Článek
Vloni v listopadu jsem si chtěla vzít jeden den volna. Nic zvláštního jsem na něj neplánovala. Chtěla jsem později vstát, zajít ke kadeřnici a odpoledne se podívat za kamarádkou, se kterou jsme se od léta pořád jen domlouvaly.
V práci jsem otevřela přehled dovolené. Zbývala mi nula. Poslední tři dny jsem už měla schválené mezi svátky.
Chvíli jsem na ta čísla koukala, přestože jsem samozřejmě věděla, kde jsem byla. V dubnu na Šumavě, v červnu v Třeboni, v září na jižní Moravě. Vždycky od čtvrtka do neděle, protože se podle Pavla nemělo cenu táhnout někam tak daleko na jednu noc. K tomu další prodloužené víkendy a naše letní dovolená.
Šest prodloužených víkendů mi vzalo dvanáct dnů. Deset letní dovolená, tři Vánoce. Na fotografiích jsme vypadali spokojeně. Taky jsme většinou byli. Jen jsem na každou z těch cest potřebovala volno, zatímco Pavel od ledna v pátek do práce nechodil.
Bylo mu sedmapadesát, mně o dva roky méně. Děti už bydlely samy a hypotéku jsme měli doplacenou. Pavel si v práci domluvil kratší úvazek. Plat měl o něco nižší, ale rozdíl jsme v rozpočtu zvládli. Poslední roky býval unavený a říkal, že nechce čekat s normálním životem až na důchod.
Souhlasila jsem. Dokonce jsem ho k tomu povzbuzovala.
Já jsem zůstala na plném úvazku. V účtárně nás bylo málo a peníze navíc se nám hodily. Změnu jsem tehdy ani nezkoušela řešit. Myslela jsem, že Pavel bude v pátek jezdit na kole, udělá něco kolem domu a někdy pojedeme spolu.
První pobyt objednal k mým narozeninám. Malý penzion, snídaně, pokoj s výhledem na rybník. Vzal si na starost cestu i ubytování. Já si jen zařídila dva dny dovolené a zabalila.
Bylo mi s ním dobře. Po letech, kdy se všechno řídilo dětmi a jejich prázdninami, jsme seděli večer v restauraci a nemuseli nikomu volat, jestli se už vrátil domů.
Když našel další místo, řekla jsem zase ano. A potom znovu. Pokaždé jsem si říkala, že kvůli jednomu pátku přece nebudu kazit hezký plán.
Pavel navíc začal doma dělat víc věcí. V pátek nakoupil, vysál, někdy uvařil. Nemohla jsem říct, že si užívá volna a všechno nechává na mně. O to hůř se mi vysvětlovalo, proč mi přesto něco vadí.
Když jsem mu v listopadu řekla, že už nemám žádnou dovolenou, odložil telefon.
„Vždyť jsme byli na tolika místech. Ty sis neodpočinula?“
„Odpočinula. Ale teď bych chtěla být jeden den doma.“
„Tak si odpočineš o víkendu.“
Neodpověděla jsem. O víkendu jsme měli jet k jeho mamince. A příští sobotu přijížděla dcera. Obojí jsem chtěla. Jen ten den, kdy nemusím být nikde a nikomu nic slibovat, nějak nezbyl.
Letos v lednu jsem proto otevřela nový kalendář dřív, než Pavel přišel s první rezervací. Měla jsem pětadvacet dnů dovolené. Deset jsme chtěli na léto, tři mezi svátky. Dva jsem si chtěla nechat na návštěvu sestry v Olomouci. Bydlí sama a domluvily jsme se, že spolu tentokrát nebudeme jen dvě hodiny u nedělního oběda.
Zbývalo deset dnů. Nebyly to žádné nedotknutelné zásoby, ale nechtěla jsem je všechny rozdat v lednu.
Pavel zrovna našel dubnový pobyt na Šumavě. Ukazoval mi fotky pokoje a říkal, že ve čtvrtek můžeme vyjet po obědě.
„Na tenhle bych jela,“ řekla jsem. „Ale letos nechci tolik prodloužených víkendů. Na tyhle výlety si dám dohromady šest dnů. Zbytek si nechám.“
„Na co?“
„Ještě nevím.“
Zvedl oči od obrazovky.
„Takže si budeš schovávat dovolenou na něco, co možná ani nebude, a spolu nepojedeme?“
Měl konkrétní místo, rozumnou cenu a trasu, kterou už promyslel. Já proti tomu nabízela čtyři prázdná políčka.
„Třeba budu chtít být doma,“ řekla jsem.
