Článek
Martin s manželkou Evou koupili starší domek v podhorské obci na severu Moravy před osmi lety.
Jejich parcela nebyla velká. Mezi domem a sousedovým plotem zůstal úzký pruh, který předchozí majitel používal k parkování.
Vešla se tam dvě auta za sebou.
Nad částí tohoto prostoru se tyčila střecha sousedního domu. Samotná stavba stála na sousedově pozemku, ale jedna strana střechy byla orientovaná právě směrem k Martinovu příjezdu.
Nikdy jim to nevadilo.
„Za osm zim se tam nestalo vůbec nic,“ vzpomíná Martin.
Sníh na starých betonových taškách většinou držel a postupně odtával.
Pak se soused rozhodl střechu vyměnit.
Nová střecha byla hotová za týden
Jaroslav vedle bydlel déle než Martin s Evou.
Na podzim si nechal odstranit starou krytinu a na dům přišla nová tmavá plechová střecha.
„Vypadalo to dobře. Dokonce jsme mu říkali, že dům úplně prokoukl,“ říká Eva.
Martin si během montáže všiml několika kovových prvků nad vchodem do sousedova domu.
Zeptal se řemeslníků, k čemu jsou.
Dozvěděl se, že jde o prvky zachycující sníh.
Na straně směrem k jejich pozemku ale nic podobného neviděl.
Příliš nad tím nepřemýšlel.
Byl říjen, svítilo slunce a sníh byl ještě daleko.
První nadílka nepřinesla problém
První sníh přišel na začátku prosince.
Napadlo jen několik centimetrů a během dvou dnů téměř všechno roztálo.
Druhé sněžení už bylo výraznější.
Na střeše se vytvořila souvislá vrstva, ale ani tehdy se nic nestalo.
Martin proto dál parkoval Škodu Superb na místě, kde ji nechával celé roky.
Problém přišel až v lednu.
Během víkendu napadlo přibližně dvacet centimetrů sněhu. Následující den se oteplilo a teplota vystoupala nad nulu.
Sníh ztěžkl a začal odspodu odtávat.
Ozvala se obrovská rána
Eva byla zrovna v kuchyni, když venku uslyšela prudkou ránu.
„Myslela jsem, že do sebe na silnici narazila dvě auta.“
Když se podívala z okna, viděla na jejich příjezdu hromadu sněhu.
Pod ní téměř nebylo vidět auto.
Velká část sněhové vrstvy sjela ze sousedovy střechy najednou. Spolu se sněhem dopadly na vůz i kusy zmrzlého ledu.
Martin auto postupně odházel.
Po několika minutách bylo jasné, že situace neskončí umytím karoserie.
Střecha vozu byla promáčknutá, poškozená byla kapota a na čelním skle se táhla prasklina.
„Když jsem to viděl, byl jsem vzteky bez sebe. Auto stálo přesně tam, kde stálo roky.“
„Za sníh přece nemůžu“
Martin šel ještě ten den za Jaroslavem.
Soused se přišel na auto podívat.
Nezpochybňoval, že sníh spadl z jeho střechy. Odpovědnost za škodu ale viděl jinak.
„Co s tím mám dělat? Za počasí přece nemůžu,“ řekl podle Martina.
Připomněl také, že vůz parkoval velmi blízko jeho domu.
Martin mu naopak ukázal, že auto celé stojí na jeho vlastním pozemku.
Debata se rychle začala točit v kruhu.
Jaroslav tvrdil, že v horách a podhůří padá ze střech sníh běžně.
Martin namítal, že osm let žádný podobný problém neměli a všechno se změnilo až po výměně střechy.
Nakonec se rozešli bez dohody.
Oprava nebyla levná
Martin škodu nahlásil pojišťovně a nechal si auto prohlédnout v servisu.
Předběžná kalkulace ho nepotěšila.
Oprava střechy, kapoty a výměna čelního skla měla vyjít přibližně na 75 tisíc korun.
Současně si začal zjišťovat, zda skutečně platí jednoduché pravidlo, že za sníh nikdo nemůže.
Zjistil, že tak jednoduché to není.
Majitel nemovitosti musí počítat s tím, že ze střechy může sníh nebo led spadnout a někomu způsobit škodu.
Martin proto Jaroslava požádal, aby událost nahlásil své pojišťovně v rámci odpovědnosti z vlastnictví domu.
Soused už tentokrát reagoval klidněji.
Ukázalo se, že takové pojištění skutečně má.
Pojišťovna chtěla fotografie
Následující týdny byly méně dramatické, ale o to únavnější.
Pojišťovna chtěla fotografie auta, místa parkování, střechy i rozsahu poškození.
Martin našel v telefonu také několik starších snímků domu.
Na jednom z nich byla sousedova původní tašková střecha.
Na dalších už nová plechová.
Likvidátora zaujalo především to, že nad sousedovým vchodem byly zachytávače sněhu instalované, zatímco nad stranou směřující k Martinovu pozemku nikoli.
Jaroslav následně kontaktoval firmu, která mu střechu dělala.
A právě tam se situace začala měnit.
„Měli jsme je dát i na druhou stranu“
Pokrývač přijel střechu znovu prohlédnout.
Podle Jaroslava nakonec připustil, že s ohledem na sklon střechy a prostor pod ní bylo vhodné řešit ochranu proti sjíždějícímu sněhu také na druhé straně.
Neznamenalo to, že každé kilo sněhu musí na střeše zůstat.
Nemělo ale docházet k tomu, že velká masa nekontrolovaně sjede přímo do prostoru, kde lidé chodí nebo parkují.
Firma nabídla doplnění dalších sněhových zachytávačů.
Jaroslav tentokrát neprotestoval.
„Asi mu došlo, že příště tam nemusí stát auto, ale někdo z nás,“ říká Eva.
Druhou zimu už parkovali klidněji
Škodu nakonec řešily pojišťovny a Martin dostal většinu nákladů na opravu vozu uhrazenou.
S Jaroslavem se kvůli události několik týdnů téměř nebavili.
Postupně se ale vztahy uklidnily.
Ještě před další zimou přibyly na sousedově střeše další sněhové zachytávače. Martin navíc během opravdu silného sněžení auto raději přeparkovává dál od domu.
Ne proto, že by se smířil s tím, že na jeho pozemek může padat sníh ze sousedovy střechy.
„Když vím, že má přes noc napadnout třicet centimetrů, nebudu dokazovat, kdo je v právu tím, že tam nechám auto za půl milionu,“ směje se.
Od té doby už žádná velká masa sněhu na jejich příjezd nesjela.
Martinovi na celém příběhu připadá nejzajímavější něco jiného.
Osm let žili vedle stejného domu a stejná střecha pro ně nepředstavovala problém.
Stačila jedna rekonstrukce a první pořádná zima ukázala detail, nad kterým při výměně krytiny nikdo příliš nepřemýšlel.
A škoda za desítky tisíc korun vznikla během několika sekund.
