Článek
Na D1 zastavuji nerada.
Vždycky mám pocit, že když už se mi podaří rozjet a přežít několik kilometrů mezi kamiony, uzavírkami a řidiči, kteří považují levý pruh za svůj osobní majetek, měla bych pokračovat až do cíle.
Jenže člověk má močový měchýř.
A také závislost na kávě.
Tak jsem někde na Vysočině sjela k benzínce.
Bylo krátce po jedenácté, parkoviště bylo plné a před dámskými záchody se táhla fronta skoro ke stojanu s plyšovými krtečky.
Klasika.
Když jsem se po čtvrthodině konečně dostala ven, objednala jsem si kávu a šla k autu.
U dveří seděla starší paní.
Mohlo jí být něco přes sedmdesát. Měla béžové kalhoty, světlý svetřík a na nohou elegantní polobotky, ve kterých bych já na cestu po dálnici nejela ani za příslib dědictví.
Vedle ní nebyl žádný kufr.
Žádná kabelka.
Jen papírový kelímek s vodou.
Nevěnovala bych jí zvláštní pozornost, kdyby na mě nezavolala.
„Prosím vás.“
Otočila jsem se.
„Nemohla bych si od vás půjčit telefon?“
To je věta, u které dnes člověk automaticky zbystří.
Moje první myšlenka byla podvod.
Druhá byla, že vypadám jako hrozný člověk.
„Jasně.“
Podala jsem jí telefon.
„A číslo víte?“
„Naštěstí ano. Syn ho má snad dvacet let. Kdyby ho měnil častěji, jsem tu až do večera.“
Nadiktovala číslo.
Vytočila jsem ho.
Nikdo to nezvedal.
„Zkusíme ještě jednou.“
Znovu nic.
Paní si povzdechla.
„On řídí.“
„Můžeme zavolat někomu jinému?“
„Můžeme. Ale telefonní čísla dneska nikdo nezná. Všechno máme v telefonu.“
Rozhlédla jsem se.
„A váš telefon je…?“
„V autě.“
„A auto?“
Podívala se směrem k dálnici.
„Pryč.“
Chvíli jsem na ni koukala.
„Oni vám odjeli?“
„Ano.“
Řekla to úplně klidně.
Jako by oznamovala, že autobus má deset minut zpoždění.
„Bez vás?“
„Vypadá to tak.“
Sedla jsem si vedle ní.
Káva mohla počkat.
Tohle začínalo být zajímavější.
Paní se jmenovala Alena.
Jela se synem, dcerou, dvěma vnoučaty a zetěm na Moravu na rodinnou oslavu.
Ve dvou autech.
„To je ten problém,“ vysvětlovala. „Nikdy nejezděte ve dvou autech. Jakmile je vás víc, nikdo neví, kde kdo sedí.“
Na benzínku přijela v autě se synem a vnukem.
Během zastávky šla na toaletu.
Vnučka mezitím oznámila, že chce jet s bratrancem v prvním autě, protože ve druhém byla nuda.
Zetě bolely záda, tak si přesedl dopředu.
Někdo přenášel batoh.
Někdo kupoval bagety.
Někdo hledal nabíječku.
A v celé té přesouvací operaci vznikla jediná zásadní chyba.
Syn byl přesvědčený, že jeho maminka přesedla k dceři.
Dcera byla přesvědčená, že maminka zůstala u syna.
A maminka byla pořád na záchodě.
„Když jsem vyšla ven, myslela jsem, že přeparkovali,“ říkala paní Alena.
„A nevolala jste jim?“
Podívala se na mě.
„Z čeho?“
Ano.
To byla hloupá otázka.
Kabelku měla v autě.
V kabelce mobil.
V autě měla také bundu, peněženku, brýle na čtení a podle jejích slov „dva pěkné chlebíčky, které už mezitím určitě snědl vnuk“.
„A klíče od domu?“ zeptala jsem se.
„Taky.“
„Doklady?“
„Taky.“
„Peníze?“
Zašátrala v kapse svetru.
Vytáhla padesátikorunu a dvě dvacetikoruny.
„Devadesát korun.“
„Tak to je skoro na kávu.“
„Na benzínce možná na půlku.“
Začala jsem se smát.
Ona také.
Zkusily jsme znovu syna.
Nic.
„Kolik času uplynulo?“ zeptala jsem se.
„Tak dvacet minut.“
„To už můžou být docela daleko.“
„Můžou.“
Nevypadala vůbec nervózně.
„Vy nejste naštvaná?“
„Ještě ne. Až přijedou.“
Měla jsem paní Alenu čím dál raději.
Šly jsme dovnitř.
Koupila jsem jí čaj.
Protestovala.
„Já vám to vrátím.“
„Devadesát korun si nechte jako železnou zásobu.“
„Až přijedou, dá vám syn stovku.“
„Nechci stovku.“
„Tak dvě stovky. Za hlídání důchodce.“
Posadily jsme se ke stolku u okna.
Před námi projížděla auta a paní Alena každou chvíli kontrolovala parkoviště.
Ne proto, že by měla strach.
Spíš ji zajímalo, jak dlouho bude rodině trvat, než si všimne, že chybí jedna osoba.
„Já hlavně doufám, že si toho všimnou před Brnem.“
„Kam jedete?“
„Kousek za Brno.“
„Tak to by bylo trapné.“
„Pro ně určitě.“
Znovu jsem volala.
