Článek
Přišla na špatný pohřeb. Když uviděla ženu v první řadě, rozhodla se zůstat
Marie měla ve zvyku chodit všude dřív. K lékaři, na autobus i na návštěvu, kde potom deset minut postávala před domem, aby nezazvonila příliš brzy.
Na pohřeb bývalé sousedky přišla skoro o půl hodiny předem.
Před obřadní síní nikdo nestál. Dveře byly otevřené a uvnitř hrála tichá hudba. Marie si uhladila kabát, zkontrolovala, jestli vypnula zvuk telefonu, a vešla.
V první řadě seděla jediná žena. Mohlo jí být kolem čtyřiceti. Na sedadle vedle sebe měla kabelku a v ruce držela kapesník, který pomalu skládala do čím dál menšího čtverečku.
Marie se posadila o dvě řady dál.
Napadlo ji, že ostatní ještě přijdou. Paní Vacková přece měla dvě děti, vnoučata a v domě ji znali všichni. Ještě loni v létě sedávala před vchodem a připomínala sousedům, aby jí při cestě do obchodu přinesli rohlíky.
Pak Marie zvedla oči k fotografii vedle rakve.
Díval se z ní muž s šedivými vlasy a širokým úsměvem.
Na okamžik zůstala nehybně sedět. Sáhla do kabelky pro parte a znovu si přečetla čas.
Jedenáct hodin.
Na hodinkách měla půl jedenácté.
Byla na jiném pohřbu.
Zvedla kabelku ze sousedního sedadla a přisunula se ke kraji lavice. Ještě mohla tiše odejít. Venku by počkala a nikdo by se nemusel dozvědět, že si spletla obřad.
Vtom žena vpředu otočila hlavu ke dveřím.
Podívala se přes Marii do prázdného prostoru za ní. Chvíli čekala, pak se obrátila zpátky a položila kabelku z vedlejšího sedadla na zem.
Marie svou kabelku zase odložila.
Dveře se zavřely.
Během obřadu se dozvěděla, že muž se jmenoval Josef, pracoval jako řidič a měl rád rybaření. Bylo mu osmdesát dva let.
Žena v první řadě seděla rovně. Jen při jedné písničce sklonila hlavu a přitiskla si kapesník k ústům.
Marie tu melodii znala. Její muž ji kdysi pouštěl v autě cestou na chalupu. Najednou si vybavila jeho prsty na volantu a vlastní podráždění, když si začal pobrukovat už potřetí.
Zemřel před šesti lety.
Na jeho pohřbu tehdy stálo tolik lidí, že si některé tváře vybavila až večer doma. Ale ze všeho nejvíc si pamatovala sousedku, která s ní po obřadu zůstala v kuchyni a umyla hrnky. Marie ji o to neprosila. Sama by ji ani nenapadlo, že zrovna tohle bude potřebovat.
Když hudba dohrála, žena vpředu se ještě chvíli nezvedala.
Marie počkala.
Venku bylo chladněji, než čekala. Zapnula si kabát a ustoupila stranou od dveří. Žena vyšla za ní.
„Děkuju, že jste přišla.“
Marie sevřela ucho kabelky.
„Já vám musím něco říct.“
Žena se na ni pozorně podívala.
„Přišla jsem na pohřeb sousedky. Má být až v jedenáct. Nevšimla jsem si, že před ní je ještě jiný obřad.“
Žena chvíli mlčela.
„Takže jste tátu neznala.“
„Ne. Omlouvám se.“
Sklopila oči ke kapesníku.
„Já si říkala, jestli nejste někdo z jeho práce.“
Marie nevěděla, co odpovědět. Čekala, že žena odejde. Místo toho si sedla na lavičku u vchodu.
„Jednomu kolegovi jsem volala,“ řekla. „Je v nemocnici. O ostatních už ani nevím.“
Marie zůstala stát poblíž.
„Posledních pár let bydlel u mě. Tady už skoro nikoho neměl. Jen si přál, aby to bylo tady, jako u maminky.“
Podívala se na zavřené dveře.
„Věděla jsem, že nás nebude moc. Ale stejně jsem se pořád otáčela.“
Marie si sedla na druhý konec lavičky.
Chvíli kolem nich bylo slyšet jen šustění listí. Z parkoviště přijíždělo auto a žena ho sledovala, dokud nezastavilo.
„Čekáte na někoho?“ zeptala se Marie.
„Na autobus. Jede až ve dvanáct.“
„Tady za rohem je cukrárna. Po tom druhém pohřbu bych s vámi mohla chvíli posedět. Jestli chcete.“
Žena si otřela nos.
„Nemusíte.“
„Já vím.“
Několik vteřin se nic nedělo.
„Jsem Alena,“ řekla potom žena.
Když Marie vyšla z pohřbu paní Vackové, před síní postávali sousedé. Někdo se ptal, kdo jde do restaurace, někdo hledal odvoz. Marie se s nimi rozloučila a podívala se k lavičce.
Alena tam stále seděla.
V cukrárně si objednaly dva čaje. Prodavačka se zeptala, jestli také něco sladkého.
Alena zavrtěla hlavou. Potom se zadívala do vitríny.
„Vlastně jeden věneček.“
Když ho dostala, nechala talířek chvíli před sebou.
„Táta je měl rád. Vždycky tvrdil, že si dá jen půlku. Pak snědl i tu moji.“
Marie se usmála.
Alena vytáhla telefon a našla fotografii. Josef na ní seděl u kuchyňského stolu v kostkované košili. Před sebou měl rozebrané rádio a v ruce malý šroubovák.
„Tohle bylo u nás. Rádio nehrálo a já chtěla koupit nové. On ho musel nejdřív celé rozebrat.“
„Opravil ho?“
„Ne. Ale další tři týdny tvrdil, že ještě nemám nic kupovat.“
Poprvé se krátce zasmála. Pak telefon položila na stůl a napila se čaje.
Vyprávěla Marii ještě o tom, jak otec chodil nakupovat bez seznamu a pokaždé přinesl hořčici, protože si nikdy nebyl jistý, jestli doma nějaká je.
Marie poslouchala. Občas se na něco zeptala. Nesnažila se Aleně říkat, že čas všechno spraví.
Před dvanáctou ji doprovodila na zastávku.
Když přijel autobus, Alena si přehodila kabelku přes rameno.
„Já jsem se vás chtěla na něco zeptat už předtím. Proč jste neodešla, když jste zjistila, že jste tam špatně?“
Marie chvíli hledala odpověď.
„Viděla jsem, že čekáte, jestli ještě někdo přijde.“
Alena přikývla. Potom Marii krátce stiskla ruku a nastoupila.
Marie se dívala, jak si sedá k oknu. Než se autobus rozjel, Alena zvedla ruku.
Marie jí zamávala.
Doma si večer při svlékání kabátu všimla parte paní Vackové, které jí zůstalo v kapse. Položila ho na stůl.
Vedle něj položila účtenku z cukrárny.
Dva čaje a jeden věneček.
