na to vzali menší úvěr, protože jsme po deseti letech v umakartu chtěli něco, co nebude vypadat jako ubytovna. Vybrali jsme velkoformátovou dlažbu, dubovou desku pod umyvadlo a ty černé matné baterie, co vypadají skvěle v katalogu, ale v reálu na nich vidíte každou zaschlou kapku vody.
Byla sobota odpoledne, tři týdny po dokončení. Brácha Tomáš s manželkou a dvěma dětmi přijeli na oběd. Dělali to tak každý měsíc. Já vařil, Klára pekla, oni prostě přijeli z druhého konce kraje, snědli to, vypili kafe a jeli zpátky. Tomáš to vždycky bral jako takový náš rodinný standard. Jsem přece mladší, nemáme děti, a navíc bydlíme blíž k dálnici.
Stáli jsme všichni čtyři v té naší nové, čisté koupelně. Tomáš stál uprostřed na šedé dlažbě v ponožkách, ruce založené na prsou, a znalecky přejížděl očima po spárách.
„No, docela dobrý,“ zhodnotil to nakonec a přistoupil k umyvadlu. Z kapsy u kalhot vytáhl těžký svazek klíčů od své Octavie a s kovovým cvaknutím ho položil přímo na tu novou dubovou desku hned vedle keramického umyvadla. Klára vedle mě viditelně ztuhla.
Tomáš vzal za páku té černé matné baterie. Zatáhl za ni zbytečně silně. Voda vystříkla až na zrcadlo. „Tyhle tmavý věci jsou hrozně nepraktický, to budete pořád jenom leštit. A ten odtok máte nějaký pomalý, ne?“
Sáhl po mýdle, napěnil si ruce a začal si je drhnout. Ráno měnil na autě stěrače a měl za nehty černou špínu z ostřikovačů. Když vodu zastavil, neoklepal si ruce do umyvadla. Rovnou se natáhl po čistém, bílém ručníku pro hosty, který Klára ráno pověsila na háček. Zabořil do něj obličej i ruce, pak ho zmuchlal a hodil ho zpátky tak, že jeho mokrá část visela přímo přes hranu té dubové desky.
„Tak jdem na to kafe?“ zeptal se, otočil se na patě a vyrazil do obýváku. Vůbec si nevšiml, že nechal na zrcadle i na baterii bílé stopy po mýdle a na podlaze nacákáno.
Seděli jsme u stolu. Klára krájela bábovku a já naléval kávu z překapávače. Tomášovy děti mezitím v dětském pokoji, ze kterého jsme udělali dočasnou pracovnu, nahlas sledovaly něco na tabletu.
„Hele, když už máte takhle pěkně hotovo,“ začal Tomáš s plnou pusou, „tak jsme si říkali se Silvou, že bychom na ten letní prodloužený víkend, co bývají svátky v červenci, přijeli už ve středu večer. Zůstali bychom do neděle. Uděláme si z vás takovou základnu na výlety do skal.“
Zastavil jsem ruku s konvicí těsně nad jeho hrnkem. Tenhle červencový víkend u nás trávili už třetí rok po sobě. Vždycky to znamenalo, že my s Klárou spíme na rozkládacím gauči v obýváku, zatímco oni mají naši ložnici, protože „děti přece potřebují klid a tmu“. Doteď mi to přišlo jako nutná daň za udržení rodinných vztahů. Ale teď se mi před očima objevil ten zmuchlaný ručník na mokrém dřevě a špinavé stopy na zrcadle.
„A neboj,“ dodal Tomáš pobaveně, „bábovku klidně přiveze Silva. Ať s tím Klára nemá tolik práce.“
„My letos o svátcích nebudeme doma,“ řekl jsem dřív, než jsem si to vůbec promyslel.
Tomáš přestal žvýkat. Podíval se na mě, pak na Kláru. Ta jen překvapeně mrkla, ale nic neřekla. Vzala si kousek bábovky na talířek a dál se dívala do svého hrnku.
