Článek
Jsme spolu jedenáct let a pod stan jezdíme od první společné dovolené. Mám rád večerní šustění stromů i déšť na plachtě. Jana má ráda výlety, koupání a snídani venku. Až letos mi došlo, že mezi jejími oblíbenými věcmi nikdy nebylo samotné spaní. Poslední dva roky se ráno dlouho narovnávala a cestou k umývárně chodila jako člověk, kterého někdo přes noc složil do krabice.
Na jaře mi ukázala volnou chatku v našem kempu. Dvě postele, malý stůl, lednice. Zeptal jsem se, jestli se tam náš stan nějakou úpravou nevejde taky. Zasmála se, ale rezervaci udělala pro jednu osobu. Vysvětlila mi, že nechce, abych se vzdával stanování. Ona se zase nechce další týden budit na zemi.
Považoval jsem to za rozumnou dohodu.
Při příjezdu jsem jí donesl tašku dovnitř. Na jednu postel položila oblečení a na druhou polštář z domova. Automaticky jsem zvedl její svetr, abych si mohl sednout. Jana mi uvolnila židli. Nebylo v tom nic nepříjemného, přesto jsem se najednou cítil jako návštěva, která přišla příliš brzy.
Stan jsem postavil o dvě uličky dál. Když jsem rozbaloval spacáky, vytáhl jsem i její. Zůstal na něm řemínek z loňska. Chvíli jsem ho držel a pak ho odnesl zpátky do auta. Večer jsme grilovali, Jana se mi opírala nohama o koleno a plánovali jsme cestu kolem přehrady. V deset si vzala hrnek a řekla, že půjde spát.
Nabídl jsem ještě čaj.
Potom jsem hledal baterku, kterou měla ve vlastní tašce. Nakonec jsem se s ní vydal k chatce, přestože mezi stanem a jejími dveřmi svítily lampy. Políbila mě, popřála dobrou noc a zavřela. U stanu zůstaly dva špinavé plechové talíře. Pustil jsem se do jejich mytí a litoval, že jsem s nimi nezašel k umývárně dřív. Měli bychom spolu ještě pár minut.
Ráno přišla s kávou a čerstvými rohlíky. Byla vyspaná a chtěla vyrazit dřív, než začne vedro. Já měl za sebou noc, během které jsem při každém zašustění čekal, jestli nejde za mnou. Neřekl jsem jí to. Na výletě jsme se smáli turistické značce zarostlé v křoví a u vody mi usnula s hlavou na stehně. Z té blízkosti se mi ulevilo až směšně rychle.
Večer však znovu odešla.
Třetí den začalo pršet. Seděli jsme v chatce a jedli meruňky z misky. Na stole měla rozečtenou knížku, kterou si celé dopoledne podtrhávala obyčejnou tužkou. Oznámil jsem, že stan klidně sbalím a mohl bych spát na druhé posteli. Jana řekla, že nemusím kvůli ní končit s něčím, na co se celý rok těším. Namítl jsem, že jednu noc tady přece vydržím. Odložila pecku na talířek.
„Ale já tu chci večer zůstat sama. Na návštěvu přijď, jen nechci pokaždé řešit, jestli tu budeš i spát.“
To slovo návštěva mě zamrzelo. Chtěl jsem se nabídnout velkoryse, ale už jsem si představoval, jak jí ráno připomenu svůj mokrý stan. Přiznal jsem, že mi její večerní odcházení připomíná spíš konec schůzky než dovolenou. Jana řekla, že se mnou chce být. Jen letos zjistila, jak příjemné je po celém dni zavřít dveře, číst si a nemuset se ani ptát, jestli už má zhasnout.
To už nebyla řeč jen o matraci.
Další večer jsem se zdržel u sousedů z vedlejšího místa. Jana mi napsala dobrou noc, že už jde spát. Po návratu ke stanu jsem si zprávu přečetl znovu, přestože v ní nic dalšího nebylo. Ráno jsme se domluvili na obědě ve městě. Až po návratu jsem šel sám k vodě. Poprvé jsem jí nehlásil, kdy přesně se vrátím, a ona se na čas nezeptala.
Poslední večer přišla sama se dvěma broskvemi. Sedli jsme si před stan a pozorovali děti, které se učily házet létající talíř. Když se ochladilo, přisunula si židli ke mně. Tentokrát jsem nenabízel další čaj. V půl jedenácté odešla do chatky a já ještě chvíli seděl venku. Byl to hezký večer. Přesto jsem měl chuť jít za ní a zaklepat, jako bych u ní něco zapomněl.
Domů jsme jeli jedním autem. Jana mi cestou položila ruku na stehno a ptala se, jestli za rok zkusíme ten kemp znovu. Řekl jsem, že se mi tam líbilo. Na rezervaci je ještě čas. Pořád totiž nevím, jestli bych příště dokázal postavit stan a nechat její spacák doma, aniž bych celý týden čekal, že si pro něj nakonec řekne.
