Článek
Od maturity uplynulo skoro čtyřicet let.
To je doba, během které člověk zvládne porodit děti, rozvést se, znovu se vdát, přibrat patnáct kilo, zase deset zhubnout a několikrát změnit názor na to, jestli mu sluší krátké vlasy.
Přesto jsem měla pocit, že svoje spolužáky poznám.
Tedy alespoň některé.
Naše poslední setkání proběhlo před deseti lety a už tehdy jsem si první půlhodinu říkala, že někdo musel při rezervaci restaurace omylem pozvat úplně cizí důchodce.
Tentokrát jsem se připravila lépe.
Ve třídní skupině nám někdo poslal starou maturitní fotografii. Večer před srazem jsem si ji otevřela na telefonu a poctivě projížděla obličej za obličejem.
Hanka.
Zdeněk.
Marcela.
Pavel.
Jitka.
U některých jsem si vybavila i hlas. U jiných vůbec nic.
Na fotografii nám bylo osmnáct a devatenáct. Kluci měli vlasy, holky obočí vytrhané do tenkých čárek a všichni jsme vypadali, jako bychom měli před sebou minimálně sto let života.
Řekla jsem si, že to zvládnu.
Sraz měl být v restauraci U Lípy, kde jsme byli už minule. V centru našeho rodného města, pár ulic od bývalé školy.
Přijela jsem deset minut před šestou.
Tentokrát jsem chtěla být včas.
To se později ukázalo jako první chyba.
Před restaurací stáli dva muži kolem šedesátky a kouřili.
Jeden měl břicho, druhý vousy.
Ani jednoho jsem nepoznala.
„Ahoj,“ řekl ten s vousy.
„Ahoj,“ odpověděla jsem.
Usmál se na mě.
Já na něj.
Pak nastalo několik vteřin, během kterých bylo jasné, že ani jeden netušíme, kdo je ten druhý.
„Ty už jsi taky tady?“ zeptal se nakonec.
To mě uklidnilo.
Takže spolužák.
„Jo. Výjimečně včas.“
Zasmál se.
Nevím proč.
Možná jsem kdysi chodila pozdě.
Možná se směje každému.
Vešla jsem dovnitř.
V zadním salonku sedělo asi patnáct lidí našeho věku. Na stole byly skleničky, lahve vína a malá cedulka s nápisem:
SRAZ PO LETECH
To mi připadalo dostatečně průkazné.
„Ahoj!“ zavolala nějaká žena.
Zvedla se a objala mě.
Objala jsem ji také.
Neměla jsem nejmenší tušení, kdo to je.
Měla krátké blond vlasy, výrazné brýle a červené šaty.
Rychle jsem si v hlavě projela maturitní fotografii.
Mohla by to být Marcela.
Nebo Jitka.
Možná Věra.
„Ty vypadáš pořád stejně,“ řekla.
To už byla první evidentní lež večera.
Nevypadám.
Nikdo po čtyřiceti letech nevypadá pořád stejně.
Ale na třídních srazech se to zřejmě říká místo pozdravu.
„Ty taky,“ odpověděla jsem.
Lež číslo dvě.
Posadila jsem se.
Přišel číšník.
„Co si dáte?“
„Bílé víno.“
Potřebovala jsem ho.
Rozhlížela jsem se po stole a tajně se snažila přiřazovat současné obličeje k těm osmnáctiletým.
Nešlo to.
Vůbec.
To mě začalo trochu děsit.
Vždycky jsem si myslela, že mám na lidi dobrou paměť.
Muž naproti mně se ke mně naklonil.
„Tak co, pořád bydlíš v Brně?“
„Já jsem nikdy v Brně nebydlela.“
Zarazil se.
„Ne?“
„Ne.“
Chvíli na mě koukal.
„Tak to si tě s někým pletu.“
„Po čtyřiceti letech povoleno.“
Oba jsme se zasmáli.
Výborně.
Nebyla jsem jediná, kdo má problémy s pamětí.
To mě znovu uklidnilo.
Žena v červených šatech se mě zeptala na děti.
„Mám dvě.“
„Já myslela, že máš syna.“
„Mám syna i dceru.“
„Aha.“
Přikývla.
„Tak jsem si to asi nepamatovala.“
Další bod pro moji teorii.
Stáří.
Za chvíli přišli další lidé.
Všichni se hlasitě vítali.
Někteří se poznali okamžitě. Někteří se nejdřív podívali, potom vykřikli jméno a teprve následovalo objetí.
Já jsem zvolila bezpečnější strategii.
Objímala jsem každého, kdo objal mě, a nikoho jsem neoslovovala jménem.
Fungovalo to překvapivě dobře.
Asi po dvaceti minutách jsem začala pochybovat, jestli jsem si maturitní fotografii vůbec dobře prohlížela.
Otevřela jsem ji tajně pod stolem.
Zvětšila jsem obličej Zdeňka.
Podívala se na muže po své pravici.
Ne.
To není Zdeněk.
Možná Pavel?
Ani náhodou.
Rychle jsem telefon zavřela, protože žena vedle mě se zeptala:
„Pamatuješ na profesora Růžičku?“
„Samozřejmě.“
Nikdy jsem žádného profesora Růžičku neměla.
Ale v tu chvíli už jsem byla přesvědčená, že jsem ho prostě zapomněla.
„Ten nám dával,“ pokračovala žena.
„To jo.“
Neměla jsem tušení co.
Matematiku?
Fyziku?
Tělocvik?
