Článek
Lékař se Libuše zeptal, jak se jí poslední týdny daří. Než odpověděla, Pavel otevřel sešit, který měl položený na kolenou. Řekl, že žena už chodí každý den ven, jí lépe a v noci většinou spí. Potom připomněl bolest, na kterou si stěžovala v neděli.
Libuše se podívala na jeho zápis. Pamatovala si tu neděli jinak. Byli u dcery a po obědě se potřebovala na chvíli natáhnout. Nechtěla se ale před lékařem přít o každou drobnost. Přikývla a nechala ho pokračovat.
Bylo jí osmapadesát a před osmi měsíci podstoupila operaci střeva. Pavel byl o tři roky starší. Když tehdy čekal před operačním sálem, volal dceři tak často, až ho požádala, aby jí dal vědět, teprve když bude něco nového. Doma potom posunul postel, aby se k ní dalo pohodlněji přijít, a několik týdnů vstával pokaždé, když potřebovala na toaletu.
Libuše si tu dobu pamatovala hlavně podle jeho pantoflí. Slyšela je na chodbě ještě dřív, než stihla zavolat.
Na první kontrolu s ní šel samozřejmě. Po cestě z parkoviště se musela zastavit a v ordinaci zapomněla polovinu otázek. Pavel je vytáhl z kapsy. Cestou domů mu děkovala.
Od té doby ji doprovázel pokaždé. Připravil dokumenty, zkontroloval termín a ráno jí nachystal sklenici vody. Libuše se postupně vracela k běžným věcem, ale před kontrolou stále čekala, až řekne, že mohou vyrazit.
Sešit měl většinou manžel
Pavel si pamatoval data a dokázal se zeptat znovu, když něčemu nerozuměl. Libuše měla občas strach, že bude zdržovat. Když se lékař obrátil k počítači, poslední otázku raději nechala být.
Jenže Pavel časem začal doplňovat i odpovědi, které znala dobře. Když řekla, že byla na procházce, připomněl, že jen kolem bloku. Když zmínila únavu, vysvětlil, že den předtím moc uklízela. Ona mu večer řekla, že by někdy ráda domluvila sama. Souhlasil. Při další kontrole ale znovu sáhl po sešitu.
Libuše ho také sama žádala, aby něco doplnil. Později ji mrzelo, že se na ni lékař při některých otázkách už ani nepodíval. Když ale potřebovala chvíli na odpověď, málokdy si o ni řekla.
Na jaře se chtěla zeptat na bolest při milování. Několikrát kvůli ní Pavla zastavila, ale doma řekla jen, že je unavená. Manžel ji nenutil. Pohladil ji a nechal ji spát. Ráno se pak ptal, jestli neudělala něco navíc a zda by neměla víc odpočívat.
Nevěděla, jak mu vysvětlit, že ho někdy chce mít blízko a současně se bojí, že ji něco zabolí. Připadalo jí snazší nejdřív mluvit s lékařem. Jenže při každé kontrole seděl Pavel vedle ní a na konci se ptal, jestli už mají všechno.
Jednou odpověděla, že ano, přestože měla otázku napsanou na papírku v kabelce.
Jen tuhle návštěvu bych chtěla sama
Řekla mu to v kuchyni dva dny před kontrolou. Pavel právě kontroloval, zda mají doma dost léků, a zeptal se jí, kde nechala poslední zprávu.
„Tentokrát bych chtěla do ordinace sama,“ odpověděla.
Pavel přestal hledat. Nejdřív se zeptal, jestli je mezi nimi něco špatně. Potom chtěl vědět, zda jí při minulé kontrole vadilo něco, co řekl. Libuše vysvětlila, že potřebuje probrat i věci, o kterých se jí před ním mluví těžko.
„A co přede mnou tajíš?“
Řekl to klidně, skoro stejně jako otázku na zprávu. Libuše přesto začala vysvětlovat rychleji. Nemá žádné nové výsledky, nic mu nezamlčuje a samozřejmě mu řekne, co lékař doporučí. Pavel ji poslouchal a pak připomněl, že přece celou nemoc zvládali společně.
