Článek
Lenka má šestiletou Aničku a osmiletého Filipa. My s manželem vychováváme desetiletou Báru.
Naše děti spolu prakticky vyrůstají. Jezdíme na společné dovolené, slavíme narozeniny a Anička s Filipem u nás běžně přespávají.
Minulý týden mi Lenka řekla, že si s manželem dávají do pořádku důležité dokumenty. Řešili také, koho by si přáli pro děti, kdyby se jednou stalo něco oběma.
Chtěli by mě.
Řekla jsem jí, že o tom vůbec nemusí přemýšlet.
„Kdyby se něco stalo, děti samozřejmě půjdou k nám.“
Večer jsem to zmínila manželovi.
Čekala jsem možná jen otázku, proč vůbec Lenka něco takového řeší. Místo toho se zeptal, proč jsem jí něco podobného slíbila bez něj.
Upřímně mě to naštvalo.
„Jsou to moje neteř a synovec. Kam jinam by šli?“ řekla jsem.
Manžel odpověděl, že právě tohle není jen moje rozhodnutí.
Neříká, že děti nemá rád. Má je rád moc. Jen nechce předem slíbit, že je za jakýchkoli okolností přijmeme k sobě a budeme vychovávat.
Podle něj vůbec nevíme, kdy by taková situace nastala.
Může to být zítra. Ale také za deset let. Můžeme mít úplně jinou finanční situaci, zdravotní problémy nebo bydlet někde jinde.
Pak se mě zeptal ještě na jednu věc.
„A co Bára? Zeptala ses někdy, jaké by pro ni bylo, kdyby se k nám ze dne na den nastěhovaly další dvě děti?“
Nezeptala.
Do té chvíle jsem nad tím vlastně ani neuvažovala.
V mojí hlavě byl celý příběh jednoduchý. Moje sestra přijde o život, její děti zůstanou samy a já se o ně postarám.
Jenže samozřejmě by nezůstaly stejné jako dnes. Byly by to děti, kterým zemřeli rodiče a které by potřebovaly obrovské množství péče. A náš život by se úplně změnil.
Přesto si neumím představit, že bych řekla ne.
Když se podívám na Aničku nebo Filipa, prostě vím, že kdyby přišli o rodiče, chtěla bych je mít u sebe. Nedokázala bych snést představu, že půjdou někam jinam jen proto, že jsme se báli, že to bude těžké.
Manžel mi na to řekl něco, co mě zarazilo.
„Já ti neříkám, že bych je odmítl. Říkám jen, že jsi to nemohla slíbit za mě.“
A to je možná rozdíl, který jsem na začátku vůbec neviděla.
Lenka teď chce, abych jí definitivně potvrdila, že nás mohou uvést jako svou preferovanou možnost pro děti, pokud by jednou bylo potřeba určit někoho, kdo se o ně postará.
Manžel chce, abych jí řekla, že jsme se na tom neshodli.
Mně se při té představě dělá úzko. Připadá mi, jako bych sestře oznamovala, že se na mě v nejhorší chvíli nemůže spolehnout.
Současně vím, že můj muž má pravdu alespoň v jedné věci.
Děti bych si nevzala jen já. Vzala by je celá naše rodina.
Měla jsem právo slíbit sestře, že se o ně postaráme? Nebo se takový slib bez souhlasu partnera vůbec dát nedá?
