Článek
Pavel se zdržel na náměstí. Věděla jsem to dřív, než mi napsal, že koupí chleba.
Stála jsem v kuchyni, krájela rajčata a měla telefon položený vedle prkénka. Tečka se na mapě nehýbala. Vzpomněla jsem si, že u pekárny bývá odpoledne fronta, a posunula hrnec na vedlejší plotýnku.
Když se tečka zase rozjela, zapnula jsem sporák.
Připadalo mi, že jsme si docela chytře zařídili život.
Praktická věc, kterou nepotřebuju
Začalo to na Šumavě. Já chtěla dojít k jezeru, Pavel si prodloužil trasu přes kopec. Domluvili jsme se, že se sejdeme u auta. Zapnuli jsme sdílení polohy, abychom si nemuseli každých dvacet minut volat, kde kdo je.
Po návratu jsme ho nechali běžet. Někdy jsem díky němu stihla koupit jiné věci než on. Jindy věděl, že už sedím v tramvaji a nemá mi volat, protože u zastávky skoro nic neslyším.
Občas jsme mapu otevřeli oba. Jenže já častěji.
Když jsem mu chtěla zavolat a tečka se pohybovala po hlavní silnici, počkala jsem, až dorazí. Jindy jsem potřebovala vědět, jestli se ještě může zastavit v obchodě.
A když jsem se ho na nic zeptat nepotřebovala, podívala jsem se taky.
Jednou jsem mu po příchodu řekla, že v obchodě dneska nebyl dlouho.
„Ty ses dívala?“
„Jen kvůli večeři.“
Večeři jsme měli objednanou. Došlo mi to až potom.
Vypnout je snadné
O víkendu jsem navrhla, že sdílení zrušíme. Vykládala jsem mu, že přece nepotřebujeme pořád vědět, kde ten druhý je. Jsme dospělí, máme svoje životy a můžeme si normálně napsat.
Pavel souhlasil. Vytáhl telefon a vypnul ho ještě během mého vysvětlování.
Zarazilo mě, jak snadno se vzdal možnosti vidět mě na mapě. Pak mě zarazilo ještě víc, že mě to vůbec napadlo.
Vypnula jsem svou polohu taky. Položili jsme telefony a pokračovali ve snídani.
První pondělí jsem kolem půl šesté sáhla po telefonu. Automaticky jsem otevřela mapu, abych zjistila, jestli už Pavel vyrazil. Jeho poloha se nezobrazila.
Vzpomněla jsem si, že jsme to zrušili. Telefon jsem odložila.
Za deset minut jsem udělala totéž.
Kde jsi, když tě nepotřebuju?
Pavel chodí domů různě. Dřív se mi jeho pracovní den přehledně vešel do malé mapy. Teď jsem věděla jen to, že je ještě venku.
Začala jsem mu psát: „Kde jsi?“
Smazala jsem to. Znělo to přesně jako otázka, které jsem se chtěla zbavit. Zkusila jsem: „Už jedeš?“ Taky jsem ji smazala.
Nakonec jsem napsala, jestli mám začít vařit.
Na lince ležely dva studené sendviče. Připravila jsem je před půlhodinou.
Zprávu jsem neodeslala. Neměla jsem co zařizovat. Jen mi chyběla možnost podívat se.
Přišel krátce po šesté. Cestou potkal kolegu a chvíli spolu stáli před kanceláří. Vyprávěl mi, že kolegův syn začal hrát hokej a rodiče teď vstávají v sobotu ještě dřív než do práce.
Poslouchala jsem ho a přemýšlela, kde přesně stáli.
Pak jsem se ho zeptala, kolik je tomu klukovi let. Musela jsem se zeptat znovu, protože už mi to jednou řekl.
Zpoždění tramvaje a moje předsevzetí
Ve čtvrtek mi Pavel napsal, že přijede kolem sedmé. Měla jsem čas dojíst, zalít kytky a pustit si něco, na co se mnou nikdy nekouká.
V sedm deset jsem seriál zastavila.
Žádná zpráva. Otevřela jsem mapu, přestože jsem věděla, co na ní nenajdu. Potom jsem začala hledat dopravní komplikace. Nevěděla jsem ani, jestli jede autem, nebo tramvají. Ráno jsem odešla dřív než on.
Mohla jsem mu zavolat. Jenže jsem si chtěla dokázat, že to nepotřebuju. Seděla jsem na gauči s telefonem v rukou a nevnímala ani seriál.
Pavel napsal v sedm dvacet. Tramvaj stála, teď už se rozjela. Bude doma za chvíli.
Odpověděla jsem, že v pohodě. Když přišel, zeptala jsem se, proč mi nenapsal hned.
„Myslel jsem, že pojedeme za minutu. Pak za další.“
Vyprávěla jsem mu, jak jsem čekala. Pavel si přestal sundávat bundu.
„Nechci ti hlásit každý zastavení,“ řekl.
Začala jsem vysvětlovat, že to po něm přece nechci. Potom jsem přiznala, že jsem několikrát otevřela mapu.
„Tak si to můžeme zapnout,“ navrhl.
Ulevilo se mi tak rychle, až jsem se zarazila. Zase bych mohla mít telefon položený vedle sebe a říkat si, že ho vlastně nepotřebuju.
Řekla jsem, že zatím ne.
Můžu se normálně zeptat
Další týden jsem mu zavolala. Potřebovala jsem vyzvednout zásilku, než zavřou, a vědět, jestli ji stihne vzít on.
Odpověděl, že dneska později. Domluvili jsme se. Hovor trval asi půl minuty.
Pořád mě trochu rozhodí, když přijde jindy, než čekám. Jen už mu kvůli tomu nevymýšlím večeře.
Včera se ozval, že se cestou zastaví v pekárně. Napsala jsem mu, ať vezme i dva koláče.
Pak jsem položila telefon a šla se osprchovat. Když jsem vyšla, seděl u stolu a rozbaloval sáček.
„Už jsi doma?“ vyhrkla jsem.
Podíval se na mě a přikývl. Posadila jsem se k němu. Jeden koláč už měl napůl snědený.
