Článek
S Pavlem jsme manželé šestatřicet let. Je mi dvaašedesát, jemu pětašedesát. Doma spíme většinou společně, ale na dovolených jsme si zvykli brát dva pokoje, pokud to šlo.
Začalo to před několika lety v penzionu. Pavel mě ráno vzbudil tím, že se nade mnou naklonil a oznámil, že zase nezamhouřil oko. Prý jsem chrápala celou noc. Bylo mi trapně. Nabídla jsem, že si další večer lehnu na pohovku.
Nebyla pohodlná, ale nechtěla jsem mu kazit dovolenou. Druhý den se vyspal lépe a já měla ztuhlý krk. Přesto jsem to považovala za dobré řešení.
Od té doby se moje chrápání objevovalo při každém hledání ubytování. Pavel se ptal na oddělené spaní a dcera kontrolovala počet postelí. Když nebylo místo, dostala jsem rozkládací lůžko nebo pokoj vedle koupelny.
Zkoušela jsem jiné polštáře a spávala na boku. Pavel někdy říkal, že to pomohlo, jindy že vůbec. Sama jsem občas zaslechla chrápání také u něj. Tvrdil, že to muselo být jen krátké zachrápnutí před usnutím.
Nepřela jsem se. Nechtěla jsem vést hádku o něco, u čeho ani jeden z nás většinu času není vzhůru.
V podkroví byly dvě stejné postele
Na podzim jsme si s dcerou a její rodinou pronajali chatu na prodloužený víkend. V přízemí byla ložnice a menší pokoj s jedním lůžkem. Pod střechou dvě postele, do kterých se muselo po úzkých schodech.
Dcera s manželem dostali ložnici. Pavel hned řekl, že vezme malý pokoj.
„Ať si aspoň někdo odpočine,“ dodal.
Třináctiletá vnučka Klára se zeptala, jestli může spát nahoře se mnou. Byla jsem ráda. Naposledy jsme spolu sdílely pokoj, když byla malá a potřebovala před spaním rozsvítit.
Pavel nám odnesl tašky. U dveří vnučce doporučil, aby si vzala sluchátka.
„Babička ti zahraje na pilu.“
Klára se zasmála. Já také. Pak jsem si uvědomila, že se jí předem omlouvám, přestože jsme si ještě ani nevybalily.
Večer jsme dlouho mluvily. Vyprávěla mi o spolužačce, se kterou už nechce sedět, a ptala se, jestli jsem se někdy pohádala s nejlepší kamarádkou. Usnula jsem dřív než ona.
Děda byl slyšet až na schody
Ráno jsem Kláru našla u stolu s hrnkem čaje. Pavel právě krájel chleba. Zeptal se jí, jestli se vedle mě vůbec vyspala.
„Babička byla v pohodě,“ odpověděla. „Ale ty jsi hrozně chrápal.“
Pavel se rozesmál. Prý si nás musela splést.
Klára vysvětlila, že šla po půlnoci do koupelny. Zvuk slyšela už na schodech a nejhlasitější byl před jeho pokojem. Když se vrátila nahoru, ležela jsem na boku a spala tiše.
„Tak jsem si zavřela dveře,“ dodala.
Dcera řekla, že otce slyšela také. Myslela si, že to víme. Její muž přikývl a sáhl po marmeládě. Nikdo z toho nedělal velkou událost.
Pavel se podíval na mě.
„Tak jsme oba stejní.“
Jenže já už měla připravenou větu, že mě to mrzí a příští noc zkusím něco jiného. Zastavila jsem se uprostřed nádechu.
Zeptala jsem se ho, proč tedy vždycky dostávám horší postel já.
Přestal krájet.
„Vždyť jsi s tím souhlasila.“
Souhlasila. To byla pravda. Pokaždé jsem ale souhlasila s vysvětlením, že ruším jeho spánek, zatímco on můj neruší vůbec.
Vtip už měl být o někom jiném
Pavel chtěl o snídani napsat do rodinné skupiny. Řekl, že Klára odhalila dědovu pilu a konečně mám konkurenci. Požádala jsem ho, aby telefon nechal na stole.
„Ty se teď nemůžeš zasmát?“
Mohla jsem. Jen jsem nechtěla, aby celá věc skončila další historkou, kterou bude příště vyprávět při rozdělování pokojů.
Po snídani jsme zůstali sami v kuchyni. Ostatní šli nakoupit a já oplachovala hrnky. Pavel je utíral. Připomněla jsem mu pohovku v penzionu a úzké lůžko na poslední dovolené.
Řekl, že jsem si tehdy nestěžovala.
„Stěžovala jsem si na záda. Ty jsi řekl, že aspoň jeden z nás musí být vyspaný.“
Tu větu si nepamatoval. Já ano.
Chvíli utíral stejný hrnek. Potom připustil, že mě několikrát vzbudilo i jeho chrápání. Myslel si však, že když znovu usnu, tolik mi to nevadí.
Položila jsem utěrku na linku.
„Usnula jsem i na té pohovce. To přece neznamená, že byla dobrá.“
Hrnek odložil. Tentokrát mi neřekl, že všechno moc rozebírám.
Druhou noc jsme prohodili pokoje
Pavel nabídl, že půjde do podkroví a já dostanu jeho pokoj. Klára souhlasila, pokud děda nebude před spaním dlouho číst s rozsvícenou lampičkou. Oba se tomu zasmáli.
Malý pokoj měl překvapivě dobrou matraci. Lehce jsem otevřela okno a ráno se probudila až při zvuku konvice. Pavel přišel ke snídani opatrně. Ze schodů ho bolela kolena a pod šikmou střechou se dvakrát uhodil.
Neřekla jsem mu, že si to zasloužil. Zeptala jsem se, jestli se vyspal.
„Celkem ano,“ odpověděl. „Ale příště bych hledal něco bez těch schodů.“
Klára oznámila, že chrápal i nahoře, jen už tentokrát nemusela kolem jeho dveří do koupelny. Pavel přikývl. Neptal se, jestli si je jistá.
Jedna noc samozřejmě nedokazovala, že já nechrápu. Někdy mě Pavel vzbudí a někdy já jeho. Přestala jsem se ale před každým pobytem nabízet jako člověk, který se uskromní, aby ostatní měli pokoj.
Při hledání dalšího ubytování nám dcera poslala dům se dvěma ložnicemi a rozkládacím lůžkem. Pavel se tentokrát nejdřív zeptal, jaké jsou v pokojích postele. Pak zavolal majiteli.
Nabídku jsme nevzali. Pohovka byla úzká a po rozložení se kolem ní nedalo projít.
Později jsme našli jiný dům. Když Pavel balil, položil vedle svého polštáře dvě balení špuntů do uší.
Jedno mi podal.
„Ty jsou pro tebe. Kdybych tě budil.“
Dala jsem je do tašky. Nemusela jsem se přitom za nic omlouvat.
