Článek
Pípnutí digitálního teploměru v tichu koupelny zní vždycky ostřeji než jakýkoliv budík. Na displeji svítilo 38,1. Vynulovala jsem ho, zmáčkla tlačítko znovu a strčila ho Elišce zpátky do podpaží. Seděla na okraji vany, nohy se jí komíhaly ve vzduchu a oči měla skelné, zapadlé hluboko v unaveném obličeji. Pyžamo na zádech měla vlhké. Znovu pípnutí. 38,0.
V koupelně blikala zářivka, kterou jsem už měsíc nevyměnila. Dívala jsem se na ten malý displej a v hlavě mi naskočila excelová tabulka. Ošetřovné je šedesát procent platu. Když zůstanu s Eliškou doma týden, bude mi na konci měsíce chybět zhruba tři a půl tisíce. Tři a půl tisíce, které jsem v úterý dala instalatérovi za prasklý roháček pod umyvadlem v kuchyni. Zálohy na plyn se zvedly o osm stovek. Na účtu mám do patnáctého přesně čtyři tisíce dvě stě korun. A paní vedoucí na dispečinku mi včera řekla, že jestli se dneska nestihne uzavřít měsíční uzávěrka tras, prémie za březen prostě nebudou.
Sáhla jsem do lékárničky nad zrcadlem a vytáhla lahvičku se sirupem. Byla ulepená, víčko šlo těžko povolit. Natahovala jsem do plastové stříkačky přesně pět mililitrů husté růžové tekutiny. Eliška mě tiše pozorovala. Nebránila se, nebrečela. To bylo ze všeho nejhorší. Když je zdravá, u každého sirupu se vzteká a kope nohama. Dneska jen pootevřela popraskané rty.
„Spolkni to, broučku,“ řekla jsem potichu.
Polkla. Koutek úst se jí zbarvil do růžova. Otřela jsem jí ho palcem. Ruce se mi třásly. Cítila jsem se jako ten nejodpornější člověk v celém paneláku, ale místo abych ji odnesla zpátky do postele, podala jsem jí čisté punčocháče. Potřebovala jsem koupit čas. Čtyři, možná pět hodin, než ibuprofen vyprchá a teplota vylétne zpátky nahoru. Pět hodin mi stačilo na to, abych v práci naklikala uzávěrku, odeslala reporty a zachránila aspoň základní bonus.
Šatna u Tygříků voněla jako vždycky – směs vlhkého lina, vypraných tepláků a slabého ovocného čaje z kuchyně. Bylo za deset minut sedm. Většina skříněk ještě zela prázdnotou. Posadila jsem Elišku na lavičku pod značku žlutého sluníčka. Opřela se zády o zeď a svěsila hlavu. Vůbec mi nepomáhala se sundáváním zimních bot. Její nohy byly jako hadrové.
Zřízenkyně zrovna vytírala chodbu. Dveře do herny se otevřely a vyšla paní učitelka Brožová. V ruce držela hrnek s kávou a pečlivě si nás prohlížela. Brožová je u Tygříků už dvacet let. Zná všechny triky, pozná na dálku rýmu, kterou se matky snaží zamaskovat smrkáním do rukávu ještě před vchodem, a nikdy neuhne pohledem.
„Dobré ráno,“ pozdravila a přešla blíž k naší lavičce. Zastavila se přesně na hranici vytřeného a suchého lina. „Eliška je nějaká potichu. Copak, špatně jsme spinkali?“
„Hrozně se v noci budila,“ vyhrkla jsem trochu moc rychle. Znělo to nacvičeně, protože to nacvičené bylo. Celou cestu v autě jsem si tu větu opakovala. „Měla nějaké špatné sny, asi z té nové pohádky, co jsme včera četly. Je prostě nedospalá.“
Brožová se sklonila. Sklonila se hodně blízko k Eliščinu obličeji. Viděla jsem, jak se její oči zastavily na holčiččiných tvářích, které i přes prášek zůstávaly trochu pobledlé. Pak sáhla a hřbetem ruky jí přejela po čele. Zadržela jsem dech. Věděla jsem, že Nurofen už zabral. Čelo musela mít chladné.
