Šicí stroj jsem musela pokaždé uklidit. Manželův model zabíral stůl celé týdny

Šicí stroj jsem měla několik let schovaný ve skříni. Kdysi jsem na něm zkracovala dětem kalhoty a opravovala povlaky. Později na větší šití nebyl čas a stroj jsem přestala vytahovat.

Před rokem jsem se přihlásila na sobotní kurz. Kamarádka mi ukázala sukni, kterou tam ušila. Seděla jí a měla kapsy přesně tam, kde je chtěla mít.

Na první hodině jsem zjistila, že si pamatuju méně, než jsem čekala. Přesto mě to bavilo. Domů jsem přišla s kusem látky, několika poznámkami a chutí pokračovat.

Manžel řekl, že je to dobrý nápad.

Bydlíme v třípokojovém bytě. Dcera má svůj pokoj, my ložnici a ve třetím je obývák s jídelním koutem. Největší pracovní plocha je jídelní stůl.

Pavel mi navrhl, abych šila tam. U okna je dost světla. Jen chtěl, abych ho potom vždycky schovala. Neměl rád věci ponechané na stole.

Souhlasila jsem. Sama jsem nechtěla jíst mezi špendlíky a před večeří jsem stůl samozřejmě uklidila. Jen jsem si představovala, že pokud budu po jídle pokračovat, nechám stroj stát na jednom konci.

Pavel to viděl jinak. Když jsem ten večer skončila, zeptal se, jestli už ho odnesu.

Řekla jsem, že bych ráno chtěla dodělat lem.

Odpověděl, že ho přece zase můžu vytáhnout.

Stroj měl místo ve spodní části skříně v předsíni. Musela jsem odsunout krabici s botami, vyndat ho, donést ke stolu a připravit pedál. K tomu látku, střih, nůžky a krabičku s drobnostmi. Na stole jsem měla starší podložku, aby se nepoškrábal.

Když jsem končila, všechno šlo zpátky. Rozešité části jsem složila do krabice. Někdy jsem další večer hledala, který kus jsem měla připravený jako další.

Nebyla to žádná obrovská práce. Jen mi postupně začalo připadat zvláštní, že ji musím udělat i ve chvíli, kdy už nikdo ke stolu nejde a já u něj za pár hodin budu sedět znovu.

Jednou jsem nechala stroj na místě přes noc. Látku a všechny ostré věci jsem schovala. Pavel si ráno přinesl kávu a zeptal se, jestli tady takhle bude stát pořád.

Řekla jsem, že jen do odpoledne.

Podle něj jsme se ale domluvili, že se bude uklízet hned. Nemáme dílnu, máme obývák.

Když jsem měla večer hodinu, někdy jsem stroj ani nevyndala. Než bych si všechno nachystala, už bych měla začít uklízet. Místo toho jsem si prohlížela návody nebo vybírala látky na internetu.

Pavel se občas zeptal, proč nešiju, když mě to tolik baví. Vysvětlila jsem mu to. Řekl, že příprava přece patří ke každému koníčku a že nemůžeme kvůli mojí sukni celý týden obcházet stroj.

Nemuseli jsme ho obcházet. Stál na konci stolu a pořád zbývalo místo pro tři lidi. Nechtěla jsem se však každý večer dohadovat, kolik přesně prostoru zabírá.

Sukni jsem dokončila během tří víkendů. Když jsem si ji oblékla, Pavel řekl, že mi sluší, a dcera chtěla vědět, jestli jí také něco ušiju. Měla jsem radost a na ty drobné spory jsem skoro zapomněla.

Pak si Pavel koupil model lodi.

Modely stavěl jako kluk. Z jedné procházky jsme se vrátili kolem modelářského obchodu. Za pár dní přinesl krabici a říkal, že si konečně odpočine jinak než u televize.

To jsem mu přála. Poslední měsíce měl v práci dost starostí a líbilo se mi, že se na něco těší. Večer rozložil součástky na jídelní stůl a začal si je třídit. Když mu jeden drobný díl upadl, hledali jsme ho oba pod židlemi.

Našli jsme ho až u topení.

Před spaním jsem se zeptala, kam všechno uloží. Řekl, že to zatím nechá být, protože zítra bude pokračovat. Návod měl otevřený, součástky rozdělené a některé věci už slepené.

Připomněla jsem mu, že jsme se u mého šití domluvili jinak.

Odpověděl, že tohle se nedá srovnávat. Stroj je jedna věc, kterou vezmu do rukou. On má na stole několik desítek drobných dílů.

Nechala jsem to na druhý den.

Nejdřív zabral polovinu stolu. Pak přibyly barvy, další krabička a rozestavěný trup, který potřeboval nechat v klidu. Když přijela moje sestra, jedli jsme u konferenčního stolku.

V neděli jsem chtěla rozložit střih na halenku. Zeptala jsem se, jestli by mohl svoje věci na dvě hodiny odnést. Řekl, že některé části zrovna schnou a nemáme na ně vhodné místo. Navrhl, abych počkala do večera.

