Článek
S Martinou jsme si vždycky byly blízké. Bydlí deset minut autem od nás. Když byly děti malé, jedna přinesla oběd, druhá je vyzvedla ze školky. Někdy jsme spolu jen seděly, zatímco si hrály.
Dnes už máme každá jiný režim. Já pracuju většinu dní z domova, Martina je v kanceláři a odpoledne projíždí kolem našeho domu. Její syn už bydlí jinde, naše dcera odjela studovat a manžel se vrací až večer.
Právě proto se u mě sestra začala zastavovat častěji.
Nejdřív mi její návštěvy dělaly radost
Poprvé zazvonila s tím, že se jí ještě nechce domů a jestli nemám kávu. Měla jsem zrovna hotovo, takže jsem zavřela počítač a šly jsme do kuchyně. Vyprávěla mi o práci, já jí ukázala fotografie od dcery.
Za pár dní přišla znovu. Tentokrát přinesla dva zákusky. Pak se zastavila cestou z nákupu, jindy měla jen půl hodiny a potřebovala si s někým promluvit.
Bylo mi s ní dobře. Po dni u počítače to byla příjemná změna. Nemusely jsme uklízet nebo chystat občerstvení. Martina si vzala hrnek ze skříňky a já se nemusela omlouvat za prádlo na sušáku.
Jenže se postupně přestala ptát, jestli se to hodí.
Někdy zavolala až před domem
Zpočátku mi napsala, že je poblíž. Později jen zazvonila. Když jsem neotevřela hned, zavolala na telefon a zeptala se, jestli jsem doma. Většinou jsem byla, jen to neznamenalo, že mám volno.
Jednou jsem právě dokončovala práci, kterou jsem potřebovala odeslat do pěti. Řekla jsem jí, že ještě něco dodělávám. Martina odpověděla, že si klidně sedne a nebude mě rušit. Za chvíli se ale zeptala, kde máme kávu, potom mi začala vyprávět, proč se pohádala se synem.
Neuměla jsem jí odpovídat a současně se soustředit. Nakonec jsem počítač zavřela. Po jejím odchodu jsem práci dokončila večer.
Podruhé počkala, než dokončím pracovní telefonát. Když jsem skončila, měla pro mě kávu a chtěla si povídat. Já si původně představovala, že po práci půjdu ven.
Často jsem svůj program posunula
Někdy jsem kvůli sestře odložila nákup, jindy jsem zrušila procházku a jednou jsem ji rovnou pozvala na večeři, protože už bylo skoro sedm. Pokaždé jsem ji pozvala dál sama.
Manžel se mě ale občas zeptal, jestli o její návštěvě vím předem. Náš společný večer se pak někdy změnil.
Martinu má rád a nikdy ji neposílal pryč. Jednou se zeptal, jestli jsme nechtěli jít do kina. Chtěli. Řekla jsem mu, že půjdeme jindy, a teprve večer mi došlo, že jsem se ho ani nezeptala, jestli mu to vyhovuje.
Sestře jsem nic neřekla. Nechtěla jsem, aby se cítila nevítaná, když už seděla u nás.
K ní jsem většinou jezdila po domluvě
Martina nepracuje z domova a často chodí po práci cvičit. Když jsem ji chtěla navštívit, zavolala jsem jí. Věděla jsem, že ji doma nemusím zastihnout.
Jednu sobotu jsem ale vezla dceři do jejího podnájmu několik věcí a cestou zpátky projížděla kolem sestřina domu. Měla jsem v autě i knížku, kterou mi půjčila, a krabičku koláče. Vzpomněla jsem si, že před pár dny říkala, že bude o víkendu doma.
Zaparkovala jsem a zazvonila.
Otevřela mi v domácím oblečení. Usmála se a zeptala se, jestli jsem jí volala. Řekla jsem, že ne, jedu kolem a vezu knížku. Jestli má chvíli, daly bychom si kávu.
Ustoupila ze dveří a pustila mě dovnitř.
Čekala jsem jinou reakci
Na stole měla papíry. Dopoledne pracovala na vyúčtování pro jejich bytový dům a teď si chtěla lehnout. Položila jsem knížku na stolek a řekla, že ji nebudu zdržovat.
Martina začala uklízet hrnky. Odpověděla, že když už jsem tady, kávu mi udělá, ale příště bych měla zavolat. Není přece možné přijít k někomu domů a předpokládat, že zrovna nemá nic jiného.
S tím jsem souhlasila. Jen mi připadalo zvláštní slyšet tu větu právě od ní.
Připomněla jsem jí, že se u nás také běžně zastavuje bez domluvy. Martina řekla, že to je jiné. Já jsem doma skoro pořád a navíc jsem jí nikdy neřekla, že mi to vadí.
Měla pravdu. Říkala jsem, že ještě pracuju, ale potom stejně vstala a udělala kávu. Mohla získat dojem, že mi návštěvy vyhovují pokaždé.
Jen jsem nechápala, proč u sebe okamžitě pozná, že být doma neznamená být připravená na návštěvu, a u mě ji to nenapadne.
