Článek
Žiju v obci, kde se na plese potká skoro každý s každým.
Máme něco přes dva tisíce obyvatel, kulturní dům, dobrovolné hasiče, fotbalisty a několik akcí, které se opakují tak dlouho, že nikdo přesně neví, kdo je vlastně začal pořádat.
Obecní ples je jednou z nich.
K tombole jsem se dostala před patnácti lety. Tehdy ji měla na starosti moje sousedka Alena, jenže si před plesem zlomila ruku.
„Prosím tě, vezmeš to letos za mě?“ požádala mě.
Vzala.
A další rok znovu.
Postupně jsem už automaticky obvolávala místní podnikatele, kteří věnovali ceny. Vyzvedávala poukazy, skládala balíčky, číslovala výhry a v sobotu odpoledne chodila do kulturního domu všechno připravit.
Samotný ples jsem většinou skoro neviděla.
Když ostatní kolem osmé seděli u stolů, já prodávala lístky do tomboly. Když hrála kapela první sérii, dopisovala jsem čísla. A když se kolem půlnoci vydávaly hlavní ceny, snažila jsem se vysvětlit lidem, proč výherní poukaz na kominické práce opravdu není možné vyměnit za lahev rumu.
Bavilo mě to.
Znala jsem většinu lidí a tombola byla moje malá každoroční rutina.
Nikdy jsem za práci nic nedostávala. Měla jsem vstup zdarma, večeři jako ostatní organizátoři a někdo mi během večera přinesl sklenku vína.
Považovala jsem to za normální.
Nový tým chtěl mít pořádek
Loni se změnilo složení kulturní komise.
Předsedou se stal třiatřicetiletý Tomáš, který se do obce přistěhoval před několika lety. Byl schopný, energický a měl rád systém.
Hned na první schůzce přišel s tabulkou v počítači.
Seznam hostů, sponzorů, cen, výdajů, směn u šatny.
Upřímně řečeno se mi to líbilo.
Dřív bylo půl věcí napsaných na papíru a druhá půlka existovala pouze v hlavě bývalé předsedkyně.
Tomáš dokonce navrhl, že tombolu letos připravíme předem v očíslovaných obálkách, aby se u stolku netvořila fronta.
„To je výborný nápad,“ řekla jsem.
Domluvili jsme se, že přijdu v sobotu ve dvě odpoledne. Ples začínal v osm.
Týden před akcí mi Tomáš poslal zprávu.
„Ještě připomínám, že vstupenky pro organizační tým jsou k vyzvednutí na obecním úřadě. Cena 450 Kč.“
Nejdřív jsem si myslela, že jde o hromadnou zprávu určenou hostům.
Odepsala jsem:
„Já budu jako vždy u tomboly.“
Za chvíli přišla odpověď.
„Jasně. Ale letos máme pravidlo, že vstupné platí všichni bez výjimky. Ať je to fér.“
Přečetla jsem si zprávu dvakrát.
Pak jsem mu zavolala.
Prý by nebylo fér dělat výjimky
Tomáš mi vysvětlil, že v minulých letech se rozdalo příliš mnoho volných vstupenek.
Někdo byl sponzor, někdo organizátor, někdo partner organizátora a nakonec prý nikdo nevěděl, kdo vlastně platí a kdo ne.
Proto letos nastavili jednoduché pravidlo.
Všichni si koupí lístek.
Starosta, členové komise, lidé u šatny i já.
„Aspoň se nikdo nebude cítit znevýhodněný,“ řekl.
Chápala jsem jeho logiku.
Zeptala jsem se jen, jestli tedy lidé u šatny a baru dostanou za práci zaplaceno.
U baru byla najatá cateringová firma. Ti samozřejmě ano.
Šatnu měly mít dvě studentky a dostávaly tisíc korun každá.
Kapela dostala zaplaceno.
Moderátor také.
„A tombola?“ zeptala jsem se.
„Tu přece děláš dobrovolně jako každý rok.“
Chvíli jsem mlčela.
Tomáš asi pochopil, kam mířím.
„Marie, těch 450 korun je spíš symbolických. Nejde přece o peníze.“
S tím jsem souhlasila.
O peníze skutečně nešlo.
Kdyby mě obec požádala o příspěvek na kulturní akci, klidně bych pět set korun dala.
Jen mi najednou připadalo zvláštní zaplatit vstupné na večer, během kterého šest hodin pracuji.
Řekla jsem mu tedy, že to vyřešíme jednoduše.
Letos si koupím vstupenku a přijdu jako host.
Tombolu si může vzít někdo jiný.
Najednou nebylo komu dát krabice
Tomáš si nejdřív myslel, že žertuji.
„Ty to kvůli čtyřem stovkám necháš být?“
„Kvůli čtyřem stovkám ne. Jen když jsem host, ráda bych jednou byla host.“
Nehádali jsme se.
