Článek
Pak školy. Petra se naklonila blíž k obrazovce.
1. Střední zdravotnická škola – Praktická sestra
2. Lyceum
3. Gymnázium Nad Štolou
Vedle notebooku ležela účtenka, kterou odpoledne vytáhla z kabelky. Přípravný kurz – matematika, únor: 2 400 Kč.
„Eliško!“ Ticho. „Eliško!“
Ze zadního pokoje se ozvalo: „Co?“ „Pojď sem.“
„Proč?“ „Prostě pojď.“
Dcera se objevila asi za půl minuty. Šedé tepláky, vytahané tričko, vlasy svázané gumičkou. Na zápěstí měla modrou nemocniční pásku.
Petra si jí všimla už odpoledne. „Co to máš?“ Eliška se podívala na zápěstí.
„Nic.“ „To je z nemocnice?“ „Tereza mi to dala.“
„Proč má Tereza nemocniční pásek?“ „Byla se ségrou na praxi.“ „Na jaké praxi?“
„Na zdravotce.“ Petra ukázala na notebook. „Aha. Takže jsme doma.“
Eliška se podívala na pořadí škol. Ani nemrkla. „Co je?“
„Gympl je třetí.“ „Jo.“ Petra čekala.
Dcera také. „To je chyba?“ „Ne.“
„Tak sis spletla pořadí.“ „Ne.“ „Eliško, první se dává škola, kam chceš nejvíc.“
„Já vím.“ Petra pomalu sundala brýle. „Takže chceš nejvíc na zdravotku.“
„Jo.“ Jedna slabika. Po všech měsících.
Po úterních matematických testech, čtvrteční češtině, sobotních cvičných přijímačkách, dvou dnech otevřených dveří a jedné návštěvě gymnázia, při které Eliška sama řekla, že se jí líbí biologická laboratoř.
„Od kdy?“ „Nevím.“ „Od včerejška?“
„Ne.“ „Od minulého týdne?“ „Mami.“
„Ptám se.“ „Už nějakou dobu.“ Petra se podívala na modrý pásek.
„Kvůli Tereze?“ „Ne.“ „Kvůli její sestře?“
„Ne.“ „Tak kvůli komu?“ „Kvůli nikomu.“
„Je tam nějaký kluk?“ Eliška se rozesmála. Ne vesele.
„Ty si myslíš, že si vyberu školu podle kluka?“ „Já už nevím, co si mám myslet.“
„Třeba že tam chci.“ Petra sáhla po účtence. „Víš, co je tohle?“
Eliška se na ni ani nepodívala. „Doučko.“ „Dva tisíce čtyři sta korun.“
„Já vím.“ „Minulý měsíc dva tisíce čtyři sta. V prosinci skoro dva.“
„Já vím.“ „Od září.“ „Já vím!“
Petra zmlkla. Eliška si zkřížila ruce na hrudi. „Já jsem tě nenutila, abys mě tam přihlásila.“
„Ne. Chtěla jsem ti dát šanci dostat se na školu, kterou jsi chtěla.“ „Já jsem neříkala, že tam nechci.“
„Je třetí.“ „Protože na dvě jiné chci víc.“
Ta věta byla naprosto logická. Právě proto Petru rozčilovala.
„A kdy ses nám to chystala oznámit?“ „Teď.“ „Teď jsem to našla.“
„Stejně bych ti to řekla.“ „Kdy? Zítra v deset večer?“ Eliška pokrčila rameny.
„Tohle není sranda.“ „Já se nesměju.“ Petra ukázala na zdravotnickou školu.
„Víš vůbec, co obnáší práce sestry?“ „Jo.“ „Noční služby? Nemocní lidé? Krev?“
„Mami, nejsem pětiletá.“ „Tak proč jsme půl roku řešily gymnázium?“ Eliška se podívala na zem.
„Protože jsi ho řešila ty.“
Tomáš přišel domů ve 22:36. Petra to věděla přesně, protože od hádky sledovala hodiny častěji než obrazovku.
Otevřel lednici. „Máme něco normálního, nebo jen tu polívku?“ „Eliška dala gympl třetí.“
Tomáš zůstal skloněný před lednicí. „Cože?“ Petra mu otočila notebook.
„Chce na zdravotku.“ Tomáš se narovnal. „Od kdy?“
„Výborná otázka.“ „Kde je?“ „V pokoji.“
Tomáš zavřel lednici. „Tak za ní půjdu.“ „Nejdřív mi řekni, jestli jsi o tom věděl.“
„Nevěděl.“ Petra pocítila malou, nepěknou úlevu. Aspoň ji dcera nevynechala jedinou.
