Článek
Když jsem vypnul motor před jejich novou řadovkou v satelitu za Prahou, bylo už z dálky cítit spálené dřevěné uhlí. Radek stál na příjezdové cestě ze zámkové dlažby, ruce vražené v kapsách drahých outdoorových kraťasů, a tvářil se jako majitel panství, který zrovna vítá najatou četu. Vlastně mě ani nenechal dojít k brance.
„No konečně, mistře,“ houkl na mě místo pozdravu a vyrazil mi naproti. Z kufru jsem zrovna tahal plátěnou tašku s vínem, co koupila moje přítelkyně. Radek mi ji vzal z ruky, položil ji na zídku k popelnicím a místo ní mi do náruče vrazil velkou kartonovou krabici. Byla těžká a něco v ní chrastilo.
„Co to je?“ zeptal jsem se.
„Projekt na dnešní odpoledne,“ usmál se doširoka. „Nakoupil jsem ten smart home, jak jsme se o tom bavili na Vánoce. Kamery, čidla na okna, chytrej termostat, zvonek s videem. Všechno to jelo rovnou z centrálního skladu z Číny. Třetinová cena proti tomu, co mi cpali ti zloději v elektru. Ty to máš za hodinku nahozené, ne? Jsi přece profík.“
Zíral jsem na krabici, ze které koukala změť bílých kabelů, podivně tvarovaných plastových krabiček s rozsypaným čajem na obalu a jeden obrovský napájecí adaptér, který už od pohledu nesplňoval evropské normy. Živím se instalacemi zabezpečovacích systémů do firem. Dělám s profi technikou, kde jeden senzor stojí tolik, co tahle celá Radečkova krabice. O žádném smart home jsme se na Vánoce nebavili. On u stolu machroval, že si dům zasíťuje sám, a já mu jen řekl, ať si hlavně nekupuje ty nejlevnější noname značky z e-shopů, protože se to nedá pořádně spárovat.
„Radku, já přijel na oběd,“ řekl jsem a pokusil se mu krabici vrátit.
„Však maso se teprve nakládá, Péťa dělá salát. Máš spoustu času. Já už ti nachystal štafle do chodby. Ukaž, pojď dál, soused už se byl ptát, co to tady montuju za high-tech.“ Odstoupil, abych mohl projít, a vůbec mu nedocházelo, že mi nedal na výběr.
O půl hodiny později jsem seděl na zemi v jejich předsíni. Vzduch voněl po grilované krkovici, ze zahrady se ozývalo cinkání skleniček, a já se snažil nožíkem oholit izolaci z pochybného kabelu, který měl propojit hlavní bránu se zvonkem. Aplikace v telefonu, kterou jsem si musel stáhnout z nějakého pofidérního odkazu přes QR kód, na mě blikala napůl v angličtině a napůl v čínštině. Hlavní ovládací jednotka, malá bílá cihlička s modrou diodou, odmítala najít místní wi-fi.
Radek se občas mihl v chodbě, vždycky s pivem v ruce. Ani jednou se nezeptal, jestli něco nepotřebuju.
„Tak co, už to svítí?“ objevil se za mnou i se sousedem odvedle. Padesátník v polo triku se nakláněl přes Radečkovo rameno a zvědavě koukal na rozdělanou práci.
„Zatím to nenačetlo ani IP adresu routeru,“ řekl jsem suše a nepřestal civět do telefonu.
„No jo, to víš, tyhle systémy jsou strašně složitý na to prvotní nastavení,“ vysvětloval Radek sousedovi znaleckým tónem. „To si nemůžeš zapojit sám, na to potřebuješ odborníka. Tady Milan se tím živí. Ale když víš, na koho se v rodině obrátit, ušetříš desítky tisíc za firmu.“ Soused uznale pokýval hlavou, Radek mě poplácal po rameni a oba zase zmizeli ven.
V tu chvíli mi došlo, že tohle nebylo žádné spontánní rozhodnutí. Radek to měl vymyšlené dopředu. Koupil to nejlevnější elektro na trhu, ušetřil na montáži, protože počítal s tím, že mu to „mladej“ o víkendu nahodí, a ještě to použil jako příležitost vytáhnout se před sousedy, jaký je manažer, co umí zařídit lidi.
Zvedl jsem se a šel do kuchyně hledat sestru. Petra stála u linky, krájela rajčata a tvářila se utrápeně.
„Péťo, máš tady někde heslo od vaší wi-fi? Radek ho neví a bez toho se nehnu.“
Otřela si ruce do utěrky a sáhla do šuplíku pro pomačkaný papírek. „Prosím tě, hlavně ať už to funguje. On je z toho úplně na nervy. Už to tu leží týden v krabici a včera na mě vyjel, že kvůli mně nemáme zabezpečený dům.“
„Kvůli tobě?“ zarazil jsem se. „Vždyť to kupoval on.“
„No, ale prý jsem mu neschválila ten dražší rozpočet, tak musel koupit tohle a je s tím moc práce. Že prý jsi říkal, že to zapojíš už včera, ale že jsi to zrušil.“
Zůstal jsem stát s lístečkem v ruce. Já o žádném zapojování nevěděl až do dnešního poledne. Radek jí prostě lhal, aby zakryl, že koupil levný krám, se kterým si neví rady, a ze mě udělal toho nespolehlivého, co rodinu nechává na holičkách.