Nakonec jsme si kávu nedaly
Řekla jsem jí, že se příště ozvu předem a teď ji nechám odpočívat. Martina se trochu zarazila. Zeptala se, jestli jsem se urazila. Odpověděla jsem, že ne, ale nechci, aby kvůli mně měnila odpoledne, které měla naplánované jinak.
Koláč jsem nechala na lince a odjela.
Cestou domů jsem přemýšlela, kolikrát jsem sama chtěla udělat totéž. Říct, že mám dnes jiný program a návštěva se mi nehodí. Já doufala, že to pochopí z poznámky o nedodělané práci.
Ona se na podobné náznaky nespoléhala. Prostě mi řekla, jak to chce mít.
Za několik dní zazvonila u nás
Byla středa a já měla bundu už na sobě. S manželem jsme chtěli jít pěšky do města na večeři. Práci jsem dokončila dřív, abychom mohli vyrazit hned.
Otevřela jsem Martině a řekla, že dnes odcházíme. Zeptala se, jestli můžeme počkat alespoň deset minut, protože mi chce něco vyprávět. Odpověděla jsem, že dnes ne, ale zítra jí zavolám.
Podívala se na manžela, který stál za mnou, a pak znovu na mě.
Řekla, že ji samozřejmě nemusím zvát dál, pokud se mi to nehodí. Jen to prý dřív nikdy nebyl problém. Odpověděla jsem, že někdy byl, ale neřekla jsem jí to dost jasně.
Martina poznamenala, že jestli to má být reakce na sobotu, mohla jsem jí rovnou říct, že mě naštvala.
Řekla jsem, že mě v sobotu spíš něco napadlo. Ona si chce návštěvy domlouvat a mně by to vlastně také vyhovovalo.
Rozloučily jsme se a já šla s manželem ven.
Najednou si připadala jako cizí návštěva
Večer mi napsala, že čekala, že mezi sestrami se nemusí člověk objednávat. To slovo použila několikrát. Prý už si nebude troufat ani zazvonit, aby mě náhodou nevyrušila.
Mrzelo mě to. Měla jsem chuť jí napsat, že samozřejmě může přijít kdykoliv. Jen bych tím zase slíbila něco, co mi nevyhovovalo.
Zavolala jsem jí. Připomněla jsem jí, že sama chtěla, abych jí dala vědět předem. Martina odpověděla, že z jedné soboty dělám pravidlo pro všechny naše návštěvy.
Řekla jsem, že to pravidlo nepovažuju za špatné. Kdybych jí zavolala, mohla mi říct, že si chce lehnout. Já bych se zastavila jiný den a ona by nemusela přerušovat svoje odpoledne.
Martina namítla, že o mě přece vždycky stála. Odpověděla jsem, že já o ni také. Jen nechci, aby se moje práce nebo společný večer s manželem počítaly jako volný čas jen proto, že jsem zrovna doma.
Na chvíli se odmlčela.
Pak řekla, že měla dojem, že mi její návštěvy zpříjemňují den.
Řekla jsem, že často opravdu ano.
Chvíli se u nás neukázala
Další týden nezazvonila ani jednou. Ve čtvrtek jsem jí navrhla páteční kávu. Trochu jsem se bála, že odmítne kvůli mně.
Odpověděla, že v pátek nemůže. Šla cvičit a potom měla domluvenou kamarádku. Nabídla neděli odpoledne. Souhlasila jsem a tentokrát jsem přijela já k ní.
Nejdřív jsme se trochu hlídaly. Martina se zeptala, jestli nemám potom další program, aby mě nezdržela. Řekla jsem, že dnes ne. Přišla jsem právě proto, abych s ní mohla sedět a poslouchat, co potřebuje vyprávět.
Za chvíli jsme mluvily jako obvykle. O synovi, o mámě a o práci. Zůstala jsem skoro dvě hodiny. Při odchodu se zeptala, jestli přijdu příště zase já. Prý ji nenapadlo, že poslední měsíce vídám hlavně její kabát na našem věšáku.
Od té doby většinou napíše
Není z toho žádný složitý systém. Sestra mi pošle zprávu, že bude kolem páté poblíž, a zeptá se, jestli se může zastavit. Někdy řeknu ano, jindy navrhnu další den. Já dělám totéž, když mám cestu kolem ní.
Občas ještě zazvoní bez ohlášení. Nedávno mi vezla jablka od mámy a nechtělo se jí domů s celou taškou. Pustila jsem ji dál, protože jsem měla volno. Nebyl důvod odmítat ji jen proto, že nenapsala.
Rozdíl je v tom, že už neberu její příchod jako automatickou změnu vlastního programu. Někdy spolu opravdu zůstaneme jen chvíli mezi dveřmi. Naposledy se jí nechtělo odjet, ale domluvily jsme si další den.
Minulý týden mi napsala, že má náročný den a ráda by mě viděla. Měla jsem ještě práci a odpověděla jsem, že můžu až po šesté.
Přijela v půl sedmé. Přinesla dva zákusky a zeptala se, jestli jsem to stihla odeslat.
Řekla jsem, že ano, a vzala ze skříňky dva hrnky.
