Článek
Nebylo to samozřejmě jen kvůli máslu. Po třiceti letech manželství se člověk nikdy nehádá jen kvůli tomu, co právě drží v ruce. Máslo je většinou pouze poslední kapka, která už má za sebou zapomenuté ponožky, neumytý hrnek, otevřenou skříňku a větu „vždyť jsem ti to říkal“.
Tentokrát jsem ho poslala do supermarketu pro několik věcí.
Chleba.
Mléko.
Máslo.
Papírové kapesníky.
A minerálku.
Seznam jsem mu poslala do telefonu, protože zkušenost mě naučila, že věta „kup něco k snídani“ může znamenat balíček párků, tři piva a hořčici.
„A hlavně normální máslo,“ řekla jsem ještě doma.
„Co je nenormální máslo?“
„Prostě máslo. Ne margarín.“
„Já vím, co je máslo.“
Tohle byla naše poslední klidná konverzace toho odpoledne.
Když jsme do obchodu dorazili, rozdělili jsme se.
Já šla pro zeleninu a věci do koupelny, manžel pro zbytek.
Na parkovišti jsme se měli sejít u auta.
Byla sobota odpoledne a před supermarketem bylo tolik aut, že jsem si chvíli myslela, že rozdávají televize zdarma.
Naše auto je šedá škodovka.
To je v Česku trochu problém.
Šedá škodovka není automobil.
Je to kamufláž.
Zaparkujete ji před obchodním centrem a během pěti minut kolem ní stojí dalších sedm prakticky stejných.
Když jsem vyšla ven, měla jsem v každé ruce tašku a pod paží balík toaletního papíru.
Pršelo.
Ne nějak dramaticky, ale přesně tolik, aby vám během cesty od východu k autu zvlhly vlasy a zkazila se nálada.
Naše auto stálo ve třetí řadě.
Tedy alespoň jsem si to myslela.
Odemkla jsem.
Dveře spolujezdce byly otevřené.
Přesněji řečeno nebyly zamčené.
Sedla jsem si dovnitř, položila tašky k nohám a zabouchla dveře.
Řidič seděl za volantem.
Ani jsem se na něj pořádně nepodívala.
„Tak doufám, že jsi koupil to máslo.“
Muž mlčel.
„Protože jestli jsi zase vzal tu rostlinnou věc v krabičce, tak ji budeš jíst sám.“
Pořád nic.
Zapnula jsem si pás.
„A minerálku jsi vzal?“
Ticho.
„Prosím tě, hlavně mi neříkej, že jsi zase zapomněl půlku seznamu.“
Muž vedle mě se trochu pohnul.
Já si toho všimla, ale vyložila jsem si to po svém.
Manžel, když něco zapomene, má totiž zvláštní obrannou strategii.
Mlčí.
Doufá, že když nebude mluvit dostatečně dlouho, problém se nějak vyřeší sám.
Nevyřeší.
„Já fakt nechápu, proč ti ten seznam posílám.“
Muž se nadechl.
„Paní…“
„Ne, počkej, nech mě domluvit.“
Ano.
Řekla jsem to.
Cizímu člověku.
Ale v tu chvíli jsem stále žila v přesvědčení, že vedle mě sedí muž, se kterým jsem strávila většinu svého dospělého života.
„Protože přesně tohle děláš pokaždé. Já napíšu pět věcí a ty přineseš čtyři úplně jiné.“
Muž znovu otevřel ústa.
„A minule jsi místo jaru přinesl leštidlo do myčky.“
„Já…“
„A ještě ses se mnou deset minut hádal, že je to skoro to samé.“
Teď už se na mě podíval.
Já pořád ne na něj.
Z kabelky jsem vytáhla telefon.
„Podíváme se na ten seznam.“
Otevřela jsem zprávy.
„Chleba, mléko, máslo, kapesníky, minerálka. Pět věcí. To zvládne dítě ve druhé třídě.“
Vedle mě se ozvalo zakašlání.
Tentokrát jsem konečně otočila hlavu.
Seděl tam muž.
To samo o sobě samozřejmě nebylo podezřelé.
Čekala jsem muže.
Jenže tenhle měl knír.
Můj manžel knír nemá.
Dívali jsme se na sebe.
Já na něj.
On na mě.
Můj mozek asi tři vteřiny odmítal zpracovat informaci, kterou dostával od očí.
Dokonce mě napadlo, jestli si manžel během nákupu nenechal narůst knír.
Pak mi došlo, že je to fyziologicky nepravděpodobné.
„Vy nejste můj muž.“
Muž lehce zavrtěl hlavou.
„Ne.“
„Aha.“
To byla jediná věta, která mě napadla.
Podívala jsem se kolem sebe.
Auto bylo podobné našemu.
Stejná barva.
Stejný model.
Dokonce mělo na palubní desce držák na telefon na téměř stejném místě.