Člověk by nevěřil, jak daleko se lze v konverzaci dostat jen pomocí vět „To je pravda“, „No jasně“ a „Na to si vzpomínám“.
Začali vyprávět historku o školním výletu.
Někdo tehdy spadl do rybníka.
Všichni se smáli.
Smála jsem se také.
„Ty jsi tam tenkrát nebyla?“ zeptal se vousatý muž od vchodu.
„Asi ne.“
„Ty jsi byla nemocná, ne?“
„Možná.“
Najednou mi vlastně přišlo docela pravděpodobné, že jsem byla nemocná.
Paměť je zákeřná věc.
Když vám někdo sebejistě tvrdí, že jste v osmnácti letech chyběli na výletě, protože jste měli angínu, po chvíli začnete uvažovat, jestli vás náhodou opravdu nebolelo v krku.
Pak přinesli jídlo.
U stolu se rozpoutala debata o bývalých spolužácích, kteří nepřišli.
„A co Milan?“ zeptala se žena naproti.
„Milan umřel,“ řekl někdo.
Všichni ztichli.
Bylo mi trapně, protože jsem netušila, kdo je Milan.
Začala jsem znovu přemýšlet nad naší třídou.
My jsme přece žádného Milana neměli.
Nebo měli?
Na fotografii bylo osmadvacet lidí.
Možná tam nějaký Milan byl.
Člověk čtyřicet let myslí na lidi, se kterými strávil celé dospívání, a potom zjistí, že si nepamatuje ani jejich jména.
Trochu mě to zasáhlo.
Nalila jsem si další víno.
Po hodině jsem už znala několik nových skutečností.
Libor má náhradní kyčel.
Alena se rozvedla s Frantou.
Radek prodal firmu.
Petra žije v Německu.
Mirek nesnáší svého zetě.
Problém byl, že jsem netušila, kdo z nich je Libor, Alena, Radek, Petra ani Mirek.
Pak někdo vytáhl staré fotografie.
A nastal konec.
„Podívejte!“ zavolala žena v červeném.
Položila na stůl fotografii třídy.
Naklonila jsem se k ní.
Na obrázku stálo asi třicet mladých lidí před školou.
Ani jednoho jsem neznala.
Ani jediného.
A hlavně jsem tam nebyla já.
Začala jsem mít pocit, že se kolem mě restaurace lehce naklonila.
Vzala jsem telefon.
Otevřela zprávu ze skupiny.
Pátek 18. září, 18:00, U Lípy.
Podívala jsem se na datum na displeji.
- září.
Seděla jsem na třídním srazu o týden dřív.
Pomalu jsem zvedla hlavu.
„Prosím vás,“ řekla jsem.
Všichni se na mě podívali.
„Mám takový trochu nepříjemný dotaz.“
Ticho.
„Z jaké jste školy?“
Někdo řekl název gymnázia.
Já chodila na ekonomku.
Asi tři vteřiny se nedělo vůbec nic.
Pak vousatý muž vyprskl smíchy.
„Tak ty nejsi Soňa?“
„Ne.“
„Já celou dobu myslel, že jsi Soňa!“
„Kdo je Soňa?“
„Naše spolužačka.“
Žena v červeném se začala smát také.
„Já myslela, že jsi Lenka!“
„Takže ani vy jste nevěděli, kdo jsem?“
„Ne.“
V tu chvíli se začali smát všichni.
Včetně mě.
Ukázalo se, že naše přítomnost u stolu nikomu nepřipadala zvláštní právě proto, že část třídy se neviděla skoro čtyřicet let.
Každý automaticky předpokládal, že mě zná někdo jiný.
Vousatý muž mě považoval za Soňu.
Žena v červených šatech za Lenku.
Muž naproti zřejmě za nějakou bývalou spolužačku z Brna.
A žena vedle mě si vůbec nebyla jistá, kdo jsem, ale připadalo jí neslušné se zeptat.
„A kdo tedy jste?“ zeptal se jeden muž.
Řekla jsem jim svoje jméno.
A potom jsme se smáli znovu.
Chtěla jsem odejít.
Po pravdě jsem měla sto chutí zmizet ještě předtím, než se ze mě stane hlavní program večera.
Ale oni mě nepustili.
„Když už jsi tady, tak zůstaň.“
A tak jsem zůstala.
Ještě skoro dvě hodiny.
Zjistila jsem, že Libor je ten s kyčlí, Radek opravdu velmi dobře prodal firmu a Mirek svého zetě nemá rád hlavně proto, že mu bez dovolení bere nářadí.
Dokonce jsem se dozvěděla, že skutečná Soňa pravděpodobně vůbec nepřijde, protože žije někde u Plzně.
Když jsem odcházela, žena v červených šatech mě objala.
„Tak za deset let zase?“
„Klidně.“
„Tentokrát už tě poznám.“
„To říkáte teď.“
O týden později jsem šla na svůj skutečný třídní sraz.
Vešla jsem do stejného salonku.
Seděli tam lidé mého věku.
Zastavila jsem se ve dveřích.
Tentokrát jsem nikoho neobjala.
„Než si sednu,“ řekla jsem, „řekne mi někdo název školy?“
Nejdřív na mě koukali jako na blázna.
Pak jsem jim celý příběh vyprávěla.
A víte, co bylo nejhorší?
Ani na vlastním srazu jsem první chvíli nepoznala skoro nikoho.
Jenom tentokrát jsem už věděla, že chyba nemusí být nutně v mojí paměti.
Pro jistotu jsem si ale zkontrolovala datum.