„Jak nebudete doma? Vždyť my už to máme naplánovaný. Já si na ten pátek bral v práci volno. A ubytování tady v okolí je v sezóně narvaný a stojí nesmysl.“
„Tak to budeš muset zkusit nějaký penzion dál od skal,“ řekl jsem a dolil mu tu kávu. „My jedeme s Klárou pryč. Ještě nevíme přesně kam, ale doma nebudeme. Nezlob se.“
Zbytek návštěvy proběhl v podivném, polovičním tichu. Tomáš dopil kávu, Silva rychle sbalila děti a za půl hodiny byli pryč. Ani nepoděkovali za oběd.
Když za nimi zapadly dveře, šel jsem rovnou do koupelny. Vzal jsem z okraje vany papírový kapesník a začal z černé baterie stírat zaschlé kapky. Klára stála ve dveřích s prázdnými hrnky v rukou.
„My někam jedeme v červenci?“ zeptala se tiše.
„Nejedeme. Budeme sedět tady na gauči a dívat se na Netflix.“ Hodil jsem mokrý kapesník do koše. „Ale už tu nebudou spát. Pět let jsme šetřili na to, aby to tu vypadalo normálně. Nenechám si to zničit jen proto, že on je lakomej zaplatit dětem hotel.“
Tři týdny se nic nedělo. Tomáš nevolal. Komunikace probíhala jen přes naši matku, která mi v neděli do telefonu vyčítavě řekla, že Tomáš musel zrušit celou dovolenou, protože nesehnali nic levného, a že je škoda, že rodina nedrží při sobě. Neodporoval jsem jí. Řekl jsem jen, že mě to mrzí, a zeptal se, jestli nezapomněla zalít muškáty.
Definitivní tečka přišla na konci června. Byla středa, něco málo po šesté večer. Seděl jsem v kuchyni u stolu a vystavoval faktury za minulý týden. Zezdola od vrátek se ozval zvonek.
Koukl jsem z okna. Před brankou stálo Tomášovo auto. Na střeše už neměl můj plastový střešní box, který si půjčil v zimě na lyže a od té doby ho vozil v kufru, protože ho neměl kde uskladnit.
Otevřel jsem dveře a sešel dolů po schodech. Tomáš stál u auta, box ležel na zemi vedle něj na trávě. Tvářil se neutrálně, skoro až smířlivě.
„Čau. Jedu ze schůzky z města, tak ti rovnou vracím tu rakev. Dáš mi to do garáže, ať se s tím netahám sám?“
Beze slova jsem vzal box za přední madlo, on za zadní a odnesli jsme ho společně do mojí garáže. Položili jsme ho na připravené konzole u stropu. Otřel jsem si ruce od prachu.
„Dík,“ řekl Tomáš a vykročil směrem k vnitřním dveřím, které vedly z garáže přímo do naší předsíně. Zastavil jsem se a postavil se přesně mezi něj a ty dveře.
„Co je?“ zarazil se. „Potřebuju si jenom odskočit. Sedím v autě dvě hodiny.“
Udělal krok dopředu. Čekal, že uhnu. Vždycky jsem uhnul. Když potřeboval pohlídat psa, když chtěl půjčit nářadí a vrátit ho špinavé, když potřeboval ušetřit za ubytování na letní dovolené. Považoval můj prostor za prodloužení svého vlastního komfortu.
„Benzínka je na kruháči u sjezdu,“ řekl jsem a sáhl po klice od vnitřních dveří. „Zabere ti to autem tři minuty.“
Tomáš na mě zůstal zírat. Spustil ruce podél těla. „Ty mě normálně nepustíš do vlastního baráku ani na záchod? Vždyť jsem ti přijel vrátit věc. Jsme rodina, ty vole.“
„A já ti za vrácení děkuju. Ale ne. Zastav si na pumpě.“
V jeho očích probleskl vztek, pak uraženost a nakonec prostá neschopnost pochopit, že ta levná provozní výhoda definitivně skončila. Nečekal jsem, co řekne dál. Zmáčkl jsem kliku, vešel do předsíně a přitáhl k sobě těžké protipožární dveře. Zevnitř jsem otočil bezpečnostním zámkem na dva západy a vrátil se do kuchyně k nedopsané faktuře.
