Článek
Pavel chodil do kavárny v úterý dopoledne. Sedával u okna, kabát si pověsil na opěradlo a při objednávání ukázal prstem na stejný řádek.
Espresso. Bez mléka.
Potom zavřel nápojový lístek a odsunul ho na kraj stolu.
Tereza si ho všimla během prvního týdne, kdy v kavárně pracovala. Nejdřív jí připadal jako člověk, který chce mít klid. Pozdravil tiše, platil přesnou částkou a nikdy ji nezavolal, ani když měl dopito.
Jednou se ho zeptala, jestli nechce také něco sladkého.
Podíval se do vitríny.
„Ten…“
Čekala.
Pavel otevřel ústa, ale další slovo nepřišlo. Pohled mu sklouzl k dvojici žen u vedlejšího stolu.
„Medovník?“ nabídla Tereza.
Zavrtěl hlavou.
„Tak ten jablečný?“
Přitáhl si kabelu z vedlejší židle.
„Ne. Děkuju.“
Když odešel, Tereza si uvědomila, že se celou dobu díval na tvarohový koláč.
Před nemocí mluvil Pavel hodně.
Manželka Hana říkávala, že s ním nemůže jít ani pro rohlíky, protože cestou potká tři známé a s každým musí probrat něco, co klidně mohlo počkat.
Teď někdy nedokázal vyslovit ani slovo, které měl připravené ještě před chvílí.
Doma to bylo snazší. Hana počkala, případně mu podala papír. Venku se lidé většinou snažili pomoci rychleji.
Dokončili větu. Nabídli odpověď. Obrátili se na jeho ženu.
Pavel věděl, že to nemyslí špatně. Přesto ho každá taková chvíle unavovala.
Do kavárny začal chodit sám, když Hana byla v práci. Zpočátku si objednávku napsal do telefonu. Jednou ale nemohl najít uloženou poznámku a servírka stála u stolu, zatímco marně přejížděl prstem po obrazovce.
Ukázat do lístku bylo jednodušší.
Espresso mu přitom moc nechutnalo. Doma si do kávy dával mléko. Jenže na další vysvětlování si netroufal.
Následující úterý položila Tereza před Pavla běžný nápojový lístek. Vedle něj nechala menší kartičku.
Bylo na ní několik druhů kávy, čaj a voda. Dole také mléko a cukr.
„Můžete si objednat i podle tohohle,“ řekla. „Stačí ukázat.“
Pavel si kartičku prohlédl.
„Číst… umím.“
Tereza zůstala stát s blokem v ruce.
„Promiňte. Nechtěla jsem naznačit, že ne.“
Už po kartičce sahala, když na ni Pavel položil dlaň.
Chvíli oba mlčeli.
Potom ukázal na cappuccino.
„Tohle?“
Přikývl.
„Dobře.“
Nevyptávala se. Nevychvalovala jeho volbu. Když mu kávu přinesla, položila ji na stůl a šla obsloužit další hosty.
Pavel si pomalu zamíchal pěnu.
Při placení vytáhl z peněženky malý papírek. Měl ho připravený pro chvíle, kdy už neměl sílu vysvětlovat.
Po nemoci se mi špatně mluví. Rozumím vám.
Tereza si ho přečetla a vrátila mu ho.
„Mám vám tu kartičku příště zase přinést?“
„Ano.“
Pavel se v kavárně nezačal ze dne na den rozpovídávat.
Někdy jen ukázal. Jindy vyslovil část objednávky a zbytek doplnil prstem. Když bylo plno, dál se mu slova hledala hůř.
Tereza také neudělala pokaždé všechno správně.
Jednou jeho větu dokončila příliš brzy a přinesla vodu s citronem. Pavel chtěl bez něj.
Když jí to u placení ukázal na kartičce, omluvila se.
„Příště počkám.“
Pavel přikývl.
Právě to ho uklidnilo víc než všechna ujišťování, která slýchal jinde. Nemusel předstírat, že dostal to, co chtěl, jen aby nikoho nezdržoval.
O týden později si objednal tvarohový koláč.
Tereza stála u stolu a on se několikrát nadechl. Slovo vyslovil pomalu, s přestávkou uprostřed.
Zapsala si ho.
„Ještě něco?“
Pavel zavrtěl hlavou.
Když odcházela, všiml si, že kartička zůstala ležet vedle jeho ruky. Mohl ji použít. Tentokrát nemusel.
Haně o kavárně dlouho vyprávěl jen málo.
Věděla, kam chodí. Ptala se, jestli tam mají dobrou kávu a jestli zase neseděl u otevřených dveří. Míval zimu.
Jednoho úterý měla volno.
„Vezmeš mě s sebou?“ zeptala se.
Pavel přikývl.
Cestou se dvakrát zastavil, aby jí něco řekl, ale pokaždé nakonec mávl rukou. Hana se ho neptala znovu. Myslela si, že je unavený.
V kavárně zamířil ke svému stolu.
Tereza je pozdravila a přinesla dva lístky. Kartičku položila vedle Pavla.
Hana si ji všimla, ale nic neřekla.
„Já si dám latté,“ začala. „A manžel—“
Zarazila se.
Pavel se díval na Terezu. Měl zvednutou ruku, jen trochu nad deskou stolu.
Hana zavřela ústa a odložila svůj lístek.
„Cappuccino,“ řekl.
Tereza si ho zapsala.
Pavel se znovu nadechl.
„A pro…“
Podíval se na Hanu.
„Pro manželku. Bez kofeinu.“
„Latté bez kofeinu?“ ověřila Tereza.
Přikývl.
„Máme. A něco k tomu?“
Pavel ukázal do vitríny. Tentokrát na tvarohový koláč.
Když Tereza odešla, Hana chvíli uhlazovala roh papírového ubrousku.
„Jak víš, že chci bez kofeinu?“
Pavel se usmál.
„Doma… dvě.“
Ráno vypila dvě kávy. Druhou narychlo, když odpovídala na pracovní zprávu. Ani si neuvědomila, že ji přitom sledoval.
„To máš pravdu.“
Podívala se na kartičku.
„Promiň, že jsem zase začala objednávat za tebe.“
Pavel pokrčil rameny.
Hana věděla, že jí nechce nic vyčítat. Přesto si vybavila, kolikrát v posledních měsících odpovídala místo něj. U lékaře, v obchodě i při návštěvě jejich dcery. Někdy pomáhala. Někdy už začala mluvit dřív, než vůbec dostal příležitost.
Kávu jim přinesli v obyčejných bílých šálcích. Koláč na jednom talířku, se dvěma vidličkami.
Hana ochutnala a chtěla říct něco o tom, že příště zkusí upéct podobný.
Pavel se však naklonil přes stůl.
„A co… v práci?“
Počkala, až otázku dokončí.
Potom mu začala vyprávět o kolegyni, která omylem poslala celé kanceláři zprávu určenou svému muži.
Pavel se rozesmál.
Hana se smála s ním. A když se jí chtěl na něco zeptat, nechala svou větu nedokončenou a počkala.