Večer jsem už musela chystat věci na pondělí a šít jsem nezačala.

O několik dní později se dcera ptala, kdy bude stůl zase volný. Potřebovala na něj rozložit velký výkres do školy. Pavel jí uvolnil kus plochy a slíbil, že brzy dokončí jednu část. Ta se ale nepovedla, musel ji opravit a práce zůstala rozložená dál.

Znovu jsem se ho zeptala, proč nemůže po práci uklidit stejně jako já.

Řekl, že kdyby měl každý večer všechno balit, nebude se mu do stavění chtít.

Na tuhle větu jsem si vzpomněla hned.

Připomněla jsem mu večery, kdy jsem právě kvůli chystání a uklízení nešila. Pavel namítl, že u stroje nic neschnulo. To byla pravda. Jen jeho součástky zůstávaly na stole i ve dnech, kdy nic nelepil.

Podle mě jsem mu to vysvětlovala poměrně často. Jen moje příprava vypadala jednodušeji, protože ji nikdy nedělal.

V sobotu ráno jsem si na volnou polovinu stolu přinesla stroj a krabici s rozešitou halenkou. Šila jsem do oběda. Potom jsem všechno posunula tak, abychom mohli jíst, a po jídle pokračovala.

Večer jsem schovala nůžky, jehly a špendlíky. Stroj a složené části halenky jsem nechala na podložce.

Pavel se zeptal, jestli mu tím chci něco dokázat.

Řekla jsem, že chci ráno šít. Přiznávám, že jsem byla zvědavá i na jeho reakci. Kdybych tam ale věci nechala jen z trucu, mohla jsem je druhý den zase schovat. Já si opravdu chtěla sednout ke stroji a rovnou pokračovat.

Zastavil se u stolu a řekl, že takhle v tom bytě nemůžeme fungovat. S tím jsem souhlasila. Nezbývalo skoro žádné místo a ani mně se nelíbilo nosit večeři k pohovce.

Pavel chtěl vědět, proč jsem nemohla počkat, až model dodělá. Zeptala jsem se, jestli ví, kdy to bude. Řekl, že pokud ho necháme pracovat, tak brzy.

To už říkal minulou neděli.

Chvíli jsme se hádali o tom, co je větší a co se dá snadněji přenést. Pak jsem mu přinesla svoji krabici a ukázala části halenky. Některé byly sešité, jiné čekaly na úpravu. Na jedné části jsem měla kontrastní nití označené místo, ke kterému se potřebuju vrátit.

Pavel si ji prohlédl a řekl, že se to pořád dá složit.

Odpověděla jsem, že samozřejmě dá. Jen nechápu, proč to pokaždé musím dělat já, zatímco jeho práce může zůstat tam, kde s ní skončil.

Tentokrát už jsme se nebavili o velikosti stroje.

Druhý den jsme koupili velký tác s vyšším okrajem. Rozestavěná loď se na něj vešla a Pavel ji mohl odnést na komodu v ložnici. Drobné díly uložil do krabičky s přihrádkami. První večer mu jejich přerovnávání trvalo dlouho a několikrát řekl, že to není moc pohodlné.

Věřila jsem mu. Ani moje uklízení pohodlné nebylo.

Můj stroj dostal místo na malé skříňce u jídelního koutku. Na šití tam nebylo dost prostoru, ale nemusela jsem ho pokaždé dolovat ze skříně v předsíni. Krabice s látkami stála pod ním.

Domluvili jsme se, že když někdo potřebuje stůl na práci, řekne to předem. Před jídlem ho uvolníme a přes noc může část věcí zůstat na jednom konci, pokud druhý den nikomu nepřekážejí. Platilo to pro moje šití, Pavlův model i dceřin výkres.

Ne vždycky to funguje bez připomínání. Pavel si jednou rozložil součástky zrovna na večer, kdy jsem chtěla stříhat. Musela jsem mu připomenout, že jsme se o tom bavili ráno. Vzdychl, ale odnesl tác na komodu v ložnici.

Pavel na ní pracuje dál. Někdy nechá tác několik dní být, protože nemá náladu nebo potřebuje koupit další barvu. Stůl už kvůli tomu nezůstává obsazený a já se nemusím ptát, jestli bych mohla začít se svou prací.

Halenku jsem dokončila. První večer jsem ji měla na sobě do divadla a Pavel poznamenal, že jsem ten límec nakonec udělala jinak, než jsem mu ukazovala. Překvapilo mě, že si toho všiml.

Nedávno jsem večer nechala na stole stroj. Pavel se zeptal, jestli budu ráno pokračovat. Řekla jsem, že ano. Přinesl si čaj a sedl si na druhý konec.

Po chvíli mi vyprávěl, že musí na lodi předělat zábradlí. Prý potřebuje víc času, aby se k tomu nemusel vracet pořád od začátku.

Rozuměla jsem mu. Právě proto jsem svůj stroj nechala stát.