„To můžeš říct rovnou, že už tě ty naše cesty nebaví.“
To mě naštvalo. Začala jsem mu vyjmenovávat, kolik dnů mě stála každá loňská cesta. On zase připomínal, že se mnou všechny pobyty vybíral a nikdy mě nikam nenutil. V tom měl pravdu. Párkrát jsem mu dokonce poslala odkaz sama. O tom, že mi chybí obyčejné volno doma, slyšel poprvé až v listopadu.
„Já jsem si ten pátek domluvil, abychom ještě něco zažili,“ řekl nakonec. „Za pár let už taky nemusíme všude vylézt.“
Předloni mu zemřel kolega. Dva měsíce před důchodem. Pavel o něm občas mluvil, nejčastěji když jsem nějakou cestu chtěla odložit.
„Já s tebou chci jezdit,“ řekla jsem. „Ale když přijedu v neděli večer a v pondělí jdu zase do práce, jsem unavená. Ty máš za čtyři dny další volný den. Já ne.“
„Můžeme přece jezdit v sobotu ráno.“
„Můžeme. To bych někdy chtěla.“
Chvíli bylo ticho. Pak zavřel stránku s penzionem. Ne uraženě, ale ani s pochopením, které jsem si představovala.
Následující týdny mi neposlal jediný odkaz. Když jsem se zeptala na duben, řekl, že nechce zase něco plánovat špatně. Mrzelo mě to a zároveň jsem měla chuť říct, že jsem mu nezakázala hledat penziony. To jsem nakonec i řekla, dost protivně.
„Tak mi vysvětli, co vlastně chceš,“ odpověděl.
Sedli jsme si znovu nad kalendář. Tentokrát bez fotek pokojů. Zapsali jsme dva delší pobyty, na které využiju čtyři dny. Další dva jsme nechali na případnou cestu na podzim. Ostatní měly být obyčejné víkendy.
Pavel se ptal, jestli těch šest platí i na výlet se sestrou.
„Ne. To jsou moje dva dny s ní.“
„Aha.“
Nebyl to nadšený souhlas. Přesto už jsme se nehádali o to, jestli mám sestru raději než jeho.
V květnu chtěl jet na kola do jižních Čech. Navrhla jsem, že odjede v pátek ráno a já přijedu vlakem večer. Připadalo mi to jako dobrý nápad. On bude mít celý den venku a já neutratím další dovolenou.
Jenže ten pátek jsem v práci končila později, vlak měl zpoždění a do penzionu jsem dorazila po osmé. Pavel měl za sebou výlet a čekal mě s večeří. Já chtěla hlavně sprchu a postel.
Ráno už měl připravenou delší trasu.
„Dneska bych zvládla tak půlku,“ řekla jsem.
Chvíli přepínal mapu v telefonu. Myslela jsem, že začne přesvědčovat. Nakonec našel kratší okruh. Nebyl to náš nejlepší víkend, ale nebyl špatný. Cestou domů jsme si řekli, že příště zkusíme vyjet oba až v sobotu a vybrat něco blíž.
V červnu jel Pavel jeden pátek sám. Když mi poslal fotku z rozhledny, na okamžik mě zamrzelo, že tam nejsem. Seděla jsem v kanceláři a opravovala chybu v tabulce. Pak mi napsal, že cestou zpátky koupí pečivo a doma udělá večeři. Večer mi vyprávěl o cestě a já mu ukázala termín, který jsem si domluvila se sestrou.
Do Olomouce jsem odjela ve středu po práci. Se sestrou jsme šly po městě a v pátek skoro celé dopoledne seděly u ní v kuchyni. Nikam jsme nepospíchaly. Když jsem se v neděli vrátila, Pavel se ptal, jak se má a jestli pořád uvažuje o stěhování. Ulevilo se mi, že se můžeme bavit i o tom, co jsem zažila bez něj.
Na konci léta nám zůstával jeden společný podzimní pobyt. Pavel přišel s hezkým místem u Litomyšle. Nejdřív navrhl čtvrtek, pak se sám opravil na sobotu.
„Zase nemusíme všechno projít,“ řekl.
Zamluvili jsme jednu noc. Část peněz, které bychom dali za druhou, padla na oběd v restauraci, kolem které jsme při minulém výletu jen prošli.
Letos v listopadu jsem si ten volný pátek opravdu vzala. Pavel se ráno zeptal, jestli nechci jet s ním do města. Potřeboval nové boty.
„Dneska ne. Mám kadeřnici a potom půjdu za Irenou.“
Přikývl a hledal klíče. Ještě ve dveřích se otočil.
„A v sobotu ten rybník?“
„Jo. V sobotu ráda.“
