Článek
„Mami, budeme mít psa!“
Syn vběhl do kuchyně a za ním dcera.
„Cože?“
„Táta říkal, že už můžeme.“
Podívala jsem se na Petra.
„Co přesně jsi říkal?“
„Že už jsou dost velcí.“
„Na psa?“
Děti okamžitě začaly vysvětlovat, jak budou venčit, krmit a čistit misky.
Petr dodal:
„Ráno stejně vstávám první. To vezmu já.“
O psovi jsme se přitom doma bavili mockrát.
Nikdy jsem nebyla zásadně proti.
Jen jsem pokaždé říkala totéž.
„Já nechci, aby to za měsíc skončilo tak, že se o něj starám já.“
„Neskončí,“ řekl Petr.
„A ty už jsi jim ho slíbil?“
„Ne úplně.“
Dcera se na něj podívala.
„Tati, říkal jsi, že se pojedeme podívat do útulku.“
Petr se pousmál.
„Tak dobře. Trochu jsem jim ho slíbil.“
Naštvalo mě hlavně to, že jsme se o tom nerozhodli spolu.
Jenže zkuste dvěma nadšeným dětem vysvětlit, že pes nebude, protože jejich otec měl nejdřív mluvit s vámi.
Za dva týdny jsme si přivezli Bena.
Černého křížence s bílou náprsenkou.
První večer spal vedle gauče a děti každých deset minut kontrolovaly, jestli dýchá.
Nadšení vydrželo do prvního deště
První týden se o venčení skoro hádaly.
„Teď jdu já.“
„Ale tys byl ráno.“
„Tak půjdu taky.“
Petr vstával před šestou a bral Bena ven před prací.
Odpoledne se střídaly děti.
Já si začala říkat, že jsem jim možná křivdila.
Pak přišel první deštivý týden.
„Mami, dneska nemůžu. Musím dřív do školy.“
Šla jsem místo dcery.
Další ráno měl Petr poradu.
„Vezmeš ho prosím dneska ty?“
„Jo.“
Druhý den to bylo stejné.
Pak už se nikdo ani neptal.
Jednou jsem si čistila zuby a Petr zavolal z chodby:
„Já už musím. Ben ještě nebyl.“
„A kdo s ním jde?“
„Já myslel, že ty.“
Nevím, kdy přesně jsme se dostali od „ráno ho budu brát já“ k „myslel jsem, že ty“.
Nešlo přitom jen o venčení.
Veterinář poslal připomínku očkování na moje číslo, protože jsem tam s Benem byla poprvé já.
Když došly granule, všimla jsem si toho já.
Když měl jedno odpoledne průjem, Petr mi z práce napsal:
„Mrkneš, co mu můžeme dát?“
Děti se o něj pořád staraly.
Jen hlavně tehdy, když se jim to hodilo.
Mazlení se hodilo téměř vždy.
Ranní procházka v listopadu podstatně méně.
Jedno sobotní ráno mi došla trpělivost
Petr chtěl jet na kolo.
Dcera byla domluvená s kamarádkou a syn měl fotbal.
Já jsem slíbila mámě, že jí pomůžu s nákupem.
„Kdo dnes bude s Benem?“ zeptala jsem se u snídaně.
Nikdo neodpověděl.
„Já se vrátím po obědě,“ řekl Petr.
„A dopoledne?“
„Tak s ním před odjezdem skoč ven.“
„Já?“
„No, tak já nikam nepojedu.“
Řekl to otráveně.
A právě to mě naštvalo.
„Proč je výsledek pokaždé buď já, nebo ty musíš zrušit svůj program?“
„Tak kdo jiný?“
Podívala jsem se na děti.
Obě najednou velmi zaujatě snídaly.
„Třeba někdo z těch tří lidí, kteří mi vysvětlovali, jak se o psa budou starat.“
Dcera zvedla hlavu.
„Já s ním chodím.“
„Kdy jsi byla naposledy ráno?“
Chvíli přemýšlela.
„Nevím.“
Petr si povzdechl.
„Já nechápu, proč z toho děláš takový problém. Vždyť Bena máš ráda.“
To mě zarazilo.
„To, že ho mám ráda, přece neznamená, že jsem souhlasila, že bude moje práce.“
Nikdo chvíli nic neříkal.
Ben ležel pod stolem a opíral si hlavu o moji nohu.
Samozřejmě jsem ho měla ráda.
Právě proto jsem všechno pokaždé udělala.
Když někdo nestíhal, šla jsem.
Když někdo zapomněl, připomněla jsem.
Když nebylo jasno, kdo ho vezme ven, vzala jsem vodítko.
Tím jsem vlastně ostatním umožnila zapomínat dál.
Ten večer jsme si sedli a udělali rozpis.
Ne nějaký dokonalý plán nalepený na lednici.
Prostě jsme se domluvili, kdo má která rána a kdo odpoledne.
Petr si vzal většinu ranních procházek, protože to původně slíbil.
Děti dostaly svoje dny.
Já dva večery v týdnu.
První týden to nefungovalo skoro vůbec.
„Mami, já mám zítra test.“
„Tak se domluv s tátou.“
„Nemůžeš jít ty?“
„Můžu. Ale nejdu.“
Připadala jsem si trochu hloupě.
Byla jsem doma, měla čas a pes potřeboval ven.
Jenže za chvíli přišla dcera v bundě a vzala vodítko.
Za deset minut byly zpátky.
Nic strašného se nestalo.
Dnes máme Bena skoro rok.
Rozpis už dávno nikde napsaný není.
Petr s ním chodí většinu rán.
Děti pořád občas zapomenou a já pořád někdy zaskočím.
Ale už nejsem první člověk, na kterého se všichni automaticky podívají.
Minulý týden Petr ráno zaspal.
Vyběhl z ložnice, podíval se na hodiny a sáhl po vodítku.
„Přijdu pozdě.“
„Asi jo.“
Obul si boty a šel.
Před rokem bych v tu chvíli řekla, ať nechá Bena na mně.
Tentokrát mě to ani nenapadlo.
