Článek
Toustovač na kuchyňské lince hlasitě cvaknul a vyhodil dva plátky chleba. Hned po něm zapípal mobil položený vedle dřezu, třikrát za sebou ve vteřinových intervalech.
„Mami, nemám čistý černý džíny,“ ozvalo se z chodby. Šestnáctiletá Ema stála ve dveřích koupelny, v jedné ruce držela žehličku na vlasy a druhou si otráveně sahala na temeno.
„Jsou na sušáku v ložnici,“ řekla jsem, aniž bych se na ni podívala. Prsty jsem stáhla horké tousty, hodila je na prkýnko a začala je mazat máslem.
Z dětského pokoje vyletěl čtrnáctiletý Filip. Měl na sobě jen trenýrky a jednu ponožku. Prohnal se kolem mě, ramenem narazil do futer a z lednice vytáhl krabici s mlékem. Napil se přímo z ní.
„Filipe, vezmi si skleničku,“ řekla jsem mechanicky.
„Vždyť to piju jenom já,“ odsekl, hodil krabici zpátky, aniž by ji pořádně zavřel, a zase zmizel.
Do kuchyně vešel Martin. Můj muž. Měl na sobě oblek, ale ještě si nestihl vzít kravatu. Visela mu kolem krku jako nějaký smutný hadr. Zastavil se hned za mnou, tak blízko, že jsem na krku cítila jeho dech a těžkou vůni vody po holení.
„Nevidělas moji modrou složku? Tu z pojišťovny,“ zeptal se. Ruce si přitom opřel o linku po obou mých stranách, čímž mě úplně uvěznil u dřezu.
„Leží na botníku. Dávala jsem ti ji tam včera večer, abys ji nezapomněl.“
„Díky,“ zamumlal, políbil mě někam mezi ucho a vlasy a odtáhl se.
Stála jsem tam, s nožem od másla v ruce, a čekala. Byla to otázka zhruba osmi minut. V sedm čtyřicet pět musí všichni tři odejít, jinak Filip nestihne autobus a Martin ranní poradu. Těch osm minut je jako pobyt v tlakové komoře. Všichni mluví přes sebe, vzduch v našem třípokojovém bytě je najednou hustý, plný potu, laku na vlasy, spáleného chleba a nervozity.
Konečně se začali obouvat. Z předsíně se ozývalo vztekání, protože Filip nemohl najít lžíci na boty, Ema na něj křičela, ať jí nestojí na bundě, a Martin do toho cinkal klíči.
„Tak my jdem. Užij si home office, ty se máš, že nemusíš do tý zimy,“ houkl Martin směrem do kuchyně.
„Ahoj. Mějte se,“ odpověděla jsem.
Dveře se zabouchly. Zámek dvakrát cvakl.
Zůstala jsem stát na místě. Zavřela jsem oči a poslouchala. Bylo slyšet, jak se na chodbě hádají o to, kdo přivolá výtah. Pak těžké kovové dveře výtahu bouchly. Zvuk motoru začal slábnout, jak kabina sjížděla do přízemí.
Teprve v tu chvíli jsem vydechla. Ramena, která jsem měla celou dobu podvědomě vytažená až někam k uším, mi klesla. Otevřela jsem oči a rozhlédla se po kuchyni.
Byla to spoušť. Na stole ležel pohozený Emino hrnek se zbytkem studeného čaje. Pod židlí se válela Filipova mikina. Dvířka od lednice byla nedovřená.
Šla jsem k oknu a dokořán ho otevřela. Do místnosti vnikl studený březnový vzduch. Prošla jsem bytem a udělala to samé v obýváku i v ložnici. Potřebovala jsem dostat ven jejich pach. Nešlo o to, že by smrděli. Šlo o to, že jich byl plný vzduch.
Vzala jsem žlutou houbičku a začala stírat linku. Nedělala jsem to proto, že bych byla nějaká posedlá uklízečka. Já ten úklid potřebuju k tomu, abych vymazala stopy po tom, že tu ještě před pěti minutami někdo byl. Posbírala jsem hrnky, naskládala je do myčky. Filipovu mikinu jsem vzala dvěma prsty a hodila ji do jeho pokoje. Zavřela jsem za ní dveře.
V koupelně jsem setřela kapky vody z umyvadla a zavřela tubu od pasty, kterou Martin zase nechal otevřenou. Narovnala jsem ručníky.
Vrátila jsem se do kuchyně, zapnula kávovar a opřela se o čistou linku. Byt byl najednou obrovský. Prázdný. Tichý. Do hrnku mi tekla káva a já cítila, jak se mi do těla vrací život. Takhle to mám každý den. Těším se na ten moment, kdy zaklapnou dveře, víc než na cokoli jiného v životě. Víkendy jsou pro mě noční můra. Dvaačtyřicet hodin nepřetržité přítomnosti cizích těl v mém prostoru. Musím se usmívat, musím odpovídat na otázky, musím překračovat jejich nohy u televize.