„Teplotu nemá,“ konstatovala Brožová spíš pro sebe než pro mě. Narovnala se.
„Ne, ne, jen je unavená,“ zopakovala jsem a začala zrychleně rovnat věci do skříňky. Rvala jsem tam její bundu, aby to vypadalo, že už spěchám a musím letět. „Kdyby něco, tak… tak mi zavolejte.“
„My voláme vždycky, paní Kovářová,“ řekla Brožová s dokonalým klidem. Nepřidala žádný úsměv. Otevřela dveře dokořán a Eliška pomalu, krok za krokem, odešla do herny. Nedržela v ruce žádnou hračku. Neohlédla se. Jen vlezla dovnitř a dveře za ní zaklaply.
Když jsem nasedala do auta, musela jsem si na minutu opřít čelo o volant. Bylo mi špatně od žaludku. Věděla jsem, co dělám. Ohrožuju cizí děti. Komplikuju práci učitelkám. Lžu. Jenže právo na čisté svědomí mají ti, co nemají na účtu čtyři tisíce. Nastartovala jsem a vyjela směrem k logistickému areálu na kraji města.
Na dispečinku byl jako vždycky hluk. Tři telefony zvonily přes sebe, z vysílačky chrastily hlasy řidičů, kteří čekali u ramp, a tiskárna v rohu nepřetržitě plivala dodací listy. Sedla jsem si ke svému stolu a okamžitě otevřela systém. Prsty mi létaly po klávesnici. Potřebovala jsem to stihnout.
V devět hodin si kolegyně Šárka přinesla od kávovaru svoje zelené matcha latté. Sedla si naproti mně, opřela se o opěradlo a vzdychla. Šárka nemá děti. Má přítele, který vlastní autosalon, a dvakrát do roka létají na Kanáry.
„Hele, viděla jsi to na Facebooku u té naší bývalé recepční?“ zeptala se přes monitor. „Ona normálně dotáhla toho svýho kluka na dětskou oslavu, i když měl zelený nudle až po bradu. Prý že už mu nic není, že to má alergický. Já tyhle matky fakt nechápu. To je takové sobectví, normálně to narvat mezi zdravý lidi.“
Dívala jsem se na kolonku „Zbývající palety k expedici“. Očima jsem fixovala to číslo, aby Šárka neviděla, jak se mi stáhlo hrdlo.
„Hmm, to je blbý,“ řekla jsem suše a cvakla myší.
„Jako já vím, že to je těžký s hlídáním,“ pokračovala Šárka, upila ze svého hrnku a míchala si lžičkou pěnu. „Ale přece si neudělám dítě, když se o něj pak nedokážu postarat, když mu teče z nosu, ne? Prostě s ním zůstanu doma. Co je na tom tak složitýho.“
„Máš pravdu. Je to nezodpovědný,“ slyšela jsem vlastní hlas, jak pronáší ta slova. Zněl úplně cize. Vzala jsem si do ruky propisku a začala s ní zběsile ťukat do stolu, dokud se na mě Šárka nepodívala s pozdviženým obočím. Přestala jsem.
V deset třicet jsem měla uzávěrku hotovou z osmdesáti procent.
V jedenáct patnáct už jsem nedokázala souvisle pracovat. Mobil jsem měla položený těsně vedle klávesnice. Čas vypršel. Dávka pěti mililitrů má limit. Věděla jsem to z předchozích nemocí. Mezi čtvrtou a pátou hodinou po podání to tělo vzdá a horečka prorazí ven.
V 11:42 se displej rozsvítil. Na obrazovce blikalo dlouhé jméno „Mateřská škola Beruška – pevná“.
Při tónu vyzvánění ve mně hrklo, až se mi zatajil dech. Hrkla jsem židlí dozadu, popadla telefon a vyběhla ven na prosklenou chodbu před kanceláře.
„Prosím, Kovářová,“ řekla jsem do sluchátka. Hlas se mi klepal.
