Článek
Poprvé jsem si toho všimla asi před dvěma lety.
S Tomášem jsme se pohádali kvůli penězům.
Chtěl si koupit nové kolo a mně připadalo rozumnější nejdřív doplatit dovolenou.
Nebyla to žádná velká krize.
Večer jsme byli naštvaní a druhý den už jsme spolu zase normálně mluvili.
Odpoledne mi zavolala jeho máma.
„Ahoj, jen jsem se chtěla zeptat, jestli jste v pohodě.“
„Jo. Proč?“
„Tomáš říkal, že jste se včera trochu nepohodli.“
Zarazila jsem se.
„On ti to říkal?“
„Jen se zmínil.“
Chvíli jsme mluvily o něčem jiném a pak dodala:
„Víš, on zase neutratí peníze za každou hloupost. To kolo bude mít na roky.“
„My už jsme to vyřešili.“
„Jasně, jasně. Já se vám do toho nechci míchat.“
Nebyla nepříjemná.
Spíš měla pocit, že mi pomáhá podívat se na věc z druhé strany.
Jenže tu druhou stranu jsem znala.
Tomáš mi ji předchozí večer vysvětloval skoro hodinu.
Když přišel domů, zeptala jsem se ho, proč jí o naší hádce říkal.
„Protože jsem jí volal.“
„Ale proč jí říkáš, o čem jsme se hádali?“
„Tak se zeptala, jak se mám.“
„A tys jí řekl, že ti nechci dovolit koupit kolo?“
„To jsem neřekl.“
„Co jsi jí tedy řekl?“
Pokrčil rameny.
„Nevím. Prostě jsme se bavili.“
Nechala jsem to být.
Říkala jsem si, že každý potřebuje někoho, komu se občas svěří.
Já také někdy zavolám kamarádce.
Pak začala vědět skoro o všem
O pár měsíců později jsme řešili, že Tomáš chodí často pozdě domů.
Nebyl v hospodě ani někde s kamarády.
Pracoval.
Jenže já už několik týdnů večer sama řešila děti, úkoly, večeře a uspávání.
V neděli jsme byli u jeho rodičů na obědě.
Když Tomáš odešel s otcem do garáže, jeho máma řekla:
„On toho teď má opravdu hodně.“
Hned jsem věděla, kam míří.
„Já vím.“
„On není typ, co by seděl v kanceláři zbytečně.“
„To já taky neříkám.“
„Jen aby neměl pocit, že je doma pořád něco špatně.“
Podívala jsem se na ni.
„Říkal ti, že jsme se kvůli tomu hádali?“
„Ne hádali. Jen se mi svěřil.“
Tenkrát jsem Tomášovi poprvé řekla, že mi to není příjemné.
„Tak co jí mám říkat?“ zeptal se.
„Nemusíš jí říkat všechno.“
„Já jí neříkám všechno.“
„Ví skoro pokaždé, když máme nějaký problém.“
„Protože pozná, když jsem naštvaný.“
„Tak jí řekni, že jsme se nepohodli. Nemusíš jí vysvětlovat každou podrobnost.“
Tomáš se zamračil.
„To už mi budeš určovat i to, o čem se můžu bavit s vlastní mámou?“
To jsem nechtěla.
A bylo mi jasné, že kdyby mi někdo zakázal svěřit se kamarádce, vadilo by mi to úplně stejně.
Jenže moje kamarádka Tomášovi druhý den nevolala.
Tentokrát mi zavolala ještě během hádky
Na jaře jsme se pohádali kvůli víkendu.
Tomáš několik týdnů sliboval dětem výlet.
V pátek večer mi oznámil, že se domluvil s kamarády na celodenní cyklistice.
„A co děti?“
„Pojedeme příští týden.“
„To říkáš už potřetí.“
„Je to jeden den.“
„Nejde o jeden den. Ony se tě celý týden ptají, kam pojedete.“
Tomáš se naštval.
Řekl, že musí mít taky někdy čas pro sebe.
Já mu řekla, že mi nevadí jeho kolo, ale to, že něco slíbí a pak to změní podle sebe.
Šel spát do obýváku.
Ráno odjel brzy.
Ani jsme spolu pořádně nepromluvili.
Asi v deset mi zazvonil telefon.
Jeho máma.
Málem jsem ho nevzala.
„Ahoj.“
„Ahoj. Tomáš mi ráno volal.“
V tu chvíli mi bylo jasné, co přijde.
„Aha.“
„Já se vám nechci míchat do života.“
Skoro jsem se usmála.
„Ale?“
„Žádné ale. Jen mi přišel hodně naštvaný.“
„To byl.“
„On má někdy pocit, že doma nemůže nic udělat správně.“
Tentokrát už jsem to nevydržela.
„A proč tohle říkáš mně?“
„Protože nechci, abyste se hádali.“
„My se ale občas hádat budeme.“
Zarazila se.
„Já to myslím dobře.“
„Já vím. Ale když ti Tomáš zavolá, klidně ho vyslechni. Jen mi pak prosím nevolej, abys mi vysvětlovala jeho stranu.“
Chvíli bylo ticho.
„Tak dobře.“
Bylo slyšet, že se jí to nelíbí.
Když se Tomáš odpoledne vrátil, byli jsme oba pořád naštvaní.
„Volala mi tvoje máma.“
Zastavil se.
„Proč?“
To mě překvapilo.
„Ty jsi jí neřekl, ať mi zavolá?“
„Ne.“
„Tak jí ale řekni, ať to nedělá.“
„Já jí nemůžu říkat, komu smí volat.“
„Ale můžeš jí říct, že naše hádka je mezi námi.“
Tomáš chvíli mlčel.
„Potřeboval jsem se někomu svěřit.“
„To ti nezakazuju.“
„Tak v čem je problém?“
„Že já pak musím obhajovat svou stranu ještě před tvojí mámou.“
To už nic neřekl.
Po chvíli se zeptal:
„Ty se nikdy nesvěřuješ holkám?“
„Svěřuju.“
„Tak vidíš.“
„Jenže Jana ti druhý den nezavolá a neřekne ti, že bys měl být lepší manžel.“
Tentokrát se skoro zasmál.
A tím hádka poprvé trochu povolila.
Domluvili jsme se, že mu nebudu říkat, komu se smí svěřovat.
On zase své mámě řekne, že pokud spolu něco řešíme, nemá mi kvůli tomu volat.
První týdny byly trochu nepříjemné.
Jeho máma byla odtažitější a já měla pocit, že jsem z našeho vztahu udělala velké téma.
Pak se všechno vrátilo skoro do normálu.
Tomáš jí určitě pořád vypráví víc, než bych já vyprávěla své mámě.
Už se ho na to neptám.
A ona mi po našich hádkách přestala volat.
To mi stačí.
Co jí Tomáš řekne, je nakonec mezi nimi.
Co si vyřešíme doma, bych ale ráda nechala mezi námi.