Tentokrát telefon zazvonil jen dvakrát.
„Prosím?“
Ozval se mužský hlas.
„Dobrý den,“ řekla jsem. „Já mám u sebe vaši maminku.“
Ticho.
Dlouhé ticho.
„Prosím?“
„Vaši maminku. Paní Alenu.“
Další ticho.
Pak jsem v pozadí slyšela něco, co znělo jako:
„Do prdele.“
Paní Alena se ke mně naklonila.
„To je on.“
Podala jsem jí telefon.
„Petře?“
Nevím, co syn říkal, ale ona ho několik vteřin jen poslouchala.
„Ano, jsem na benzínce.“
Pauza.
„Ne, nejsem v autě s Jitkou.“
Další pauza.
„Protože kdybych byla v autě s Jitkou, asi bych teď nevolala z cizího telefonu, nemyslíš?“
Odvrátila jsem hlavu, abych se nezačala smát přímo před ní.
Potom se její výraz změnil.
„Kde jste?“
Poslouchala.
„Kolik?“
Zvedla obočí.
„Výborně.“
Položila telefon.
„Jsou čtyřicet tři kilometrů odsud.“
„To je slušné.“
„Všimli si mě až teď.“
„Jak?“
„Syn se chtěl zeptat, jestli nechci zastavit na kafe.“
To už jsem nevydržela.
Smály jsme se obě.
Čtyřicet tři kilometrů.
Dvě auta.
Pět lidí.
A nikomu nebylo divné, že paní Alena už skoro půl hodiny nic neřekla.
„Musí sjet a vrátit se,“ řekla.
„Takže ještě chvíli.“
„Asi ano.“
Zůstala jsem s ní.
Původně jsem chtěla pokračovat hned, ale připadalo mi hloupé nechat ji tam samotnou podruhé během jednoho dne.
Navíc mě zajímalo pokračování.
Paní Alena mi během čekání vyprávěla skoro celou rodinnou historii.
Zjistila jsem, že syn Petr je jinak velmi zodpovědný.
Dcera Jitka také.
Zetě považuje za dobrého člověka, i když neumí pověsit polici rovně.
Vnučka studuje ekonomii.
Vnuk má řidičák čtyři měsíce a podle babičky „by ho ještě mít neměl“.
„Jste na ně naštvaná?“ zeptala jsem se znovu.
Chvíli přemýšlela.
„Já hlavně přemýšlím, co jim řeknu.“
„Máte skoro hodinu.“
„To je dost času.“
Za dalších asi třicet minut vjelo na parkoviště tmavé auto.
Za ním druhé.
Z prvního vystoupil muž kolem padesátky.
Z druhého žena, mladá dívka a dva další lidé.
Všichni vypadali, jako by přijeli identifikovat tělo.
„Mami!“
Paní Alena zůstala sedět.
Napila se čaje.
„Tak už jsou tady.“
Dcera k ní přiběhla první.
Objala ji.
„Mami, já jsem myslela, že jedeš s Petrem!“
„A Petr myslel, že jedu s tebou.“
Syn dorazil o několik vteřin později.
„Mami, promiň.“
„Já vám to říkala.“
„Co?“
„Že máme jet jedním autem.“
„V šesti se nevejdeme.“
„Tak příště jedu vlakem.“
Vnučka se skoro rozbrečela.
„Babi, já jsem si fakt myslela, že jsi v druhém autě.“
Paní Alena ji objala.
„Já vím.“
Bylo vidět, že se na ně vlastně nedokáže zlobit.
A oni zase vypadali tak provinile, že mi jich začalo být trochu líto.
Syn se obrátil ke mně.
„Moc vám děkuju.“
„Nic jsem neudělala.“
„Zůstala jste s ní.“
„Jen jsme si daly čaj.“
Sáhl po peněžence.
„Kolik vám dlužím?“
„Nic.“
Paní Alena ho zastavila.
„Říkala jsem jí, že jí dáš dvě stovky za hlídání.“
„Mami.“
„Tak aspoň ten čaj.“
Nakonec jsem si nevzala nic.
Paní Alena vstala.
„Moment.“
Otevřela dveře auta a začala něco hledat na zadním sedadle.
Po chvíli vytáhla kabelku.
Zkontrolovala ji.
„Telefon mám.“
Pak se podívala do papírového sáčku.
„A chlebíčky taky.“
„Vidíš,“ řekl vnuk. „Nesnědl jsem je.“
„Aspoň někdo v té rodině dneska něco zvládl.“
Nasedli.
Ještě než zavřela dveře, zamávala na mě.
„Až pojedete ve dvou autech, počítejte lidi!“
Slíbila jsem jí to.
Pak obě auta odjela.
Tentokrát s paní Alenou.
Vrátila jsem se ke svému vozu.
Káva, kterou jsem si koupila skoro před hodinou, byla úplně studená.
Vylila jsem ji.
Nastartovala.
A než jsem vyjela z parkoviště, automaticky jsem se podívala na sedadlo spolujezdce a dozadu.
Byla jsem v autě sama.
Takže kontrola proběhla rychle.
Od té doby ale při každé delší cestě, když rodina po zastávce nastupuje zpátky do auta, počítám.
Jedna.
Dvě.
Tři.
Čtyři.
Všichni.
Protože na dálnici se dá zapomenout ledacos.
Sluneční brýle.
Nabíječka.
Peněženka.
Ale podle paní Aleny by člověk měl začít rodinou.
