Článek
Jsme tři sourozenci. Já jsem nejstarší, je mi šestačtyřicet. Lenka je o tři roky mladší a Martin o sedm. Máma bydlí v Pardubicích, já půl hodiny autem od ní. Sourozenci se odstěhovali dál, takže když je potřeba něco vyzvednout, přivézt nebo zařídit osobně, většinou to udělám já. Dlouho mi to připadalo přirozené.
Se společnými dárky to začalo ještě v době, kdy Martin studoval. Koupila jsem mámě něco za nás všechny, bratr poslal, co mohl, a Lenka mi přispěla polovinou zbytku. Později už jsme všichni pracovali a začali částku dělit na třetiny. Výběr ale zůstal na mně.
Před narozeninami jsem napsala do skupiny, co máma potřebuje. Sourozenci odpověděli, že je to dobrý nápad, a poslali peníze. Když se dárek objednával, šel ke mně. Pokud neseděla velikost nebo přišel poškozený, vyřizovala jsem výměnu. Na oslavu jsem přivezla zabalenou krabici a přání se třemi podpisy.
Máma vždycky děkovala všem stejně. Tak to mělo být. Jen jsem postupně začala platit věci, které se do našich tří podílů nějak nevešly.
Rozdíl byl pokaždé docela malý
Jednou jsme se domluvili na županu za osmnáct set. Než jsem ho objednala, Lenka poslala odkaz na jiný. Byl dražší, ale měl zip a mámě by se lépe oblékal. Souhlasila jsem. Každý poslal původních šest set, já doplatila zbytek a dál jsme se k tomu nevraceli.
Jindy nebyla v ceně doprava. K narozeninám jsem přikoupila květinu, na Vánoce hezčí krabici a stuhu. Za kávovar jsme dali každý dva tisíce, ale káva a odvápňovací prostředek už zůstaly na mém účtu. Když Martin napsal, že pošle peníze až po výplatě, občas jsem zapomněla připomenout se. On zřejmě také.
Manžel se mě několikrát zeptal, proč jim to neřeknu. Odpověděla jsem, že nebudu sourozencům posílat vyúčtování za balicí papír. Připadalo mi směšné pokazit rodinnou oslavu kvůli několika stovkám.
Loni před Vánoci jsme se domluvili na poukazu do divadla. Lenka pak navrhla přidat večeři pro mámu a její kamarádku, aby měly celý večer hezký. Martin odpověděl palcem nahoru. Já zavolala do restaurace, koupila druhý poukaz a přiložila ho k prvnímu. Rozdíl jsem zase zaplatila sama.
Když jsem po Novém roce procházela účet, našla jsem i tuhle platbu. Vytáhla jsem si starší zprávy a začala počítat. Za poslední rok jsem za společné dárky a věci kolem nich dala skoro o čtyři tisíce víc než každý ze sourozenců.
Nejvíc mě zarazilo, že bych jim některé částky už ani nedokázala vysvětlit. Sama jsem nikdy jasně nenapsala, že je chci rozdělit.
Lázně už byly skoro slíbené
Máma měla v květnu sedmdesátiny. Chtěli jsme oslavu v restauraci a nějaký větší dárek. Rozhodla jsem se, že tentokrát začneme částkou.
„Za sebe můžu dát dva tisíce na dárek. Oslavu zaplatíme zvlášť. Napište, kolik chcete dát vy, a podle toho něco vybereme,“ poslala jsem do skupiny.
Martin odpověděl, že se večer podívá. Lenka mi hned zavolala.
„Já už našla krásný pobyt. Tři noci, procedury, jídlo. Dvanáct šest set. To máme každý čtyři dva.“
Řekla jsem jí, že čtyři tisíce dvě stě dát nechci. S manželem jsme zrovna platili opravu auta a na léto jsme měli objednanou dovolenou. Dva tisíce pro mě byly částka, kterou jsem mohla vydat bez dalšího přemýšlení.
Lenka se zeptala, jestli to nemůže počkat do další výplaty. Vysvětlila jsem, že jsem nenavrhovala půjčku. Stanovila jsem svůj rozpočet.
„Ale máma má sedmdesát jednou. Na ní snad nemusíme šetřit.“
Přestala jsem při tom skládat prádlo. Telefon jsem položila na stůl a zapnula hlasitý odposlech.
