Článek
„Víno?“
Hana už držela láhev nad mojí skleničkou.
„Ne, díky. Dám si vodu.“
Zastavila se.
„Ty řídíš?“
„Ne.“
„Antibiotika?“
„Taky ne.“
„Tak co je?“
„Nic. Jen nechci.“
Podívala se na Janu.
„Ona nechce.“
Obě se zasmály.
Já také.
Poslední rok jsem si všímala, že i po dvou skleničkách špatně spím. V noci jsem se budila, ráno mě bolela hlava a dopoledne jsem fungovala napůl.
Tak jsem si jednoho dne řekla, že alkohol na měsíc vynechám.
Po měsíci jsem zjistila, že mi nechybí.
A tak jsem nezačala znovu.
Kamarádky to zprvu braly jako jednu z mých dalších krátkodobých změn.
„Tak co, pořád držíš ten svůj zákaz?“ ptala se Jana někdy v dubnu.
„Asi jo.“
„Do léta tě to přejde.“
Nepřešlo.
Na večeři jsem si objednala limonádu. Na narozeninách tonik. Na zahradě nealkoholické pivo.
„Na zdraví, abstinentko,“ připíjela mi Petra.
Nevadilo mi to.
Horší bylo, že se stejné poznámky postupně přestaly tvářit jako vtip.
„Jednu si přece můžeš dát.“
„Ochutnej.“
„Dneska je výjimka.“
„Co pořád blbneš?“
Jednou jsem si skutečně vzala sklenici prosecca, protože mě unavovalo vysvětlovat, proč ji nechci.
Udělala jsem dva loky a skleničku nechala stát na stole.
Jana si toho všimla.
„Tak proč sis ji vůbec brala?“
Tentokrát už jsem nevěděla, co odpovědět.
Prý jsem se změnila
Jednou jsme seděly v baru, kam spolu chodíme skoro deset let.
Hana s Janou měly před sebou víno, Petra gin s tonikem a já nealkoholické pivo.
Bylo něco po desáté.
Bavily jsme se o práci, o dětech a o tom, že Janin manžel koupil domů další kuchyňský spotřebič, který podle ní nikdy nepoužijí.
Pak Hana řekla:
„Ty jsi od té doby, co nepiješ, nějaká jiná.“
„Jak jiná?“
Pokrčila rameny.
„Nevím. Taková vážnější.“
„Já jsem vážnější?“
Petra se zasmála.
„Trochu jo.“
„Sedím tady s vámi čtyři hodiny.“
„To není o tom,“ řekla Jana. „Dřív ses víc odvázala.“
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli mají pravdu.
Možná odcházím dřív.
Když ostatní pokračují do dalšího baru, většinou už nechci.
A nejspíš se ve dvě ráno nesměju stejně hlasitě jako ony.
Jenže jsem neměla pocit, že bych se s nimi přestala bavit.
Spíš jsem přestala mít potřebu zůstávat někde jen proto, že ostatní ještě nalévají další láhev.
Za pár týdnů jsme slavily Petřiny narozeniny.
Jana automaticky nalila čtyři skleničky prosecca.
„Já nechci.“
„Já vím.“
Přesto mi ji podala.
„Tak proč mi ho dáváš?“
„Protože máme přípitek.“
„Připiju si klidně něčím jiným.“
Protočila oči.
„Ty jsi s tím fakt hrozná.“
To už mě naštvalo.
„Já s tím nedělám vůbec nic. To vy mi pořád něco naléváte.“
U stolu bylo najednou ticho.
Petra vstala a přinesla mi z lednice nealkoholické pivo.
„Tady.“
„Díky.“
Za chvíli jsme mluvily o něčem jiném.
Ale na tu větu jsem nezapomněla.
Pak odjely beze mě
Zjistila jsem to v sobotu dopoledne.
Hana dala na Instagram fotografii.
Seděla s Janou a Petrou na terase penzionu. Na stole sýry, láhev prosecca a několik skleniček.
Holčičí víkend.
Chvíli jsem čekala, jestli mi něco nedochází.
Žádnou společnou akci jsme ale domluvenou neměly.
Napsala jsem Haně.
„Vy jste někde spolu?“
Za pár minut odpověděla.
„Jo. Taková spontánní akce.“
Tři ženy měly sbaleno na celý víkend a seděly v penzionu skoro dvě hodiny od Prahy.
Spontánní mi to úplně nepřipadalo.
„A proč jste mi nic neřekly?“
Dlouho nic.
Pak přišla odpověď.
„Je to hlavně vinný víkend. Myslely jsme, že by tě to stejně nebavilo.“
Přečetla jsem si to dvakrát.
„A ptaly jste se mě?“
Neodpověděla.
Večer mi zavolala Petra.
„Nezlob se.“
„Já se spíš snažím pochopit, proč jste rozhodly za mě.“
„Hana říkala, že teď stejně nepiješ.“
„A?“
„Nevím.“
Chvíli jsme mlčely.
Pak řekla:
„Asi je člověku trochu divně, když všichni pijí a jeden ne.“
„Mně divně není.“
„Já vím.“
A právě to mi najednou přišlo nejzvláštnější.
Nikdy jsem jim neřekla, ať nepijí.
Nikdy jsem nekomentovala, kolik toho vypily.
Nikdy jsem neodmítla jít do baru proto, že se tam podává alkohol.
Přesto se z mého rozhodnutí stal problém celé skupiny.
Příští týden jsme se sešly na kávě.
Nebyla to úplně příjemná schůzka.
Hana mi několikrát vysvětlovala, že mě nechtěly odstrčit.
Jana zase tvrdila, že celý víkend vznikl skoro na poslední chvíli.
Možná to byla pravda.
Možná ne.
Nakonec jsem jim řekla jen jednu věc.
„Když mě někam nechcete pozvat, je to vaše věc. Ale neříkejte mi, že jste to udělaly kvůli mně.“
Chvíli nikdo nic neřekl.
Pak Petra přikývla.
Od té doby uběhlo několik měsíců.
Pořád se vídáme.
Někdy si ze mě ještě udělají legraci, když si objednám nealkoholické pivo.
A já občas poznám, že by jim bylo příjemnější, kdybych si dala skleničku s nimi.
Ale už mi ji nikdo nenalévá bez ptaní.
A když minulý měsíc plánovaly další víkend, přišla zpráva i mně.
Nakonec jsem nejela.
Měla jsem jiný program.
Tentokrát to ale bylo moje rozhodnutí.
