Článek
„Táta ví, jak se to čte.“
Matěj mi vzal knížku z ruky a položil ji na druhou stranu postele. Na obálce byl medvěd v červených kalhotách. Četla jsem mu ji tolikrát, že jsem některé stránky uměla zpaměti. Medvěd hledal ztracenou botu, kterou měl celou dobu pod polštářem.
„Já to taky vím,“ řekla jsem.
„Ale táta to dělá jinak.“
Přitáhl si peřinu pod bradu. Z chodby bylo slyšet Pavla, jak chodí s Anetkou v náručí a tiše jí něco vypráví. Bylo jí šest týdnů. Když jsem před chvílí vstala od kojení, připadalo mi, že nám konečně vyšel večer. Miminko bylo najedené a já mohla poprvé po několika dnech uložit syna.
Matěj o to nestál.
„Tak dneska zkusíme, jak to čtu já,“ navrhla jsem.
Zavrtěl hlavou.
„Já chci tátu.“
Položila jsem knížku tam, kam ji odsunul. Pak jsem ještě chvíli rovnala roh peřiny, který už byl rovný. Chtěla jsem, aby si to rozmyslel, než dojdu ke dveřím.
Všichni jsme se těšili
Když jsme zjistili, že čekáme druhé dítě, Matěj začal schovávat menší auta pro miminko. Nejdřív vybral ta, která už neměla všechna kola. Potom jsme si řekli, že sestřička si s nimi ještě dlouho nebude umět hrát, a krabici uložil do své skříně.
Já se těšila i na to, co přijde později. Na dvě děti v gumácích, na společné stavění, na hádky o poslední sušenku. Představovala jsem si, že naše rodina bude stejná, jen v ní přibude člověk.
Před porodem jsme s Matějem chodili ze školky delší cestou. U pekárny jsme koupili jeden rohlík, u potoka ho snědl a potom jsme se zastavili na malém mostě. Házeli jsme do vody listy a sledovali, který podplave první.
Nic zvláštního se tam nedělo. Kdyby se mě někdo zeptal, na co budu po porodu vzpomínat, tahle cesta by mě nenapadla.
Za chvíli
Po návratu z porodnice jsme se s Pavlem rozdělili docela rozumně. On vyzvedával Matěje, chystal mu večeři a koupal ho. Já kojila Anetku a zkoušela si odpočinout, kdykoliv usnula.
Nikdo po mně nechtěl, abych zvládala všechno. Přesto jsem měla pocit, že bych měla.
Matěj si první dny nosil hračky ke mně na pohovku. Jednou stavěl garáž kolem mého chodidla. Podruhé mi ukazoval obrázek ze školky, na kterém jsem měla dlouhé modré ruce. Vysvětloval proč, ale Anetka se zrovna zakuckala a já ho přestala poslouchat.
„Počkej chviličku, lásko.“
Ta věta mi šla z pusy sama. Někdy se za ní opravdu vešla jen chvilka. Jindy bylo potřeba přebalit, převléknout, znovu přiložit, utřít mléko z polštáře. Když jsem potom zvedla hlavu, Matěj už v pokoji nebyl.
Večer jsem si vzpomněla na obrázek. Chtěla jsem se zeptat na ty ruce, ale syn už spal. Položila jsem papír na kuchyňskou linku, abych ho ráno nezapomněla. Druhý den se pod něj dostal leták z obchodu a seznam věcí, které měl Pavel koupit.
Matěj nevyváděl. Když sestra plakala, nosil mi její dudlík. Babička ho chválila, jaký je hodný velký brácha. Byla jsem ráda. Aspoň s něčím si nemusím dělat starosti, říkala jsem si.
Šel se zeptat táty
Teprve později jsem si všimla, že už na pohovku nenosí auta. Nejdřív jsem myslela, že ho prostě víc baví hrát si v pokoji. Pak přišel domů a běžel kolem mě rovnou do kuchyně.
„Tati, dneska jsme měli ve školce hada!“
„Živého?“ zeptal se Pavel.
„Ne, z provazu. Ale byl dlouhej.“
Zasmála jsem se a chtěla vědět, k čemu ho měli. Matěj odpověděl Pavlovi. Stáli spolu u lednice a syn mu ukazoval, jak se museli držet jeden za druhým.
Pavel ho poslouchal. To mě na celé věci bolelo nejvíc a zároveň jsem věděla, že se za to nemůžu zlobit. Nedělal nic špatně. Byl tam, kde já v posledních týdnech často být nemohla.
Po večeru s medvědem jsem se v koupelně rozplakala. Seděla jsem na zavřeném záchodě a držela pyžamo, do kterého jsem se předtím šla převléct. Pavel zaklepal až za chvíli.
„Je ti špatně?“
Zavrtěla jsem hlavou. Pak jsem mu řekla něco, co mi připadalo směšné už během té věty.
„Mně se stýská po Matějovi.“
Pavel zůstal stát ve dveřích.
„Vždyť je vedle.“
„Já vím.“
Neuměla jsem to vysvětlit tak, aby to neznělo jako výčitka. Chybělo mi, že se ráno posadil na kraj vany a vyprávěl, co se mu zdálo. Že při čekání na autobus strkal svou ruku do kapsy mého kabátu. Že jsem věděla, proč měl na obrázku modré ruce.
