Článek
Dveře obchoďáku se s tichým, líným syčením rozestoupily a do tváře mě udeřil ten specifický vzduch, který voní po klimatizaci, přepáleném oleji z fastfoodu a slibech, že si tady můžete koupit lepší verzi svého života. Venku se držela březnová šeď. Taková ta lezavá, nekonečná plískanice, která zalézá za nehty a nutí člověka chodit se staženými rameny. Chtěla jsem jen banány.
Znělo to jako ten nejjednodušší úkol na světě. Moje dcera Ema má momentálně fázi, kdy k snídani nepozře nic jiného než banán nakrájený na kolečka, posypaný skořicí. Nesmí být ani příliš zelený, protože to jí prý trne jazyk, ani hnědý, protože to už je podle ní kaše pro mimina. Musí mít tu přesnou, kanárkovou žluť, která vydrží v pokojové teplotě zhruba dvanáct hodin, než se zlomí do nechtěné zralosti. Mentální kapacita, kterou jako matka věnuju sledování poločasu rozpadu tropického ovoce na kuchyňské lince, by pravděpodobně stačila na řízení menší pobočky banky.
Došla jsem k turniketům u supermarketu. Zrovna tam nějaký starší pán s urputným výrazem doloval z vozíku desetikorunu. Kousek od něj stála žena v šusťákové bundě a zírala do telefonu s takovou odevzdaností, až mi jí přišlo líto. A v ten moment se to stalo.
Moje nohy, místo aby poslušně zamířily do oddělení ovoce a zeleniny, kde na mě čekaly stohy chlazených banánových krabic, udělaly mírný úkrok doleva. Směrem k eskalátorům. K pasáži. K místům, kde se neprodává nutnost, ale čistá, destilovaná marnost.
Neřekla jsem si, že jdu utrácet. Řekla jsem si, že se jen projdu. Že si dám pět minut, než se vrhnu do nákupní vřavy. Doma mě čekal víkendový úklid, pračka, která při ždímání zní jako startující vrtulník, a můj muž Tomáš, který už od rána mlčky opravoval něco na notebooku. Nebyli jsme pohádaní. Spíš jsme se nacházeli v tom stadiu manželství, kdy vedle sebe fungujete jako dva dobře seřízené, ale naprosto izolované spotřebiče. On pracoval, já jsem organizovala provoz. Mluvili jsme v krátkých, praktických heslech. „Koupíš mléko?“ „Zavolals instalatéra?“ „Ema potřebuje nové bačkory.“ Ticho u nás doma nebylo výbušné, bylo jen husté a těžké, jako stará deka, kterou se přikryjete, když nemáte nic lepšího po ruce.
A tak jsem nastoupila na jezdící schody a nechala se vyvézt do prvního patra, rovnou do náruče velkých řetězců s rychlou módou.
Vstoupit do takového obchodu v sobotu odpoledne znamená podstoupit dobrovolnou lobotomii. Hraje tam hudba, která nemá melodii, jen pulzující rytmus. Světlo je ostré a nemilosrdné. Ale bylo tam teplo. Zastavila jsem se u prvního stojanu. Visely na něm svetry. Všechny měly stejnou, neurčitou barvu ovesné kaše, kterou módní časopisy nazývají béžovou elegancí, a cenovku, která křičela, že si to může dovolit každý.
Přejela jsem rukou po rukávu. Stoprocentní akryl. Materiál, ve kterém se člověk začne potit zhruba tři vteřiny po obléknutí a který se po druhém vyprání promění v nevzhledný chuchvalec žmolků. Racionální část mého mozku to věděla. Stejně jako věděla, že doma mám ve skříni minimálně pět podobných svetrů, které nenosím, protože mě koušou na krku.
Ale moje ruka ten svetr přesto stáhla z ramínka. V tu chvíli mi ten kus uměliny nepřipadal jako zbytečnost. Připadal mi jako lístek ven z mé vlastní kůže. Jako příslib, že když si ho obléknu, stanu se tou vyrovnanou ženou z katalogu, která pije kávu u velkého okna, čte tlustou knihu a nemá doma ticho, které se dá krájet nožem na chleba.
Odešla jsem s ním do zkušební kabinky. Zatáhla jsem závěs, který obligátně nedoléhal, takže na mě škvírou koukala paní, co si zrovna zkoušela džíny o dvě čísla menší. Sundala jsem si bundu a natáhla přes hlavu ten akrylový nesmysl. Zrcadlo s tvrdým zářivkovým osvětlením mi vrátilo odraz unavené osmatřicetileté ženy s kruhy pod očima a vlasy, které nutně potřebovaly umýt. Svetr mi neslušel. Dělal mi ramena zápasníka a barva ovesné kaše z mé pleti vytáhla nezdravě našedlý podtón.
Chvíli jsem na sebe zírala. A pak jsem si ho sundala, přehodila přes ruku a šla k pokladně. Nekupovala jsem kus oblečení. Kupovala jsem si dvacet minut času, kdy jsem se mohla tvářit, že moje největší starost je, jestli mi sedí střih.