Tomáš si sedl. „A je ta škola špatná?“ „O to nejde.“
„Tak o co?“ Petra vzala účtenku. „O tohle.“
Podíval se na ni. „Prosím tě.“ „Co prosím tě?“
„Nedělej z peněz argument.“ „Jsou to peníze.“ „Na její vzdělání.“
„Na přijímačky na gympl.“ „Matematika se jí možná bude hodit i na zdravotce.“
„To není pointa.“ Tomáš si promnul tvář. „Pointa je, že jsme si mysleli něco jiného.“
„Ne. Pointa je, že nám půl roku neřekla, co chce.“ Z chodby se ozvalo zavrzání.
Oba se otočili. Nikdo tam nebyl. Petra ztišila hlas.
„Myslím, že za tím je Tereza.“ „Kdo?“ „Kamarádka. Její sestra je na zdravotce.“
„A?“ „Eliška poslední dobou pořád kouká na nějaká videa z nemocnice. Má na ruce nemocniční pásek.“
Tomáš se pousmál. „Tak to je případ pro kriminálku.“ „Mně to vtipné nepřipadá.“
„Mně trochu.“ „Tomáši.“ „Dobře.“
Otevřel krabičku s polévkou. „Zítra se jí zeptáme.“ „Zítra je poslední den.“
„Tak se jí zeptáme ráno.“ „A když bude trvat na zdravotce?“
Tomáš vložil krabičku do mikrovlnky. „Pak bych začal zvažovat možnost, že chce na zdravotku.“
V půl druhé Petra stále nespala. Tomáš vedle ní oddechoval. Vzpomínala na poslední měsíce.
Eliška se na přípravu nikdy netěšila, ale chodila. Testy jí šly. Před Vánoci přinesla devadesát dva procent z češtiny a Petra jí koupila sushi.
„Jestli takhle dáš přijímačky, vybíráš restauraci celý léto,“ řekla jí. Eliška se tehdy usmála.
Petra si až teď uvědomila, že neřekla nic o gymnáziu. Jen o přijímačkách.
Vzpomněla si také na leden. Její matka byla na kontrole v nemocnici a Petra nemohla odejít z práce. Eliška s ní jela sama.
Vrátily se až večer. „Babička má výsledky dobrý,“ oznámila Eliška.
„A jak jste se dostaly domů?“ „Tramvají.“ „Proč jsi nezavolala?“
„Zvládly jsme to.“ Petra se přetočila na bok. Modrý nemocniční pásek.
Možná nebyl jen hloupou ozdobou.
Ráno byla Eliška pryč dřív než obvykle. Na stole zůstal hrnek od kakaa. A papír.
Petra ho chtěla vyhodit, než si všimla nadpisu. Praktická sestra – odborná praxe
Pod ním byly Eliščiny poznámky. Ročníky. Předměty.
Praxe. Možnost dalšího studia. Na druhé straně měla napsáno:
+ můžu po maturitě pracovat
+ můžu pak dál studovat
A pod tím: nebudu doma dalších 6 let bez peněz
Petra si papír přečetla dvakrát. Pak potřetí. Tomáš vešel do kuchyně v košili a s jednou ponožkou.
„Neviděla jsi černou?“ Petra mu podala papír. Přečetl ho.
Posadil se. „Aha.“ „Včera jsem jí omlátila o hlavu těch dva tisíce čtyři sta.“
Tomáš položil papír na stůl. „To nebylo ideální.“ „Děkuju.“
„Ty chceš, abych lhal?“ Petra se opřela lokty o stůl. „Slyšela nás.“
„Co?“ Ukázala na poslední řádek. Tomáš mlčel.
Před Vánoci seděli u stejného stolu. Jeho firma zrušila roční bonusy. Splátka hypotéky se od ledna zvýšila.
Pračka začala při ždímání vydávat zvuk jako startující letadlo. „Jestli to takhle půjde dál, tak fakt nevím, z čeho budeme Elišce jednou platit vysokou,“ řekl tehdy.
Petra si přesně pamatovala svou odpověď. „Do té doby snad něco našetříme.“
Mysleli, že dcera spí. „Do háje,“ řekl Tomáš.
Odpoledne čekala Petra před školou. Eliška vyšla s Terezou. Když uviděla matku, zpomalila.
„Co tady děláš?“ „Čekám na tebe.“ „Proč?“
„Půjdeme se projít.“ „Já jdu s Terezou.“ Tereza se podívala z jedné na druhou.
