Článek
Když se Eva s Milanem v devadesátých letech nastěhovali do panelového domu na okraji Pardubic, považovali první patro za výhodu. Výtah sice nezačínal přímo u vstupních dveří, ale člověk musel vystoupat jen šest schodů.
Dokud byli zdraví, vůbec to nevnímali.
Milanovi je dnes sedmdesát let. Po operaci a několika měsících rehabilitace se dokázal pohybovat po bytě s chodítkem, na delší vzdálenosti ale potřeboval invalidní vozík.
A šest schodů, kterých si třicet let skoro nevšimli, najednou určovalo, jestli může sám opustit dům.
Nejdřív mu pomáhali sousedé
První týdny situaci řešili jednoduše. Pokud potřeboval Milan k lékaři, Eva požádala někoho ze sousedů a vozík společně snesli dolů.
Ochotných lidí bylo dost.
Jednou pomohl soused z druhého patra, podruhé mladík odnaproti. Několikrát Milan sešel schody s oporou sám a Eva za ním nesla složený vozík.
Jenže postupně jim začalo být nepříjemné pokaždé někoho shánět.
„Když šlo o kontrolu u lékaře, vždycky jsme někoho našli. Ale člověk přece nechce volat sousedovi jen proto, že by se jeho manžel rád na půl hodiny podíval ven,“ popisuje Eva.
Začala proto hledat jiné řešení.
Firma, kterou oslovila, jí doporučila schodišťovou plošinu. Ta by byla připevněná podél stěny a v době, kdy by ji nikdo nepoužíval, by zůstávala složená.
Předběžná cena vycházela přibližně na 190 tisíc korun.
Eva počítala s tím, že se pokusí získat příspěvek a zbytek s Milanem doplatí ze svých úspor. Nechtěla, aby instalaci platili ostatní vlastníci bytů.
Předpokládala proto, že se sousedy žádný velký problém nebude.
Na schůzi zjistila, že peníze nejsou jediná otázka
Předsedovi společenství vlastníků svůj plán představila několik týdnů před schůzí domu.
Ten ji upozornil, že schodiště je společným prostorem a instalaci není možné řešit jen mezi ní a firmou. Bude potřeba zjistit technické možnosti a projednat zásah se společenstvím.
Eva to chápala. Přesto čekala, že když zařízení zaplatí sami, ostatní budou souhlasit.
Na schůzi však zazněla řada námitek.
Některým sousedům vadilo, že by plošina zúžila schodiště. Jiní se ptali, kdo bude platit pravidelné kontroly a případné opravy.
„Já ji používat nebudu, tak proč bych měl jednou platit servis?“ zeptal se podle Evy jeden z vlastníků.
Další sousedka se bála, že by zařízení komplikovalo stěhování většího nábytku. Někdo chtěl nejdříve stanovisko, zda zůstane zachována dostatečná šířka průchodu.
Eva začínala být rozčilená.
Připomněla sousedům, že po Milanově návratu z nemocnice mu několik z nich nosilo nákup a nabízelo pomoc.
Teď měla pocit, že ve chvíli, kdy by pomoc měla mít podobu něčeho trvalejšího, jejich ochota zmizela.
Nikdo neřekl, že Milan ven chodit nemá
Po schůzi ale Eva připustila, že část otázek sama předem neřešila.
Měla nabídku na instalaci, ale nevěděla přesně, kolik by stála pravidelná údržba. Nebylo ani jasné, kdo by zařízení vlastnil, pokud by se jednou odstěhovali.
Sousedé navíc nehlasovali o jednoduché otázce, zda chtějí Milanovi pomoci.
Rozhodovali o zařízení, které mělo být napevno instalované ve společné části domu.
„Já jsem to tehdy viděla tak, že my to zaplatíme a oni nám to jen dovolí. Pro ně to ale znamenalo, že se na společném schodišti objeví zařízení, za které může mít dům nějakou odpovědnost,“ říká Eva.
Návrh při prvním hlasování potřebnou podporu nezískal.
Eva přišla domů naštvaná. Milan ale reagoval klidněji.
Podle něj nebylo fér tvrdit, že sousedům nezáleží na tom, zda se dostane ven. Mnozí mu celé měsíce skutečně pomáhali.
Jen nechtěli rozhodnout o něčem, o čem neměli dost informací.
Druhý pokus připravili jinak
Eva se rozhodla, že věc nevzdá.
Od firmy si nechala připravit přesnější dokumentaci. Zjistila cenu servisních kontrol i možnosti odstranění plošiny v budoucnu. S Milanem zároveň nabídli, že budou běžný servis hradit sami.
Nechali si také vysvětlit, kolik prostoru zařízení zabere ve složeném stavu.
Na další schůzi už Eva nezačala tím, že sousedům připomínala jejich předchozí odmítnutí. Místo toho postupně odpovídala na otázky, které minule zůstaly otevřené.
Některé obavy nezmizely. Jeden vlastník byl dál proti. Další se hlasování zdržel.
Tentokrát však návrh prošel.
Od prvního nápadu k souhlasu domu uplynuly skoro čtyři měsíce.
Když byla plošina konečně hotová, Milan ji poprvé použil jen proto, aby si s Evou zajel do nedalekého parku. Nebyl objednaný k lékaři ani na rehabilitaci. Prostě chtěl ven.
Pro Evu byl právě ten obyčejný výlet největším důvodem, proč o zařízení tolik bojovala.
Zároveň dnes připouští, že první schůzi šla naštvaná už předem. Byla přesvědčená, že když vše zaplatí sama, ostatní nemají důvod říkat ne.
„Teprve potom mi došlo, že jsme po nich nechtěli peníze, ale pořád jsme po nich chtěli rozhodnutí o jejich domě. Kdybych přišla hned se všemi informacemi, možná jsme si mohli ušetřit dva měsíce hádání,“ říká.
Šest schodů v domě zůstalo stejných jako před třiceti lety. Změnilo se jen to, co pro ně najednou znamenaly.
