Článek
Televizor tehdy nestál v každém obýváku. Lidé se na vysílání často dívali u sousedů, v klubovnách, v hospodách nebo u známých, kteří si přijímač pořídili dřív než ostatní. Obrazovka byla malá, program byl jeden a přímý přenos znamenal, že co se odehrálo před kamerou, odešlo rovnou k divákům. Rodina Bláhova tak nevznikala jako dnešní seriál, který se měsíce točí, stříhá a ukládá do archivu. Hrála se skoro jako divadlo.
V hlavních rolích byli Ilja Prachař jako otec Bláha, Stella Zázvorková jako maminka, Ladislav Trojan jako syn Jarda a Jiřina Jirásková jako dcera Marie. Na první pohled šlo o obyčejnou domácnost, která se potýká s bytem, sousedy, dětmi, rodiči, nedorozuměním a každodenním životem. Právě v tom byla její síla. Diváci nečekali kriminální zápletku ani velké dějiny. Dívali se na lidi, kteří mohli bydlet o patro níž.
Z původních deseti dílů se dnes celý dochoval jen poslední. Jmenuje se Putování za Peškem a vysílal se na Silvestra 1960. Z osmého dílu Podobnost čistě náhodná existují jen fragmenty. Zbytek zmizel tak, jak mizela velká část rané televizní tvorby. Vysílalo se živě, záznamy se nepořizovaly vždycky a archiv tehdy ještě nepočítal s tím, že jednou budou lidé hledat začátek československého seriálu jako kus televizních dějin.
Jako divadlo
Československá televize byla na konci padesátých let mladé médium. Vysílání začalo v roce 1953 a za šest let už se zkoušelo, co všechno obrazovka unese. Seriál nebyl samozřejmý formát. Televize měla inscenace, přenosy, zábavu a publicistiku, ale příběh na pokračování se stálou rodinou a vracejícími se postavami byl novinka.
Díly Rodiny Bláhovy měly kolem pětatřiceti minut. Zkoušely se jako divadelní představení. Ladislav Trojan později vzpomínal, že se tři týdny zkoušelo ve Stavovském divadle, potom se herci na tři dny přesunuli do Měšťanské besedy, kde stály kulisy a kamery. Teprve pak se šlo do vysílání.
Herci neměli jistotu druhého záběru. Když někdo špatně řekl repliku, šel s tím dál. Když se něco nepovedlo v pohybu, muselo se to zachránit na místě. Kamera se pohybovala mezi kulisami, technici drželi přenos a štáb musel pracovat stejně přesně jako herci.
Otec Bláha v podání Ilji Prachaře nebyl jen hereckou postavou. Prachař patřil i k autorům seriálu. Dalším autorem byl dramatik a šéf redakce zábavy Zdeněk Bláha, po kterém rodina dostala jméno. Podle televizních přehledů se od čtvrtého dílu ke scénářům přidal Jaroslav Dietl, tehdy ještě mladý autor, který později ovládl československý televizní seriálový svět mnohem dalšími tituly.
Rodina Bláhova nebyla jeho nejslavnější práce, ale stojí na začátku cesty, která vedla k Nemocnici na kraji města, Ženě za pultem, Synům a dcerám Jakuba skláře nebo Okresu na severu. V roce 1959 se ale ještě učil, co televizní seriál vlastně je.
Diváci chtěli pokračování
První díly měly původně ověřit, jestli má takový formát smysl. Diváci ale reagovali rychle. Psali do televize, žádali další pokračování a z několika příběhů se nakonec stalo deset dílů. V době, kdy neexistovaly sociální sítě, sledovanost po minutách ani internetové komentáře, měly dopisy a telefonáty jinou váhu. Televize viděla, že lidé chtějí k Bláhovým zpátky.
Seriál nebyl technicky jednoduchý ani pro jeho tvůrce. Herci neměli prostor pro opakování záběru. Vše muselo fungovat napoprvé,. Režie Jaroslava Dudka stála na přípravě, která začínala dlouho před vysíláním.
Právě Dudkovo jméno spojuje Rodinu Bláhovu s pozdější televizní seriálovou tradicí. Po ní následovali Tři chlapi v chalupě, Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Byli jednou dva písaři, Taková normální rodinka a další tituly. Rodina Bláhova je proti nim dnes skoro zapomenutá, protože se nedochovala.
Poslední dochovaný díl se vysílal 31. prosince 1960. Jmenoval se původně Putování za panem Peškem, v novějších titulcích se uvádí jako Putování za Peškem. Režíroval ho Stanislav Strnad, scénář napsal Jaroslav Dietl a před kamerou se vedle hlavních herců objevil Josef Kemr.
Silvestrovský příběh je postavený na mladém Bláhovi. Jarda jede na motorce pro sestru, po cestě vezme stopaře a po rozloučení v hospodě za Prahou si myslí, že ho muž okradl. Když se vrátí domů, zjistí, že je všechno naopak. Peněženka se dostala omylem k němu, a tak se s rodiči vydá stopaře hledat, aby mu ji vrátil a omluvil se.
Zachovaný díl dlouhá léta ležel v archivu skoro zapomenutý. Objevila ho až dramaturgyně Jana Dudková, která se na seriálu kdysi podílela. Česká televize ho později znovu uvedla a dnes se o něm mluví jako o jediném kompletním záznamu nejstaršího československého seriálu.
Rumunsko a Čedok
Z osmého dílu Podobnost čistě náhodná se dochovaly jen záběry. Právě tenhle díl je zajímavý tím, že se natáčel v Rumunsku. Televizní štáb se vydal k Černému moři a cestu sponzorovala cestovní kancelář Čedok. Herci ji na obrazovce nezapomněli zmínit.
Dnes by se tomu řeklo product placement. V tehdejší televizi šlo o první podobný příklad v československém seriálu. Nebyl to reklamní blok, jak ho známe z pozdější komerční televize, ale nenápadné zapojení sponzora do děje. I to ukazuje, že Rodina Bláhova nebyla jen starý bytový seriál. Televize na ní zkoušela nové věci.
Na seriálu je zajímavé, že mnoho účastníků ho tehdy nebralo jako velkou událost. Jiřina Jirásková se později svěřovala, že měla za sebou důležitější divadelní a filmové práce. Ladislav Trojan vzpomínal hlavně na režiséra Dudka, malé obrazovky, živé vysílání a nutnost zkoušet. Pro ně to byla práce. Pro televizní dějiny první kámen.
Československé seriály později opakovaně pracovaly s každodenností. Taková normální rodinka měla vlastní bláznivou domácnost, Chalupáři partu sousedů a příbuzných, Nemocnice na kraji města pracovní kolektiv s rodinnými vazbami, Žena za pultem obchod a život kolem něj.
Její příběhy nebyly technicky dokonalé a z dnešního pohledu by mohly působit pomaleji než moderní seriály. Měly ale výhodu času, ve kterém vznikly. Televize byla nová, obrazovka vzácná a živé vysílání mělo napětí, které dnes není stejné.
Divák věděl, že herci právě teď někde v Praze stojí před kamerami a hrají přímo pro něj.
Zdroje:
