Článek
Šel jsem si jen uložit zimní pláště do sklepa. V sušárně visely dva seprané ručníky a pod nimi stál pan Toman s košem. Vedle na chodbě jsem se musel protahovat kolem dětského kola. Napadlo mě, že máme v domě zvláštní hospodaření s místem. Velká místnost slouží dvěma ručníkům, zatímco řídítka člověku každé ráno připomínají, že má kyčel. Ještě ten večer jsem napsal sousedům návrh na kolárnu.
Na schůzi jsem přinesl fotografie prázdných šňůr. Fotil jsem je třikrát během jediného týdne, což mi připadalo jako poctivý průzkum. Toman namítl, že suší pravidelně, jen prádlo nenechává viset zbytečně dlouho. Doporučil jsem mu skládací sušák. Sám jsem jeden měl za skříní. Proti změně nakonec zůstali dva lidé, ostatní se těšili na volnou chodbu.
Místo se přece našlo
V sobotu jsme vystěhovali lavici, sundali šňůry a zametli. Přinesl jsem stojany a své nákladní kolo postavil podél zadní stěny. Vozil jsem na něm nákupy i malého syna a dosud mi zabíralo půl předsíně v přízemním bytě. Teď se doma konečně dalo otevřít botník. Paní Horská přidala květinu na okno chodby a já přijímal pochvaly, jako bych osobně dostavěl další patro.
V úterý se Toman zastavil ve dveřích s prázdným košem. Ukázal jsem mu, že mezi stojany ještě zbývá dost prostoru. Odpověděl, že tam ale nepostaví sušák, když přes něj budeme přenášet kola. Měl pravdu, ovšem mně se nechtělo tři dny po slavnostním úklidu připustit první vadu. Zopakoval jsem, že dneska přece suší doma skoro každý. On jen přikývl a odešel dolů.
Voda pod pračkou
Za tři týdny jsem v koupelně šlápl do vody. Z přívodní hadice u pračky stříkal tenký proud, který jsem přes zavřené dveře neslyšel. Zavřel jsem kohout a začal zachraňovat chodbu. Použil jsem všechny ručníky, dvě staré deky a nakonec i osušky připravené na plavání. Vodu jsem zachytil dřív, než se dostala za vstupní dveře, ale doma to vypadalo jako v prádelně po prohrané bitvě.
Toman mě potkal u popelnic, kam jsem nesl rozmočenou krabici od bot. Nabídl mi svůj sušák. Zkusili jsme ho rozevřít v koupelně, jenže s dekou přes příčky se dovnitř nedalo vstoupit. Pak navrhl půdu. Vzali jsme koše a přes tři patra je vynesli nahoru. Na staré trubce jsme našli zbytek provazu. Při věšení mi z rukávu tekla voda a Toman držel deku, aby neležela na zaprášených prknech.
Nahoře bylo místa dost
Druhý den byly ručníky pořád studené a těžké. Třetí den jsem je nosil po jednom zpátky a věšel přes židle v kuchyni. Toman nahoře právě otáčel svoje prostěradlo. Řekl mi, že v bytě suší také, ale kolem rozloženého sušáku musí odsunout stůl a jíst u kuchyňské linky. Při minulé schůzi jsem se ho na to nezeptal. Stačilo mi vidět dvě malé věci na dlouhé šňůře.
Na další schůzi jsem navrhl vrátit zadní polovinu místnosti prádlu. Sousedé souhlasili, pokud se jejich kola vejdou dopředu a chodba zůstane volná. Při společném měření jsme šest běžných kol poskládali vedle sebe. Moje nákladní se však vešlo jen podél zadní zdi, kde měly viset deky. Chvíli jsem pásmem hledal dalších dvacet centimetrů. Toman čekal u dveří. Nakonec jsem metr svinul a řekl, že svoje kolo vezmu domů.
Botník zase nejde otevřít
Dělicí čáru jsme udělali páskou na podlaze. Šňůry jsem koupil nové, protože ty původní už odvezli popeláři. Při jejich napínání mi Toman podával háčky. Druhý den už vzadu viselo jeho prostěradlo a několik košil. Ostatní kola zůstala dole a chodba byla dál průchodná. Jen já jsem doma couval s mokrými koly na starou rohož.
Botník teď otevřu jen napůl a při každém větším nákupu musím kolo nejdřív vyvézt před dům. Vadí mi to stejně jako předtím. Fotografie prázdné sušárny mám pořád v telefonu. Sušárna na nich vypadá zbytečně. Chybí na nich totiž lidé, kteří si přišli pro suché prádlo ještě před mým příchodem.
