Článek
Jakmile uslyším klapnutí zámku u koupelny a vzápětí šumění sprchy, zvednu se z gauče. Mám na to zhruba osm minut. Někdy deset, když si myje i vlasy. Ztlumím televizi, aby mě nerušila, a přejdu do předsíně. Nerozsvěcím hlavní světlo, jen malou lampičku na botníku.
Zavěšený na ocelovém háku visí jeho oblíbený tmavě modrý vlněný kabát, který si koupil loni na podzim. Ještě z něj sálá chlad z venku a slabě voní po smogu a po kávě z kelímku.
Zabořím ruku do pravé vnější kapsy. Nahmatám jen zmačkaný papírový kapesník a plastový žeton do nákupního vozíku. V levé kapse je balíček žvýkaček a prázdný obal od nějaké tyčinky. Přesunu se k náprsní kapse. Zip zadrhává, musím ho popotáhnout oběma rukama, abych neudělala hluk. Uvnitř jsou dvě složené vizitky – nějaký dodavatel střešních krytin z Hradce, to sedí na to, co mi říkal. Pak složená účtenka.
Žaludek se mi nervózně stáhne a cítím, jak mi na čele vyráží studený pot. Opatrně ji rozbalím pod světlem lampičky. Je to z čerpací stanice Benzina u Poděbrad. Čas: 16:45. Dvě velká americana a bageta. Zase nic. Nebo možná všechno? Kdo pije v autě dvě kávy najednou? Nebo ji bral pro kolegu?
Složím účtenku přesně ve starých ohybech, aby nebylo poznat, že s ní někdo manipuloval, a vrátím ji do kapsy. Zapnu zip a ustoupím o krok zpátky. Voda v koupelně přestala téct. Rychle se vrátím do obýváku, sednu si na svoje místo na gauči a vezmu do ruky telefon. Když Martin o minutu později vejde do místnosti s ručníkem kolem krku, tvářím se, že čtu zprávy na Novinkách.
„Zítra musím jet do Plzně,“ řekne a hodí ručník přes opěradlo židle. „Nějaká reklamace na té hale u dálnice. Budu se vracet asi dost pozdě.“
„Dobře,“ odpovím a nepřestávám rolovat displej. „Mám ti nechat večeři v lednici?“
„Asi jo. Ale nevím, v kolik dorazím, spíš si cestou něco vezmu.“
Přikývnu. V břiše se mi rozlévá ten známý, těžký pocit. Začalo to před čtyřmi měsíci. Nejdřív si změnil kód na telefonu. Prý kvůli bezpečnosti firemních dat. Pak si ho začal brát i na záchod. A pak začaly tyhle nečekané výjezdy na reklamace, které se protahovaly do večera. Jsem mzdová účetní. Živím se tím, že hledám nesrovnalosti v tabulkách. A můj vlastní manžel je najednou plný děr, které mi nesedí do výkazů.
Ráno v kuchyni krájím chleba a mažu ho sýrem pro kluky do školy. Martin stojí u kávovaru, je už oblečený v košili a čeká, až mu to namele zrno.
„Ta Plzeň je dneska u dálnice, nebo přímo ve městě?“ zeptám se jen tak mimochodem, zatímco balím svačiny do ubrousku.
„Kousek za Rokycany,“ odpoví bez zaváhání. Vezme si hrnek a opře se o linku. „Proč se ptáš?“
„Jen tak. Hlásili v rádiu, že u Berouna je to nějaké ucpané, prý se tam tvoří opravdu dlouhé kolony. Mají tam frézovat pravý pruh.“
„Jo, vím o tom. Pojedu to spodem přes vesnice.“
Podívám se na něj. Pije kávu, tváří se naprosto uvolněně. Žádný tik v oku, žádné nervózní přešlapování. Kdybych mu stoprocentně věřila, znělo by to jako ta nejbanálnější ranní konverzace dvou lidí, co spolu žijí dvanáct let. Jenže já vím, že u Berouna se nic nefrézuje. Vymyslela jsem si to před pěti minutami. Neopravil mě. Ani neřekl, že se podívá do navigace. Prostě mou lež plynule vzal a přizpůsobil jí svou vlastní.
Otevřu batoh mladšího syna a narvu mu tam krabičku se svačinou tak silně, až v plastu křupne.