„Já vlastně musím domů.“ „Zrádkyně,“ řekla Eliška. Tereza se usmála a odešla.
Petra s dcerou šly mlčky k tramvajové zastávce. „Našla jsem ten papír.“
Eliška se zastavila. „Hrabeš se mi ve věcech?“ „Ležel na kuchyňském stole.“
„Aha.“ „Proč sis napsala, že nechceš být doma šest let bez peněz?“
Eliška si zastrčila ruce do kapes. „Protože nechci.“ „Proč?“
„Prostě.“ „Tohle není odpověď.“ „Tobě žádná odpověď nestačí.“
Petra si uvědomila, že přesně stejnou větu jí včera málem řekla ona. „Slyšela jsi nás před Vánoci?“
Eliška se podívala přes ulici. Tramvaj projela kolem nich. „Jo.“
„Co přesně?“ „Nevím.“ „Eliško.“
„Že táta nedostane prémie. Že je dražší hypotéka. Že nemáme na novou pračku.“
Petra se skoro zasmála. „Pračka není zásadní finanční ukazatel.“
„Mami.“ „Promiň.“ „A pak jsi říkala, že moje vysoká bude stát hrozně peněz.“
„To jsem neřekla.“ „Řekla.“ Petra chtěla odporovat.
Pak si vzpomněla, že možná skutečně řekla něco jako: Víš, kolik stojí živit dítě v Praze na vysoké?
„Řešíme běžné věci.“ „Pořád.“ „Dospělí pořád řeší peníze.“
„Tak proto je nechci stát.“ Petra se na dceru zadívala. Najednou jí připadala strašně mladá.
A zároveň příliš stará. „Takže chceš na zdravotku jen proto, že se bojíš, že nemáme peníze.“
„Ne.“ „Máš tady napsáno—“ „Nejen proto.“
„Tak proč?“ Eliška se nadechla. „Protože se mi tam líbí.“
„Od kdy?“ „Dlouho.“ „Jak dlouho?“
Eliška kopla do kamínku na chodníku. „Pamatuješ, jak byla babička předloni v nemocnici?“ Petra přikývla.
„Ty jsi tam vždycky byla úplně nervózní.“ „Nemám ráda nemocnice.“ „Já vím.“
„To není zločin.“ „Já neříkám, že je.“ Pokračovaly pomalu dál.
„Byla tam jedna sestra,“ řekla Eliška. „Měla červený brýle.“ Petra si ji vybavila.
Mladá žena s rezavými vlasy, která jednou přinesla Petřině matce čaj, přestože na něj v kuchyňce už nezbyl čistý hrnek.
„Babička byla hnusná.“ „Byla po operaci.“ „Byla hnusná.“
Petra se pousmála. „Trochu.“ „A ta sestra se k ní stejně chovala hezky.“
„To je její práce.“ „No právě.“ Eliška se na ni podívala.
„Mně se to líbilo.“ Petra nic neřekla. „Pak jsem byla s babičkou v lednu na kontrole. A čekaly jsme skoro čtyři hodiny. Mluvila jsem tam s jednou studentkou.“
„S Terezinou sestrou?“ „Ne.“ „Tak s kým?“
„Prostě s holkou na praxi.“ „A kvůli ní sis vybrala školu?“ Eliška protočila oči.
„Ne, mami. Já jsem schopná něco chtít i bez toho, aby mě k tomu někdo navedl.“ Petru to bodlo.
Protože přesně tohle předpokládala od začátku. Tereza. Její sestra.
Kluk. Kdokoli kromě Elišky.
„Dobře,“ řekla. „Co dobře?“ „Věřím ti.“
Eliška se zatvářila podezřívavě. „Jen tak?“ „Ne. Vůbec ne jen tak. Trvalo mi to skoro dvacet hodin.“
V 19:42 seděli u kuchyňského stolu všichni tři. Notebook byl otevřený. Vedle něj účtenka za doučování.
Petra ji tentokrát nepřinesla jako důkaz. Prostě tam zůstala od včerejška. Tomáš ukázal na první školu.
„Tak ještě jednou. Proč tahle?“ Eliška si povzdechla. „To už jsem říkala.“
„Já to neslyšel.“ „Chci to zkusit.“ „To je vše?“
„Jo.“ Tomáš přikývl. „Mně to stačí.“
Petra do něj strčila loktem. „Co?“ „Nic.“
Eliška se podívala na matku. „A tobě?“ Petra chvíli sledovala tři řádky.
