Článek
Radek s Monikou žijí v obci nedaleko Hradce Králové už dvanáct let. Jejich dům stojí kousek od autobusové zastávky a před plotem je širší obecní pás, na kterém dříve bývala jen tráva a dvě parkovací místa.
Jednoho dubnového rána tam přijela dodávka.
Během několika hodin dělníci připravili podklad a o pár dní později na místě stál nový výdejní box.
„Manžel se smál, že konečně přestanu objednávat balíky k rodičům, protože je budeme mít skoro na zahradě,“ vzpomíná Monika.
A skutečně. K boxu to měli od branky asi patnáct metrů.
První zásilku si v něm vyzvedli ještě ten samý týden.
Patnáct metrů bylo až příliš blízko
Během dne o boxu prakticky nevěděli.
Lidé přijeli, zastavili, vyzvedli balík a za dvě minuty byli pryč.
Problém začal večer.
Ložnice manželů byla orientovaná právě směrem k silnici. Když někdo přijel za tmy a zaparkoval čelem k jejich domu, světlomety mířily přímo do oken.
„Poprvé mě to probudilo asi v půl jedenácté. Myslela jsem, že někdo zajíždí k nám na dvůr,“ popisuje Monika.
Během dalších dní se to opakovalo.
Někdy v deset večer, jindy kolem jedenácté.
Jednou se Radek podíval na hodiny. Bylo 23:47.
Před domem stála nastartovaná Škoda Octavia a její řidič hledal v telefonu kód k zásilce.
Za tři minuty odjel.
Jenže Radek už nespal.
Začaly bouchat i dveře od auta
Samotné vyzvednutí zásilky téměř žádný hluk nedělalo. Horší byla auta.
Zabouchnutí dveří, startování motoru, krátký rozhovor dvou lidí nebo rádio, které řidič před vystoupením nevypnul.
Jednotlivě šlo o drobnosti.
„Kdyby se to stalo jednou za večer, vůbec to neřeším,“ říká Radek.
Jenže box si lidé rychle oblíbili. Do té doby museli obyvatelé obce pro většinu zásilek jezdit do vedlejšího města, takže nový výdejní bod využívalo čím dál víc lidí.
Nejhorší byly dny před Vánoci.
Radek jednou ze zvědavosti během večera počítal auta. Mezi sedmou a jedenáctou jich přijelo třináct.
Ráno přijel kurýr
Další překvapení přišlo krátce po šesté hodině ranní.
Před domem zastavila větší dodávka a kurýr začal box doplňovat.
Otevíral jednu schránku za druhou a nosil balíky z vozu.
Moniku probudilo zavření bočních dveří dodávky.
„Tenkrát jsem poprvé řekla, že už mě ten box opravdu štve,“ vzpomíná.
Radek se proto obrátil na obec.
Nechtěl, aby výdejní místo zrušili. Navrhl pouze jeho přesunutí o několik desítek metrů dál, kde stálo kulturní centrum s větším parkovištěm.
Odpověď ho příliš nepotěšila.
Ostatní byli s boxem spokojení
Starosta vysvětlil, že obec poskytla provozovateli vhodné místo, které bylo dobře přístupné ze silnice a zároveň na obecním pozemku.
Žádné stížnosti od ostatních obyvatel neměli.
Právě naopak.
„Lidi jsou rádi, že už nemusí pro každý balík do města,“ dozvěděl se Radek.
Když o problému napsal do místní facebookové skupiny, reakce byly podobné.
Několik lidí mu vyjádřilo podporu. Většina ale nechápala, co přesně mu vadí.
„Vždyť tam člověk stráví dvě minuty.“
„Buďte rádi, že ho máte tak blízko.“
„Já bych ho klidně chtěla před domem.“
Poslední komentář Radka pobavil.
„Říkal jsem si, že bych jí ho tam nejradši opravdu přestěhoval.“
Pak jim někdo zablokoval vjezd
Definitivní zlom ale nepřinesl hluk ani světla.
Jedno sobotní odpoledne chtěli manželé odjet na návštěvu. Před jejich bránou stálo cizí auto.
Řidič zřejmě viděl obsazená dvě parkovací místa u boxu, a tak zastavil tam, kde měl nejblíž.
Radek čekal několik minut.
Nikdo nepřicházel.
Nakonec řidiče našel u boxu. Muž řešil telefonicky problém s otevřením schránky a vůbec si nevšiml, že stojí před vjezdem.
„Omluvil se a hned odjel. Nebyl nepříjemný. Jen prostě zaparkoval tam, kde bylo místo,“ říká Radek.
O týden později se situace opakovala s jiným autem.
Tentokrát si vše vyfotil a fotografie poslal na obec.
Pomohly tři betonové květináče
Po další schůzce se nakonec podařilo najít kompromis.
Box zůstal na místě. Přesunutí by podle obce znamenalo nové jednání s provozovatelem a další náklady.
Změnilo se ale jeho okolí.
Obec nechala parkovací místa jasně vyznačit a před vjezd k domu umístila nízký sloupek. Další část plochy oddělily tři velké betonové květináče tak, aby auta nemohla zastavovat přímo proti oknům domu.
Řidiči díky tomu začali parkovat bokem.
Světlomety už do ložnice nesvítily.
Radek s Monikou si navíc nechali do oken namontovat venkovní rolety, které stejně několik let plánovali.
Box nakonec používají dál
Výdejní box stojí před jejich domem dodnes.
Radek přiznává, že kdyby mohl rozhodnout úplně sám, vybral by pro něj jiné místo. Situace je ale po úpravách výrazně lepší.
A paradoxně ho rodina stále používá.
„Když vám přijde zpráva, že máte balík patnáct metrů od dveří, stejně tam jdete,“ směje se Monika.
Na začátku přitom manželům vadilo hlavně to, že obec umístění boxu řešila jako praktickou službu pro celou vesnici.
Nikdo už příliš nepřemýšlel nad tím, že několik desítek lidí bude k jednomu místu pravidelně přijíždět od časného rána až do pozdního večera.
Pro většinu obyvatel znamenala každá návštěva dvě minuty pohodlí.
Pro rodinu v nejbližším domě to byly stejné dvě minuty znovu a znovu.