Když jsem z obchodu vyšla s papírovou taškou, mohla jsem pořád sjet dolů, koupit banány a jet domů. Únik se konal, ventil byl upuštěn. Místo toho mě moje nohy zanesly do prodejny s bytovými doplňky.
To jsou ta místa, kam chodíme, když chceme, aby náš domov vypadal jako z Instagramu, i když se v něm reálně hádáme o to, kdo včera nevynesl tříděný odpad. Uličky byly plné falešných květin, huňatých dek a polštářů s nápisy jako „Home is where the heart is“. Proplétala jsem se mezi regály, vyhýbala se kočárkům a nasávala ten zvláštní pach novoty a plastu.
Zastavila jsem se v oddělení svíček. Byly jich tam stovky. Všechny v masivních skleněných dózách, s etiketami slibujícími zážitky, které se do vosku dají jen těžko přetavit. Brala jsem je jednu po druhé do ruky, otevírala víčka a čichala.
„Půlnoční oceán.“ Voněl jako levný čistič na záchody. „Kašmírové objetí.“ Vonělo jako zaschlý pudr po babičce. „Zimní les.“ Voněl jako osvěžovač do auta ve tvaru stromečku, který si do felicie kupoval můj otec.
Bylo to absurdní. Ale to přeskládávání skleněných válců, to zkoumání barev a čtení názvů, mi dávalo falešný pocit kontroly. Tady jsem měla na výběr. Tady jsem mohla rozhodnout, jestli bude můj pomyslný večer vonět po vanilce, nebo po santalovém dřevě. U nás v obýváku na výběr nebylo. Tam byl program daný: zprávy v televizi, tiché ťukání do klávesnice a moje žehlicí prkno rozložené před gaučem.
Do košíku jsem vložila „Zimní les“. A pak ještě jednu s vůní pečeného jablka. A dvě malé čajové svíčky, o kterých jsem už u regálu věděla, že nevoní vůbec nijak. Cesta k pokladně proběhla v jakémsi polospánku. Pípnutí čtečky, přiložení karty, tisk účtenky. Z účtu mi zmizelo několik stovek za věci, které nepotřebuju, nemám je kam dát a za měsíc mě budou jen štvát, až z nich budu utírat prach.
Teprve když jsem došla k autu na parkovišti a hodila tašky na sedadlo spolujezdce, došlo mi, že nemám ty banány.
Zastavila jsem se s rukou na klice od dveří. Cítila jsem drobnou kapku deště na čele. Mohla jsem se vrátit. Supermarket byl odtud jen sto metrů. Stačilo zamknout, dojít tam, vzít ten žlutý trs a zaplatit dvacet korun.
Neudělala jsem to. Sedla jsem si za volant, nastartovala a pomalu vyjela z parkoviště. Taška se svetrem a taška se skleněnými dózami vedle mě tiše šustily s každým zabrzděním na semaforu. Cítila jsem tupou, těžkou únavu. Ne fyzickou, ale tu vnitřní, která se usadí v hrudníku, když víte, že jste sice utekli na hodinu pryč, ale vezete si sebe a svůj život zase spolehlivě zpátky.
Odemkla jsem dveře od bytu. Bylo přesně takové ticho, jaké jsem očekávala. Z dětského pokoje se ozývalo tiché mluvení, Ema si asi volala s kamarádkou. Z obýváku šlo modré světlo televizní obrazovky. Zula jsem si boty a položila papírové tašky na botník. Zvuk těžkého skla ťukl o dřevo.
Tomáš vyšel z obýváku. Měl na sobě tepláky vytahané na kolenou a v ruce držel prázdný hrnek od kafe. Podíval se na mě, pak na tašky.
„Koupila jsi ty banány? Ema se po nich ptala.“
„Ne,“ řekla jsem a začala si rozepínat bundu. Zip se na chvíli zasekl. Zatáhla jsem za něj možná o trochu silněji, než bylo nutné. „Zapomněla jsem je.“
Obočí mu vyjelo o milimetr nahoru. Pohled mu sjel k taškám s obřími logy. „Byla jsi pryč skoro dvě hodiny. Tak co v tom proboha máš?“
Sáhla jsem do tašky a vytáhla tu nejtěžší sklenici. Tmavě zelený vosk v tlustém skle. „Zimní les,“ přečetla jsem nahlas z etikety.
„Je konec března,“ řekl pomalu, jako by mluvil na někoho, kdo právě dostal ránu do hlavy.
„Já vím.“ Postavila jsem svíčku na botník hned vedle jeho starých tenisek. Pak jsem vytáhla svetr v barvě ovesné kaše a nechala ho ležet přes ni. Zmáčkla jsem tu hrubou, umělou látku mezi prsty.
Chvíli tam stál, koukal na tu hromádku nesmyslů a pak se podíval na mě. Čekala jsem, že řekne, že vyhazuju peníze, že to nepotřebujeme, nebo že jsem prostě jen zapomněla na to jediné podstatné, pro co jsem jela. Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo a sbírá se ve mně obranná věta o tom, že si ze svých peněz můžu kupovat, co chci.
Ale on neřekl nic z toho. Jen si povzdechl, položil prázdný hrnek na komodu a ukázal bradou k té umělohmotné hromadě.
„Mám to zapálit teď, nebo až po večeři?“