Ještě včera jí připadalo naprosto přirozené pořadí přepsat. Gymnázium první.
Lyceum druhé. Zdravotka třetí.
Správně. Rozumně. Bezpečně.
Teď už nevěděla, co z toho znamená správně. „Mám jednu podmínku.“
Eliška ztuhla. „Jakou?“ Petra ukázala na první školu.
„Nesmíš ji dát první proto, že máš strach z našich peněz.“ „Nemám.“
„Trochu máš.“ Eliška sklopila oči. „Možná.“
„Tak ty peníze z toho vyndej. Představ si, že jsme milionáři.“ Tomáš se rozhlédl po kuchyni.
Pračka v koupelně právě přešla do odstřeďování a celý byt lehce zavibroval. „To jde snadno,“ řekl.
Petra ho ignorovala. „Máš dost peněz na gympl, vysokou, kolej, Erasmus, cokoli. Co dáš první?“
Eliška se podívala na obrazovku. Petra čekala.
Pět vteřin. Deset. „Zdravotku.“
Petra přikývla. „Tak ji tam nech.“ Eliška k ní zvedla oči.
„Fakt?“ „Fakt.“ „A nejsi naštvaná?“
„Jsem.“ Tomáš se rozesmál. Eliška také.
„Na co?“ „Že jsi mi lhala o tom dni otevřených dveří.“
„Já jsem—“ „Tereza mi poslala fotku z kina. Byla tam bez tebe.“
Eliška zakryla obličej dlaněmi. „Ježiš.“ „A jsem naštvaná, že jsi mi to neřekla dřív.“
Petra se podívala na účtenku. „A trochu mě štve i těch dva tisíce čtyři sta.“
„Peti,“ řekl Tomáš. „Trochu.“ Eliška se pousmála.
„Já tam můžu přestat chodit.“ Petra se na ni podívala. „Chceš?“
„Ne.“ „Proč ne?“ „Protože jsem v úterý měla z matiky osmdesát osm procent.“
„Devadesát dva jsi měla před Vánoci.“ „To byla čeština.“ Petra se zarazila.
„Ty si to pamatuješ?“ zeptala se Eliška. „Samozřejmě.“
„Myslela jsem, že pamatuješ jen cenu.“ To ji zasáhlo přesně tam, kde mělo.
Petra vzala účtenku. Roztrhla ji napůl. Tomáš pozvedl obočí.
„To je účetní doklad.“ „Už je zaplacený.“ Roztrhla ho ještě jednou a hodila do koše.
Eliška otočila notebook k sobě. „Tak jo.“ Zkontrolovaly údaje ještě jednou.
Jméno. Adresa. Školy.
První zdravotnická. Druhé lyceum. Třetí gymnázium.
Petře cukla ruka. Nechala ji položenou na stole. Eliška dokončila poslední krok.
„Hotovo.“ Chvíli nikdo nic neříkal. Pak Tomáš otevřel lednici.
„Když jsme takoví milionáři, objednáme pizzu?“ „Máme polívku,“ řekla Petra automaticky.
Eliška se začala smát. „Milionářka promluvila.“
V dubnu čekala Petra před budovou, kde Eliška psala přijímací zkoušku. Kolem stáli další rodiče.
Někteří drželi kelímky s kávou. Jedna žena chodila sem a tam a každé dvě minuty kontrolovala telefon.
Petra měla v kabelce svačinu, vodu, papírové kapesníčky a čokoládu, kterou Eliška odmítla.
Dveře se otevřely. Děti začaly vycházet ven. Eliška se objevila skoro poslední.
Petra vstala. „Tak co?“ „Nevím.“
„Matika?“ „Hnus.“ „Čeština?“
„Dobrý.“ „Stihla jsi všechno?“ „Mami.“
„Dobře. Mlčím.“ Šly k tramvaji. Po několika metrech Eliška řekla:
„Ten poslední příklad jsem asi měla dobře.“ „Který?“ „Ten s procentama.“
Petra se usmála. „Tak vidíš. Dva tisíce čtyři sta.“
Eliška do ní strčila ramenem. „Já věděla, že to vytáhneš.“
„Tohle už budu vytahovat do konce života.“ „I když půjdu na zdravotku?“
Petra chvíli předstírala, že přemýšlí. „Hlavně když půjdeš na zdravotku.“
Eliška se zasmála. Pak jí zazvonil telefon a odběhla pár kroků napřed.
Petra ji pozorovala. Pořád nevěděla, jestli by sama zdravotnickou školu vybrala.
Pravděpodobně ne. A právě s tím se teprve učila žít.