Popřála jsem mu, ať se ples povede, a opravdu jsem si následující den koupila dvě vstupenky. Jednu pro sebe a druhou pro kamarádku Janu.
Byla jsem docela zvědavá, jaké to bude.
Přijít v osm místo ve dvě.
Vzít si šaty, které nemusí mít kapsy na propisky a izolepu.
Sedět u stolu v době, kdy se prodává tombola.
V pondělí mi volala členka kulturní komise Lenka.
„Prosím tě, cos udělala Tomášovi?“
Řekla jsem, že nic.
Ukázalo se, že zatím nikdo nechtěl tombolu převzít.
Nebyla totiž jen o dvou hodinách prodeje.
Ve sklepě obecního úřadu leželo skoro devadesát cen, které bylo potřeba roztřídit. Některé poukazy ještě nebyly vyzvednuté. Výherní čísla se musela zanést do seznamu a někdo měl v sobotu odpoledne všechno převézt do kulturního domu.
„Tomáš myslel, že jen přijdeš a prodáš lístky,“ řekla Lenka.
Začala jsem se smát.
Vlastně mě nenapadlo, že to neví.
Patnáct let se tombola prostě nějak objevila.
Stejně jako ubrusy na stolech nebo květiny u pódia.
Když něco funguje dost dlouho, lidé snadno přestanou přemýšlet nad tím, kdo to udělal.
Nabídli mi vstupenku zdarma
Ve středu mi Tomáš zavolal znovu.
Tentokrát mluvil jinak.
Zeptal se, jestli bych přece jen nemohla tombolu udělat.
„Vstupenku samozřejmě dostaneš zdarma.“
Mohla jsem říct ano.
Patnáct let jsem to dělala ráda a nechtěla jsem, aby ples dopadl špatně jen kvůli jednomu nedorozumění.
Přesto mi nabídka připadala trochu zvláštní.
„Takže teď už je fér, abych neplatila?“
Tomáš si povzdechl.
Přiznal, že pravidlo nastavil příliš jednoduše.
Chtěl zabránit rozdávání lístků známým a příbuzným, ale vůbec nerozlišil mezi člověkem, který přijde na ples zadarmo, a člověkem, který na něm několik hodin pracuje.
Pak navrhl něco jiného.
Organizátoři a dobrovolníci budou mít od letoška vlastní kartičku. Nebude to vstupenka zdarma, ale označení člověka ve službě. Zároveň bude předem napsané, kdo má jakou směnu.
„A kdo je tam celý večer, nebude platit,“ dodal.
To už mi připadalo rozumné.
Souhlasila jsem.
Jednu ze zakoupených vstupenek obec odkoupila zpátky. Druhou si nechala Jana.
Poprvé jsem část večera opravdu tančila
Ples nakonec dopadl dobře.
V sobotu jsem přišla ve dvě, připravila tombolu a od osmi do deseti prodávala lístky.
Tentokrát mi ale od deseti vystřídala Lenka.
Bylo to součástí nového rozpisu.
„Patnáct let jsi tu seděla celý večer. Dvě hodiny to přežiju,“ řekla.
Poprvé po mnoha letech jsem tak na obecním plese skutečně tančila.
Dokonce jsem viděla celé půlnoční překvapení, o kterém mi dřív vždycky ostatní jen vyprávěli.
Tomáš za mnou během večera přišel s dvěma skleničkami vína.
Řekl, že při přípravě tomboly pochopil ještě jednu věc.
Dobrovolná práce není práce, která nemá hodnotu.
Je to pouze práce, za kterou člověk nechce peníze.
To nebyla věta, kterou bych od něj čekala, ale líbila se mi.
Na konci večera jsme se dohodli, že příští rok tombolu převezmeme ve třech. Já budu mít seznam sponzorů, Lenka výdej cen a další dobrovolník prodej.
Možná jsem to měla navrhnout už dávno.
Když jsem po půlnoci odcházela domů, Tomáš stál u dveří a kontroloval, zda někde nezůstaly kabáty.
Ukázal na kartičku, kterou jsem měla připnutou na šatech.
„Příští rok ti ji zase schovám.“
Řekla jsem mu, že může.
Jen ať mi neposílá číslo účtu.
Zasmál se.
Čtyři sta padesát korun by mě nezruinovalo. A kdyby bylo potřeba, dala bych je obci klidně jako dar.
Jen jsem nechtěla platit za možnost vstoupit do sálu, ve kterém jsem měla celé odpoledne a polovinu večera pracovat.
Od té doby máme na plese hosty a máme dobrovolníky.
A ukázalo se, že největší rozdíl mezi nimi není vstupenka.
Je to to, jestli po příchodu dostanete sklenku sektu, nebo krabici s osmi sty lístky do tomboly.