Odpoledne mám home office. Počítám výplaty pro jednu malou spediční firmu, ale už půl hodiny zírám do monitoru a nevidím čísla. Otevřu v prohlížeči novou záložku a přihlásím se do našeho rodinného bankovnictví. Martin má sice služební účet na firemní výdaje, ale často platí svojí osobní kartou a pak si to nechává proplácet.
Sjedu myší na historii transakcí z minulého týdne. Úterý, středa, čtvrtek. Nic zvláštního. Obědové menu, lékárna, nákup v Albertu. Pak pátek. V pátek měl být na poradě v centrále v Brně. Vidím platbu na MOLce na D1, to sedí. Ale pak je tam platba v 19:20. Částka 1850 korun. Terminál nese název „Restaurace a penzion U Mlýna“.
Do vyhledávače vyťukám jméno penzionu. Vypadne na mě odkaz na ubytování kousek od Jihlavy. Dívám se na fotky na jejich webu. Dřevěné obložení, jelení parohy na zdi, dvoulůžkové pokoje s manželskou postelí. V pátek se vrátil domů o půlnoci, prý byla na D1 bouračka a stál dvě hodiny v koloně.
Přejedu prstem po trackpadu notebooku. Cítím, jak se mi potí dlaně. Tady to je. Důkaz. Jasný, dohledatelný fakt, který si nemůže obhájit. Mohla bych mu zavolat hned teď. Mohla bych ten výpis vytisknout, položit ho večer na stůl a říct prostě jenom „tak mi to vysvětli“.
Ale neudělám to. Zavřu okno prohlížeče a vrátím se k excelové tabulce.
Vím proč. Protože ta strašná, sžíravá nejistota, která mě nutí každý večer čichat k jeho límci a kontrolovat kapsy, je pořád snesitelnější než definitivní konec. Dokud to nevyslovím nahlas, pořád můžu předstírat, že je to omyl. Že platil večeři pro tři kolegy. Že Waze ukazoval blbosti. Dokud držím hubu, nerozpadne se nám rodina, kluci nebudou brečet a já nebudu muset řešit, jak zaplatím hypotéku z jednoho účetního platu.
Je po deváté večer, když zachrastí klíče v zámku. Sedím v obýváku a slyším, jak si v předsíni zouvá boty.
„Ahoj,“ zavolá a vejde do místnosti. Vypadá unaveně, vlasy má trochu rozcuchané od opěrky v autě. „To byl den. U těch Rokycan jsem nakonec fakt chytnul kolonu.“
„Máš tu večeři,“ řeknu a ani nezvednu oči od televize.
Jde do kuchyně, slyším cinkat mikrovlnku. Za chvíli zamíří do koupelny. Zabouchne dveře, otočí klíčem v zámku a pustí sprchu.
Zvednu se z gauče. Mám na to zhruba osm minut. Jdu do předsíně a rozsvítím malou lampičku na botníku. Jeho kabát visí na háku, pořád z něj sálá chlad.
Zabořím ruku do levé vnější kapsy. Nahmatám tvrdý papírek. Není to účtenka, je to něco silnějšího. Vytáhnu to na světlo. Je to lístek z parkovacího automatu. Mhouřím oči v šeru předsíně, abych přečetla drobné černé písmo.
Místo: Plzeň, parkoviště u OC Olympia. Čas příjezdu: 14:15.
Žádný hotel. Žádný penzion. Žádné Rokycany a vesnice. Prostě nákupní centrum v Plzni, přesně tam, kde říkal, že přes den částečně bude, než pojede na reklamaci do haly. Obyčejný lístek za padesát korun.
Stojím tam, držím ten kus papíru mezi palcem a ukazováčkem a zírám na něj. A v tu chvíli cítím něco, z čeho je mi fyzicky špatně. Cítím zklamání. Skutečné, hluboké zklamání, že jsem nenašla důkaz, který by mě donutil to konečně ukončit. Jsem jako feťák, co potřebuje svou denní dávku paranoie, aby měl důvod ho nenávidět.
V koupelně přestane téct voda.
Složím ten tvrdý papírek napůl. Zastrčím ruku zpátky do levé kapsy jeho tmavého kabátu a s maximální opatrností ho položím přesně na dno, hned vedle zmačkaného balíčku žvýkaček. Pohladím vlněnou látku, aby nevypadala zmačkaně, a vrátím se potichu do obýváku.