„Jasně. Jdu to dodělat,“ řekl jsem jen, sebral z linky sklenici vody a vrátil se do předsíně. Nebudu se hádat se sestrou, která má už tak dost starostí s hypotékou a Radečkovým egem.
Po dalších dvou hodinách se mi konečně podařilo dostat všechny komponenty do jedné sítě. Diody svítily modře. Zavěsil jsem venkovní kameru na připravenou skobu, nalepil magnetická čidla na francouzská okna a propojil hlavní bránu. Šel jsem na zahradu, kde už se dávno jedlo. Moje porce masa ležela na okraji grilu, studená a vysušená.
„Hotovo,“ řekl jsem a sedl si na volnou plastovou židli.
Radek okamžitě položil vidličku, vytáhl z kapsy iPhone a začal klikat. „Super. Hned to vyzkoušíme.“ Asi minutu zběsile přejížděl prstem po displeji, pak se zamračil. „Hele, ta kamera venku sice ukazuje obraz, ale neukládá záznam dozadu. Píše to tu něco o cloudu.“
„Protože tam nemáš SD kartu a ta čínská aplikace nemá vlastní bezplatné úložiště,“ vysvětlil jsem v klidu a ukrojil si kousek tuhého masa. „Musíš si v té appce zaplatit předplatné. Stojí to asi pět euro měsíčně. Pak se ti to bude ukládat na jejich server.“
Radek zrudl. „Pět euro měsíčně? Zbláznil ses? Proč bych někomu platil paušál za kameru, co visí na mým baráku? To nedám.“
„Tak si tam zítra kup paměťovku, strč ji do toho zespodu a bude se to přemazávat po třech dnech.“
„To je na prd, co když nám to tu někdo vybere, když budeme na dovolené, a ukradne i tu kameru s tou kartou? To pak nemám nic.“ Položil telefon na stůl, jako by to byla moje chyba. „Seš ajťák, ne? Tak to nějak obejdi. Udělej, ať se to ukládá k nám na ten starý notebook, co mám v pracovně. Nebo to nějak hackni. Vždyť se tím živíš.“
Přežvýkl jsem kus krkovice a zapil to vodou. „Nejsem hacker, Radku. Jsem technik. A tohle je uzavřený čínský systém. Buď jim zaplatíš pět euro, nebo máš jen živý přenos. Nijak jinak to nejde. Říkal jsem ti už o Vánocích, ať nešetříš na nesprávném místě.“
„Milane, poslouchej. Jsi rodina. Já tě sem pozval na oběd, chovám se k tobě hezky, tak bych čekal, že to aspoň dotáhneš do konce, když už ses s tím tak dlouho patlal. Přece mi nenecháš dům napůl rozdělaný. Zkus u toho trochu přemýšlet.“
Vstal jsem. Nevyletěl jsem, nezvýšil jsem hlas. Jen jsem si utřel ruce do papírového ubrousku a hodil ho na talíř.
„Je to hotové přesně tak, jak to hardware dovoluje,“ řekl jsem tiše. „Dojdu si do předsíně pro nářadí.“
Když jsem procházel kolem francouzského okna dovnitř, slyšel jsem z terasy Radečkův hlas. Mluvil k sousedovi. „No jo, to máte těžký. On dělá sice v oboru, ale jenom montéra. Tyhle softwarový věci a sítě mu moc nejdou, nepřivezl si ani správný programy. Zítra si na to holt zavolám profíky z Prahy, ať mi to odladí, no. Ušetřit se asi fakt nedá.“
Došel jsem do předsíně. Klekl jsem si k malému bílému hubu, který sloužil jako srdce celého toho nesmyslného systému. V aplikaci na svém telefonu jsem otevřel administrátorský přístup. Původně jsem chtěl Radkovi vytvořit uživatelský účet a celé mu to předat s českým návodem, který jsem našel na nějakém fóru.
Místo toho jsem v nastavení jazyka odškrtl angličtinu. V roletce jsem sjel úplně dolů a vybral původní zjednodušenou čínštinu. Aplikace na vteřinu zamrzla a pak se celé rozhraní, všechny volby, časovače i notifikace překlopily do rozsypaného čaje.
Změnil jsem hlavní administrátorské heslo. Aplikace si vyžádala kombinaci velkých, malých písmen, čísel a speciálních znaků. Vygeneroval jsem nesmyslný třináctimístný řetězec. Klikl jsem na uložit.
Vytrhl jsem ze svého bloku prázdný list a propiskou na něj to heslo pečlivě opsal. Nepřidal jsem k němu žádný komentář. Žádné vysvětlení, co to je, ani k jakému účtu to patří.
Zavřel jsem tašku s nářadím. Papírek s heslem jsem nechal ležet na dně plechové rozvodné skříně v chodbě, přímo pod změtí šedých kabelů z routeru. Pak jsem skříň zavřel. Z předsíně jsem zakřičel směrem k terase, že už musíme jet. Na žádnou odpověď jsem nečekal.
