Článek
„Pro jednu?“ zeptal se číšník.
„Zatím,“ odpověděla jsem.
To slovo mi vyklouzlo tak samozřejmě, až jsem se ohlédla ke dveřím. Jako bych si chtěla ověřit, kde se ten druhý zdržel.
Nikdo se nezdržel. Nikdo o mé večeři nevěděl.
Byl čtvrtek, přítel odjel na školení a já skončila v práci nečekaně včas. Cestou na tramvaj jsem míjela malou italskou restauraci. Za oknem někdo nesl talíř těstovin a já si vzpomněla, že doma mám půlku okurky, hořčici a jogurt, jehož víčko už několik dní odkládám otevřít.
Mohla jsem si objednat jídlo domů. Jenže doma bych ho snědla nad notebookem, pravděpodobně ještě v bundě. Tentokrát jsem chtěla sedět u prostřeného stolu a nemuset po sobě nic utírat.
Vešla jsem dovnitř. Všechno šlo výborně až do chvíle, kdy bylo potřeba určit počet osob.
Večeře pro mě a mou výmluvu
Číšník mě usadil ke stolku u okna a položil na něj dva jídelní lístky. Zeptal se, jestli si zatím něco objednám k pití.
Vzala jsem si minerálku. Víno jsem chtěla taky, ale nějak mi připadalo, že sama se skleničkou už budu vypadat opravdu opuštěně. S minerálkou jsem mohla být žena, která na někoho čeká. S vínem zřejmě žena, kterou někdo opustil.
Podívala jsem se do telefonu. Žádná zpráva. Samozřejmě.
Přesto jsem odemkla displej, otevřela konverzaci s přítelem a napsala, jaké bylo školení. Odpověděl, že dlouhé. Poslal fotku hotelového řízku.
Já seděla v restauraci, do které jsem se sama rozhodla jít, a záviděla mu, jak bezstarostně se tam najedl.
Když se číšník vrátil, řekla jsem, že s jídlem ještě počkám.
Odešel. Já znovu otevřela lístek a našla těstoviny s houbami, kvůli kterým jsem vešla dovnitř. Měla jsem na ně takovou chuť, že mi připadalo neslušné, jak málo se v tu chvíli zajímám o svého nepřítomného hosta.
Za vedlejším stolem seděl pár. Žena něco ukazovala muži v telefonu. Podíval se, pak pokračoval v jídle. Oba měli talíř, příbor a naprosto jasné oprávnění být právě tady.
Já měla dva jídelní lístky a hlad.
Nikdo nepřijde
Po deseti minutách mě napadlo napsat kamarádce. Ne že bych s ní nutně chtěla večeřet. Spíš jsem potřebovala někoho, kdo by si sedl naproti a zpětně potvrdil pravdivost mého „zatím“.
Začala jsem psát, jestli náhodou není poblíž. Potom jsem zprávu smazala. Měla dvě malé děti. Moje neschopnost objednat si těstoviny asi nebyla důvod, aby sháněla hlídání.
Číšník se objevil znovu.
„Ještě čekáme?“
To množné číslo mě zaskočilo. Teď už jsme v tom byli dva. Já a člověk, kterému jsem zdržovala stůl.
„Už ne,“ řekla jsem.
Natáhl se po druhém lístku. Mohla jsem to nechat být. Jenže jsem měla potřebu svou společenskou situaci trochu dovysvětlit.
„On totiž nakonec…“
Zarazila jsem se. Číšník držel jídelní lístek ve vzduchu a čekal. Stačilo pár slov a mohla jsem mít i důvod, proč ten někdo nedorazil. Práci. Dopravní zácpu. Nemocné dítě, které bych mu musela vymyslet taky.
„Já vlastně na nikoho nečekám,“ řekla jsem. „Jen jsem to nějak řekla.“
„Dobře. A co si dáte?“
Objednala jsem si těstoviny. A skleničku bílého.
Židle naproti může zůstat prázdná
Ještě chvíli jsem kontrolovala dveře. Ze zvyku. Také jsem si upravila rukáv, přestože na něm nebylo nic špatně, a napila se vody, abych měla co dělat.
Pak přinesli jídlo.
Těstoviny byly horké, houby voněly po másle a já najednou nepotřebovala zaměstnávat ruce ničím jiným. Jedla jsem. Občas se podívala z okna, občas k vedlejšímu stolu. Nikdo mi nevěnoval tolik pozornosti jako já sama.
Telefon zavibroval. Přítel se ptal, co dělám.
Vyfotila jsem mu talíř. Když napsal, že to vypadá dobře, měla jsem chuť dodat, že jsem tady sama, protože on je pryč. Jako kdybych mu musela vysvětlit, proč jsem bez něj někam vešla.
Napsala jsem jen, že to dobré je.
Po jídle se číšník zeptal na kávu. Automaticky jsem začala odmítat. Byla jsem najedená, svůj úkol jsem splnila a mohla jsem odejít dřív, než někomu připadne zvláštní, že pořád sedím u stolu.
Potom jsem si všimla, že žena vedle mě taky dojedla. Seděla dál, opírala se o židli a nic nezdůvodňovala.
„Dám si espresso,“ řekla jsem.
Číšník odnesl talíř. Na prázdnou židli naproti jsem si položila kabelku, kterou jsem do té chvíle držela na klíně. Telefon jsem schovala dovnitř.
Když přinesl kávu, ukázala jsem na vitrínu. Zeptala jsem se, jestli ještě mají ten poslední kousek čokoládového dortu.