„Paní Kovářová, tady Brožová,“ ozval se na druhé straně ten samý vyrovnaný, rovný tón z rána. „Eliška mi tu po obědě usnula na koberci u stavebnic. Sahala jsem na ni, je celá horká. Změřili jsme ji a má 38,5. Můžete si pro ni co nejdřív přijet?“
„Jistě. Samozřejmě. Hned vyrážím,“ koktala jsem a zavírala oči.
„Ona i docela dost kašle. A nechce vůbec pít,“ dodala učitelka. Udělala malou pauzu. „Asi na ni něco vlezlo hodně rychle, že? Ještě ráno byla přece jenom trochu nedospalá.“
V té pauze bylo všechno. Úplně všechno. Věděla, že lžu. Věděla to ráno a věděla to teď. Nechtěla se hádat, nechtěla po mně přiznání do telefonu, jen to tam nechala viset.
„Jedu,“ řekla jsem potichu a zavěsila.
Vrátila jsem se do kanceláře, vzala si kabelku a nahlásila vedoucí, že musím letět, že se mi složilo dítě. Uzávěrku prý dodělá odpolední směna, ale prémie mi oseká na polovinu. Bylo mi to v tu chvíli jedno. Chtěla jsem jen zmizet z té budovy.
Když jsem dorazila do školky, už nebyl slyšet žádný křik dětí. Většina z nich už spala v oddělené ložnici. Šatna u Tygříků byla tichá a prázdná, zalitá ostrým poledním sluncem, které pralo přes žaluzie.
Ve dveřích herny stála Brožová. Eliška seděla na malé židličce hned vedle ní, v ruce křečovitě svírala svého plyšového psa a tváře jí hořely tak, že to bylo vidět až ke vchodu. Vypadala úplně odevzdaně. Když mě uviděla, nenatáhla ruce, nezvedla se. Jenom se jí z očí spustily slzy a začala tiše, vyčerpaně vzlykat.
Dřepla jsem si k ní. Sáhla jsem jí na čelo a ruka mě skoro pálila.
„Tak se oblékneme a pojedeme domů, jo?“ šeptala jsem a začala jí natahovat bundu. Byla úplně vláčná, ruce jí padaly podél těla.
Učitelka se opřela ramenem o futra. Z vedlejší místnosti přinesla igelitovou tašku a položila ji na lavičku vedle mé kabelky.
„Máte tam pyžamo a dvoje kalhotky z dopoledne,“ řekla civilně. Žádný křik, žádné vyčítavé scény, které by přilákaly ředitelku.
Zvedla jsem k ní oči. „Nějak to nedoběhla na záchod?“ zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo jako normální dotaz unavené mámy.
„Doběhla. Ale pak se v umývárně rozbrečela,“ odpověděla Brožová a dívala se mi přímo do očí. Nesklopila pohled ani o milimetr. „Přiznala se, že ráno dostala dobrotu, aby neměla horké čelíčko.“
Zůstala jsem dřepět na zemi. Ruka se mi na zipu Eliščiny bundy úplně zastavila. V prázdné šatně nebylo slyšet naprosto nic než tiché bzučení zářivky a tlumené, těžké oddechování mé dcery. Neměla jsem na to absolutně co říct. Žádná myslitelná výmluva pro tuhle konkrétní situaci totiž prostě a jednoduše vůbec neexistovala, a tak jsem tam jen mlčela.
Otočila se, vzala z botníku cizí zapomenutou bačkoru a hodila ji do bedny s hračkami. „Tak se brzy uzdravte,“ řekla k zádům mé dcery a zavřela za sebou dveře do herny.
Postavila jsem se. Vzala jsem z lavičky igelitku s propoceným pyžamem. Elišku jsem zvedla do náruče, i když už je na nošení moc velká a těžká. Obejmul mě její sálající krk. Otevřela jsem vchodové dveře, rameny do nich zatlačila a vyšla ven na betonové schody před školku, kde na mě foukl studený odpolední vítr. Pevněji jsem si ji přitiskla k hrudníku, sešla dolů k zaparkovanému autu a sáhla do kapsy pro klíče.