Z vedlejšího pokoje se ozvala Anetka. Vstala jsem a podala Pavlovi svoje pyžamo, jako by to byla věc, kterou může zatím vyřešit za mě.
Měla bych být vděčná
O dva dny později přijela máma. Přivezla polévku a čisté povlečení, které odvezla vyprat. Byla jsem jí vděčná. Když se mě v kuchyni zeptala, jak se mám, zkusila jsem jí říct i o Matějovi.
„To se srovná,“ odpověděla. „Hlavně že jsou oba zdraví.“
Přikývla jsem. To přece byla pravda.
Jenže večer jsem se zase dívala na syna, jak si s Pavlem čistí zuby. Smáli se něčemu, co jsem neslyšela. Stála jsem v chodbičce, Anetka mi spala na rameni, a nevěděla jsem, jak se do toho smíchu přidat.
Milovala jsem tu její teplou hlavičku u krku. Dokázala jsem dlouho pozorovat, jak ve spánku pohybuje pusou. Když se na mě poprvé usmála, zavolala jsem Pavla tak hlasitě, že se Matěj lekl.
A stejně mi chybělo, jaké to bylo předtím.
Dlouho jsem ty dvě věci neuměla vyslovit vedle sebe. Vždycky jsem rychle dodala, že Anetku bych za nic nevyměnila. Nikdo mě přitom z ničeho neobviňoval.
Most zatím počká
V sobotu jsem navrhla, že půjdu s Matějem ven sama. Anetku jsem nakojila, nachystala Pavlovi čisté oblečení a začala synovi hledat bundu. Na chvíli jsem se cítila skoro slavnostně. Zajdeme k potoku, koupíme rohlík a všechno se připomene.
Matěj chtěl vzít odrážedlo.
„Na mostě se s ním špatně otáčí,“ řekla jsem.
„Já chci na hřiště.“
„Ale my jsme přece chodili k potoku.“
„S tátou chodíme na hřiště.“
Už jsem měla na jazyku, že dnes jde se mnou. Pak Pavel zvedl oči od Anetky a já se zarazila. Představovala jsem si návrat k našemu starému odpoledni tak přesně, že jsem se syna ani nezeptala, co by chtěl dělat on.
Vzali jsme odrážedlo.
Na hřišti mi ukázal, jak přejíždí nízký obrubník. Zrovna když se chystal rozjet, vytáhla jsem telefon, abych zkontrolovala, jestli Pavel nepíše. Když jsem zvedla hlavu, měl už seskok za sebou.
„Ty ses nekoukala.“
„Promiň. Ukážeš mi to ještě?“
Chvíli nechtěl. Potom objel lavičku a zkusil to znovu. Telefon jsem dala do kabelky. Čekala jsem, dokud si sám neřekl, že chce domů.
Nepovedlo se nám každé odpoledne
Nedomluvili jsme si hodinu denně, kterou nic nesmí narušit. Některé dny by to nešlo. Začali jsme menšími věcmi. Občas Matěje vyzvednu ze školky já a Pavel zůstane s Anetkou. Jindy spolu po večeři sedíme u stolu a syn mi diktuje, co mám nakreslit.
Jednou jsem odešla v půlce obrázku a už se nevrátila. Anetka plakala dlouho, potom jsem byla hladová a pak se šlo spát. Ráno jsem našla na stole rozkreslené nádraží.
Položila jsem ho před Matěje.
„Včera jsem to nechala být. Dneska můžeme dodělat koleje.“
„Já už tam dal autobus.“
Ukázal mi ho. Stál napříč kolejemi a překážel všem vlakům. Chvíli jsme vymýšleli, jak ho odtáhnout.
Pavel dál čte medvěda. Nemám důvod mu knížku brát. Jednou jsem si sedla do dveří a poslouchala, jak na každé stránce nechává Matěje vykřiknout, kde bota určitě není. Tuhle hru jsem s ním předtím nehrála. Bylo mi líto, že jsem u jejího vymýšlení nebyla. Zůstala jsem ale sedět.
Modré ruce
Obrázek ze školky jsem našla, když jsem uklízela linku. Byl trochu mastný na jednom rohu. Posadila jsem se s ním k Matějovi na koberec a zeptala se, proč mám tak dlouhé modré ruce.
„To nejsou ruce. To je bunda.“
Ukázal na dvě čáry, které jsem celé týdny považovala za svoje paže.
„A tohle?“
„Potok. Tady padá list.“
Nad modrou čárou plaval malý žlutý ovál. Vedle mě stála druhá postava, mnohem menší, s červenými botami.
Chvíli jsem si obrázek prohlížela. Potom se Matěj natáhl pro krabici kostek a zeptal se, jestli mu pomůžu postavit most. Přisunula jsem si ji blíž.
Z kuchyně se ozvala Anetka. Automaticky jsem se začala zvedat.
„Já ji vezmu,“ zavolal Pavel.
Sedla jsem si zpátky. Matěj mi podal dvě dlouhé kostky a ukázal, kam mají přijít. Položila jsem je moc blízko k sobě.
„Tudy by neprojela loď,“ řekl.
Posunula jsem jednu dál. Zkusil mezerou prostrčit malé auto, které tu chvíli představovalo loď. Prošlo.
„Ještě vyšší,“ rozhodl.
Sáhla jsem do krabice pro další kostku.