Jen vonělo jinak.
A na zpětném zrcátku visel malý fotbalový míč.
My žádný fotbalový míč nemáme.
„Já jsem nastoupila do špatného auta.“
„Ano.“
„Proč jste mi nic neřekl?“
To byla ode mě troufalá otázka.
On to přece zkoušel.
Dokonce několikrát.
Muž se začal smát.
„Já jsem nevěděl, kdy můžu.“
V tu chvíli jsem se chtěla propadnout sedačkou.
Vzpomněla jsem si na všechno, co jsem mu během poslední minuty řekla.
Máslo.
Jar.
Neschopnost splnit pětibodový seznam.
Manželovu obrannou taktiku.
V podstatě jsem cizímu člověku poskytla krátký přehled našeho manželství od oddělení drogerie až po chlazené zboží.
„Moc se omlouvám.“
„To je v pořádku.“
„Není.“
„Aspoň vím, co nemám doma pokazit.“
Podívala jsem se na něj.
„Jste ženatý?“
„Dvacet sedm let.“
„Tak to už stejně víte.“
Začal se smát ještě víc.
Já také.
Protože jsou situace, kdy máte jen dvě možnosti.
Buď utečete.
Nebo se začnete smát.
Já jsem chtěla udělat obojí.
Odepínala jsem pás, když se muž zeptal:
„A co vám vlastně přinesl?“
„Kdo?“
„Manžel. Místo jaru.“
„Leštidlo do myčky.“
Přikývl.
„To se může stát.“
„Nestavte se na jeho stranu.“
„Promiňte.“
Otevřela jsem dveře.
Venku pořád pršelo.
Vytáhla jsem tašky.
„Ještě jednou se omlouvám.“
„Nic se nestalo.“
Pak zaváhal.
„Ale to máslo bych zkontroloval.“
Zavřela jsem dveře.
Naše auto stálo o dvě místa dál.
O dvě.
Manžel seděl za volantem a díval se mým směrem.
Už z jeho výrazu jsem poznala, že celou věc viděl.
Došla jsem k autu.
Otevřela dveře.
Tentokrát jsem se před nastoupením podívala dovnitř.
„Ty jsi byla kde?“
„Nikde.“
„Ty jsi seděla u nějakého chlapa v autě.“
„Neseděla.“
„Seděla.“
„Na chvíli.“
„Proč?“
Položila jsem nákup na zem.
„Protože má stejné auto.“
Manžel se otočil a podíval se na vůz vedle.
„Nemá.“
„Má.“
„Ten má jiná kola.“
To je přesně mužská vlastnost, kterou nikdy nepochopím.
Dvě auta mohou být podle mě úplně stejná, ale muž vám okamžitě vysvětlí, že jedno má jiný paket, disky nebo odstín šedé, který se jmenuje nějak jako meteorologický jev.
„A cos tam dělala?“
„Nic.“
„Mluvila jsi s ním.“
Mlčela jsem.
Manžel se začal usmívat.
„Cos mu říkala?“
„To není důležité.“
„Takže něco o mně.“
Znovu jsem mlčela.
Po třiceti letech manželství člověk pozná odpověď i bez slov.
„Cos mu o mně řekla?“
„Jen něco málo.“
„Co je něco málo?“
„Máslo.“
„Co s máslem?“
„Nic.“
„A jar?“
Podívala jsem se na něj.
„Jak víš o jaru?“
„Protože to vytahuješ pokaždé, když se hádáme o nákupu.“
To byla pravda.
Sedla jsem si.
Manžel nastartoval.
„Takže už o mně vědí cizí lidi na parkovišti?“
„Jeden.“
„Výborně.“
Vyjeli jsme.
Asi po minutě jsem si vzpomněla.
„Koupil jsi vůbec to máslo?“
Manžel ukázal dozadu.
„V tašce.“
Natáhla jsem se.
Vytáhla balíček.
Máslo.
Opravdové.
Žádný margarín.
„A minerálku?“
„Taky.“
„Kapesníky?“
„Ano.“
„Mléko?“
„Ano.“
„Chleba?“
„Ano.“
Položila jsem máslo zpátky.
„Tak vidíš.“
„Co?“
„Když chceš, tak to jde.“
Podíval se na mě.
„Já tě snad vysadím na příštím parkovišti.“
„Klidně. Třeba tam najdu jiné auto.“
Tentokrát se smál i on.
Od té doby dělám před nastoupením do auta jednu věc.
Dívám se na řidiče.
Ne na značku auta.
Ne na barvu.
Ne na kola.
Na řidiče.
A občas, když s manželem nakupujeme a on se příliš dlouho nevrací, vzpomenu si na toho pána s knírem.
Doufám, že někdy doma koupil správné máslo.
A hlavně že jeho žena nikdy nezjistila, proč o tom najednou tolik přemýšlí.