Vzala jsem si hrnek oběma rukama, sedla si ke stolu a podívala se z okna. Nikdo nic nechtěl. Nikdo na mě nemluvil. Byla jsem úplně sama. Bylo to dokonalé štěstí.
A pak se z chodby ozvalo zachrastění klíčů.
Ztuhla jsem. Žaludek se mi stáhl do tvrdé, studené kuličky. Hrnek jsem položila na stůl tak prudce, až káva trochu vyšplíchla na dřevěnou desku.
Dveře se otevřely. Slyšela jsem těžké kroky.
„Sakra, já jsem vůl,“ ozval se Martinův hlas.
Vešel do kuchyně. Měl na nohou boty. Velké, zimní, kožené boty, ze kterých na světlé lino na chodbě i tady v kuchyni opadávaly kousky špinavého, mokrého sněhu z chodníku před domem.
„Zapomněl jsem si ten adaptér k noťasu,“ řekl a rozhlížel se.
Seděla jsem u stolu. Ruce v klíně. Nedokázala jsem nic říct. Dovedla jsem jen zírat na ty zablácené šlápoty, které za sebou nechával na podlaze, kterou jsem před půl hodinou setřela.
„Kde může být?“ hrabal se v tašce na židli. „Potřebuju ho, mám od devíti prezentaci a baterka je v háji.“
Zvedla jsem se. Nohy jsem měla těžké, jako by mi je někdo zalil do betonu. Přešla jsem do obýváku, sáhla pod gauč, kde včera večer seděl s notebookem, a nahmatala černý kabel. Vytáhla jsem ho a nesla zpátky do kuchyně.
Martin stál u linky. Otevřel skříňku, vytáhl čistý hrnek, sáhl po dóze s instantním kafem.
„Udělám si ještě rychlý kafe s sebou do kelímku, ať tam neusnu,“ řekl a nasypal lžičku prášku do hrnku. Pár zrnek se rozsypalo na čistou pracovní desku. Zapnul rychlovarnou konvici.
Stála jsem dva metry od něj. Kabel jsem držela v ruce.
„Ty si dneska dáváš na čas, viď?“ podíval se na mě s úsměvem. Ukázal bradou na můj pootevřený notebook na stole, který ještě nesvítil. „Taky bych si někdy dal takovýhle volný ráno. Doma klídeček, kafíčko…“
Konvice začala hučet. Zalil si kávu horkou vodou, vzal lžičku, zamíchal to a pak ji, mokrou a špinavou, položil rovnou na bílou desku. Přelil kávu do termohrnku.
Přistoupila jsem k němu a podala mu kabel.
„Jé, tys ho našla. Jsi poklad,“ řekl úlevně. Narval kabel do aktovky. Pak udělal krok ke mně. Objal mě. Jeho zimní kabát byl zvenku studený, ale on sám byl horký. Přitiskl mě k sobě.
Moje ruce zůstaly svěšené podél těla. Neobjala jsem ho zpátky. Stála jsem tam jako dřevěná loutka a cítila, jak mi jeho přítomnost, jeho objem, jeho vůně, ukrajují vzduch z plic.
„Promiň, že jsem ti sem takhle vpadnul a zrušil ti to tvoje ranní zenový rozjímání,“ zasmál se, pustil mě a pohladil mě po tváři.
„Nic se neděje,“ řekla jsem. Hlas zněl cize. Byl to hlas někoho, kdo jen přežívá.
„Tak večer,“ houkl a vyrazil do předsíně. Zase ty zablácené boty. Cvaknutí kliky. Buchnutí dveří.
Nepohnula jsem se. Počkala jsem celou minutu. Poslouchala jsem, jak výtah tentokrát opravdu odjíždí, jak se dveře dole v přízemí zavírají a jak utichá i poslední ozvěna kroků.
Pak jsem přešla do předsíně. Podívala jsem se na blátivé šlápoty na podlaze. Obešla jsem je. Došla jsem ke dveřím. Zvedla jsem ruku a otočila spodním zámkem. Cvak, cvak. Pak jsem otočila i tím vrchním. Nakonec jsem klíč povytáhla a nechala ho v dírce pootočený napříč. Zvenku teď nešel zastrčit.
Vrátila jsem se do kuchyně. Z kapsy u tepláků jsem vytáhla mobil. Svítila tam zpráva od Emy: Mami, muzes mi prosimte po skole vyzvednout ten balicek v zasikovne? Dik.
Prstem jsem přejela po displeji a zapnula režim Letadlo. Obrazovka zčernala. Mobil jsem položila displejem dolů na parapet. Vzala jsem do ruky žlutou houbičku, pustila na ni horkou vodu a šla utřít tu hnědou špinavou kapku od lžičky, co zůstala na čisté lince.
