Článek
Paní Růžena bydlí o patro výš. Je jí sedmasedmdesát a v domě žije skoro čtyřicet let. Mně je čtyřiašedesát. Známe se dlouho, ale většinou jsme spolu mluvily u schránek nebo když jsem jí pomáhala s těžkou taškou.
Na poštu chodila ve středu dopoledne. Věděla jsem to, protože jsem ji často potkávala, když jsem se vracela z nákupu. Měla látkovou kabelku, někdy obálku v ruce a vždycky se ptala, jestli jsem ještě viděla pana Jelínka z vedlejšího vchodu.
Jednou mi oznámila, že pobočku zavřou. Na dveřích už visel papír s posledním dnem provozu a adresou náhradní pošty.
Řekla jsem, že je to nepříjemné. Růžena přikývla a zeptala se, zda vím, kde v sousedním městě staví autobus. Nabídla jsem jí, že jí spoj najdu v telefonu.
Vytáhla z kabelky malý sešit. Chtěla si zapsat čas, zastávku i cestu od autobusu. Měla jsem pocit, že si zbytečně přidělává starosti. Spoustu věcí přece mohla vyřídit bez cesty.
Ukázala jsem jí všechno najednou
Pozvala jsem ji na kávu. Přinesla mobil a dva dopisy, které potřebovala odeslat. Dopisy jsem slíbila odnést cestou do města a na telefonu jí ukázala sledování zásilek i možnosti objednání vyzvednutí balíku.
Růžena poslouchala pečlivě. Nechala si postup zopakovat a sama zadala číslo zásilky. Když se objevilo, kde balík je, usmála se.
„Tohle je šikovné.“
Měla jsem radost. Nabídla jsem, že se může kdykoli zastavit, pokud si nebude vědět rady. Její dcera bydlela daleko a já většinu drobností dokázala vysvětlit za pár minut.
Za týden jsem ji však potkala v kabátě s kabelkou přes rameno. Šla na autobus. Potřebovala prý koupit známky.
Připomněla jsem jí, že jí je mohu přivézt.
„Já už jsem oblečená,“ odpověděla.
Další středu jela poslat přání sestře. Potom se potřebovala zeptat na balík, přestože jsme jeho cestu večer předtím viděly v telefonu. Začínala jsem mít pocit, že moje pomoc nemá žádný smysl.
Na autobus jsme šly spolu
Jednou ráno pršelo. Růžena stála v předsíni domu a rozepínala deštník. Řekla jsem jí, ať mi dá obálku, že ji odpoledne odnesu. Vzala jsem ji za roh dřív, než mi odpověděla.
Nepustila ji.
„Já bych si ji tentokrát poslala sama.“
Stáhla jsem ruku. Bylo mi trapně. Nabídla jsem, že půjdu s ní, protože jsem ve městě potřebovala něco koupit.
V autobuse znala řidiče. Zeptal se jí, jestli našla novou poštu. Odpověděla, že dnes už snad trefí bez obcházení náměstí. Pak se posadila vedle ženy s nákupní taškou a začaly mluvit o opravě chodníku.
Seděla jsem přes uličku. Růžena se jednou otočila, aby mě představila.
Na poště měla před sebou tři lidi. Nestěžovala si. Zatímco jsem kontrolovala čas, všimla si nástěnky s obrázky místních školáků a ukázala mi malovaného psa, který vypadal jako kočka.
U přepážky poslala dopis a koupila dvě známky. Všechno trvalo několik minut.
Před budovou se zeptala, jestli máme čas na kávu. Autobus zpátky jel až za půl hodiny. Souhlasila jsem, ale připomněla, že kvůli dvěma známkám stráví venku celé dopoledne.
„Já vím,“ řekla.
Na staré poště věděli, kdo jsem
V kavárně si sundala kabát a složila ho vedle sebe. Potom mi začala vyprávět o původní pobočce. Paní za přepážkou znala její sestru, protože jí jednou posílala zapomenuté brýle. Po manželově smrti se jí ptala, jak se jí daří.
Ve středu tam často potkávala bývalou kolegyni. Někdy spolu šly do pekárny, jindy se jen chvíli zastavily na chodníku. Nebyly domluvené. Prostě věděly, kdy tam ta druhá bývá.
„Teď mi občas zavolá,“ dodala. „Ale ven už moc nechodí.“
Zeptala jsem se, proč mi to neřekla dřív.
Růžena chvíli míchala kávu.
„Ty jsi mi všechno tak hezky zařídila. Nechtěla jsem ti říkat, že mi to vlastně ušetřilo i ten kus dne, na který jsem se těšila.“
Dívala jsem se na obálky s cukrem. Připadala jsem si náhle velmi horlivá. Růžena o svou cestu nepřišla jen kvůli zavřené pobočce. Já se jí ji pokoušela odstranit také.
Řekla jsem, že může chodit ven i bez pošty. Jakmile jsem to vyslovila, slyšela jsem, jak snadná rada to je.
„Můžu,“ odpověděla. „Jen je příjemné někam přijít a mít tam něco na práci.“
Nechtěla další rozvrh
Cestou domů mě napadlo několik řešení. V knihovně bývaly besedy a kulturní dům pořádal odpolední setkání. Začala jsem je vyjmenovávat.
Růžena se usmála.
„Aleno, dneska jsme přece byly na poště.“
Zmlkla jsem. Chtěla jsem jí znovu zařídit program, jen tentokrát společenský.
Domluvily jsme se pouze na tom, že jí ukážu cestu k nové poště také na papíře. Následující den jsem jí přinesla jednoduchý náčrtek. Připsala si k němu název kavárny.
Telefon používá dál. Sleduje zásilky a několikrát mi sama řekla, že pro dopis zatím nepůjde, protože ještě nedorazil. Když je náledí, ráda přijme nabídku, že jí něco vyřídím.
Ve středu ale často odjíždí. Někdy se přidám, jindy se jen potkáme u dveří. Začaly jsme spolu chodit také do pekárny, pokud se cestou domů nezdržím v obchodě.
Jednou mi nabídla, že počká, než nakoupím. Neodmítla jsem. Šly jsme potom pomalu a já jí vyprávěla o dceři, která se chystala změnit práci. U našeho domu jsem zjistila, že jsem jí řekla víc než komukoli za celý předchozí týden.
Dnes ráno jsem ji potkala s prázdnou kabelkou.
„Žádný dopis?“ zeptala jsem se.
„Dneska jen káva.“
Pohlédla na moje boty, jestli už někam mířím. Šla jsem nahoru pro kabát.