„Ty už jsi jí o tom řekla?“
Lenka chvíli neodpovídala. Pak přiznala, že se mámy ptala, jestli by se jí líbily lázně. Máma byla nadšená. Dokonce už mluvila s kamarádkou, že by mohly jet společně.
Najednou jsem měla pocit, že můj rozpočet už nikoho nezajímá. Dárek byl vybraný a teď se čekalo, až přestanu kazit radost.
Sourozenci o mých doplatcích nevěděli
Večer jsme si zavolali všichni tři. Martin navrhl, že by se dal najít kratší pobyt. Lenka ale tvrdila, že ten její je výhodný a byla by škoda ho nevzít. Pak připomněla, že jsem předchozí roky proti cenám nic neměla.
V tu chvíli jsem vytáhla loňské Vánoce, župan i kávovar. Vyjmenovala jsem, co jsem platila navíc. Čím déle jsem mluvila, tím méně mi šlo o letošní pobyt.
„Jano, já vůbec nevěděl, že ta večeře byla navíc,“ řekl Martin. „Myslel jsem, že je v částce, kterou jsi napsala.“
Lenka zase připomněla, že květiny jsem několikrát koupila sama, aniž bych se jich ptala. V tom měla pravdu. Nemohla jsem teď tvrdit, že si objednali něco, o čem ani nevěděli.
Bylo nepříjemné slyšet, že část mého pocitu křivdy vznikla z rozhodnutí, která jsem dělala potichu. Přesto mi vadilo, jak snadno se můj letošní limit změnil v otázku, jestli mám mámu dost ráda.
„Staré peníze po vás nechci,“ řekla jsem nakonec. „Ale letos dám dva tisíce. Jestli chcete dražší pobyt, můžete doplatit víc. Jen prosím nepočítejte s tím, že to udělám já.“
Lenka odpověděla, že ona taky nemůže platit všechno. Tentokrát jsem jí neřekla, že to nějak vyřeším.
Máma se zeptala jen na termín
Další dva dny se ve skupině nic neobjevilo. Pořád jsem měla nutkání najít jiný pobyt, obvolat hotely a poslat tři možnosti. Nakonec jsem napsala Martinovi, jestli by hledání tentokrát převzal. Souhlasil.
Našel dvě noci s několika procedurami za devět tisíc. Lenka navrhla, že ona a Martin dají každý tři a půl, já dva. Neptala jsem se, jestli jí to opravdu nevadí. Napsala jsem, že s tím souhlasím, a poslala peníze bratrovi.
Máma se o kratším pobytu dozvěděla ještě před oslavou, protože bylo potřeba vybrat termín. Zajímalo ji hlavně, jestli může jet v červnu. Její kamarádka tehdy neměla žádné kontroly u lékaře a mohly by si zamluvit stejný hotel. Počet nocí s původním plánem nesrovnávala. Nevím ani, jak podrobně jí ho Lenka předtím popsala.
Na oslavě jsme jí předali poukaz. Lenka přivezla květinu, Martin obálku a já dort, na kterém jsme se domluvili předem. Máma měla radost a začala hned plánovat, co si vezme s sebou.
Mezi mnou a Lenkou tím nebylo všechno vyřešené. Když jsme po obědě vyšly před restauraci, řekla mi, že jsem ty staré doplatky nemusela vytahovat všechny najednou. Uznala jsem to. Zároveň jsem ji poprosila, aby příště neslibovala společný dárek dřív, než se domluvíme.
Přikývla. O chvíli později jsme se už bavily o tom, kdo mámu odveze domů.
Poukaz objednal Martin a domluvil s hotelem i termín. Když máma později potřebovala změnit jednu proceduru, poprvé jsem ji neposlala za sebou. Dala jsem jí číslo, které měl bratr v potvrzení rezervace.
Před Vánoci pak Lenka do skupiny poslala odkaz na hezkou kabelku. Připsala, že by se mámě hodila k novému kabátu. Podívala jsem se na cenu, ale obchod jsem neotevřela.
Napsala jsem, kolik letos mohu dát, a zeptala se na jejich představu. Martin odpověděl až druhý den. Tentokrát jsem na něj počkala.