To byla pravda. Libuše mu ji nechtěla vzít. Začala jmenovat věci, které pro ni udělal. Vozil ji, vařil, pomáhal jí vstát. Po chvíli si uvědomila, že stále mluví o jeho pomoci a vůbec ne o tom, co potřebuje teď.
„Já jsem ti za to vděčná. Ale chtěla bych se zeptat sama.“
Pavel zavřel zásuvku. Řekl, že ji tedy ani nemusí vozit. Libuše měla chuť odpovědět, že to celé nechají být. Místo toho ho požádala, aby ji odvezl jako obvykle. Jen by potřebovala, aby počkal venku.
Ten večer spolu seděli u televize a skoro nemluvili. Když se zvedla pro čaj, Pavel vstal také. Řekla, že ho přinese oběma. Po chvíli si zase sedl.
V čekárně si vzala zprávy k sobě
Ráno měla všechny dokumenty připravené v kabelce. Pavel přesto přinesl svůj sešit. V autě jí připomněl, aby nezapomněla na únavu. Libuše odpověděla, že si otázky napsala. Ukázala mu složený list, ale nerozevřela ho.
V čekárně si sedli vedle sebe. Pavel držel desky se zprávami, které mu cestou podala, když hledala kapesník. Když se otevřely dveře, vstal zároveň s ní.
Libuše zůstala stát a nastavila ruku pro desky.
„Počkáš tady?“
Pavel jí je podal. Posadil se a sáhl po telefonu. Libuše vešla dovnitř s pocitem, že ho nechává někde, kde dosud nemusel být sám.
Na první otázku odpověděla příliš rychle. Řekla, že je jí dobře. Potom se zarazila a požádala, jestli se může vrátit k tomu, co právě řekla. Vytáhla svůj papír a položila ho na stůl. Chvíli trvalo, než našla větu, kterou si doma několikrát zkoušela.
Lékař ji nechal mluvit. Doptal se na několik věcí a domluvili se, co budou řešit dál. Libuše si část odpovědí zapsala sama. Na jednu se zeptala podruhé. Nikdo se netvářil, že už měla být venku.
Pavel čekal na stejném místě. Když ji uviděl, schoval telefon a zeptal se, jestli je všechno v pořádku. Libuše řekla, že ano, jen budou pokračovat v kontrolách a má domluvenou další návštěvu. Podrobnosti hned nevyprávěla.
Cestou na parkoviště šli pomalu. Pavel nabídl, že pro auto dojde sám. Tentokrát jeho nabídku přijala. Sedla si na lavičku a prohlížela si své poznámky, zatímco čekala.
Pavel se na vyšetření zeptal znovu večer. Libuše mu řekla, že chtěla mluvit o jejich blízkosti. Manžel se podíval na stůl a zeptal se, jestli jí ubližoval. Odpověděla, že ne. Jen jí někdy nebylo příjemně a nedokázala o tom začít mluvit.
„Takže když jsi říkala, že jsi unavená…“
Libuše přikývla. Pavel chvíli mlčel. Potom přiznal, že si toho nevšiml, protože se hlavně snažil, aby měla klid a nic nezanedbali. Bylo mu líto, že mu to neřekla. Libuši zase mrzelo, že si svoji otázku celé týdny nosila v kabelce.
Nevyřešili všechno během jednoho večera. Pavel se jí ještě několikrát zeptal, jestli nechce, aby šel příště dovnitř alespoň na konec. Libuše mu řekla, že pokud ho bude potřebovat, požádá ho. Zároveň si další termín zapsala do svého kalendáře a sama zavolala, když ho musela změnit.
Při další cestě nechal Pavel sešit doma. V čekárně se zeptal, zda má zajít do lékárny, než bude hotová. Libuše mu připomněla, že recept bude mít až potom. Přikývl a posadil se.
Večer si vedle něj sedla na pohovku. Pavel se zeptal, jestli si nechce raději lehnout. Zavrtěla hlavou a vzala ho za ruku. Tentokrát mu řekla, že chce chvíli zůstat takhle.
